Modré desky

   Ten den jsme dostali modré desky, a nic nebylo zvláštního na modrých deskách s visačkou na kufr a letenkou, desky jsou rozdávány Air France lepším zákazníkům, my ale nejsme lepší ani bohatí, myslela jsem si cestou z kanceláře Václavským náměstím, trochu sněžilo, ale na Kubě je léto a štětec léta barví ulice, nebo pískové cesty pláží, zlaté cesty po dětských stopách mulatů i malých černoušků, černoušek utíká pláží a v rukou má kornout zmrzliny, tohle je určitě sladomléčná zmrzlina, hádám když ho pozoruji pod palmovým listem, list mi jemně šlehá do tváře a vyťukává na tvář vzkaz o kokosovém světě, možná, že svět je kokosák, koberec nebo ořech z něhož piji šťávu stejně jako dvě Kubánky, které vidím - když Praha kolem už je po pás v moři, María máme přestávku, volá ta menší s černými copánky na druhou - větší a zrzavou, my máme přestávku v práci a tou je balení doutníků, vy to nevíte, volá z vody María, a vůbec pojďte se k nám podívat, domů, do Havany, žijeme s balkóny a v balkónech, havanské balkóny jsou jak dech kuřáků, někdy těžký, někdy lehoučký, a na všech vlaje prádlo, bílý prádlo plácá do modra oblohy, ty desky schovejte, sami se jejich modři musíte přeci smát, volá z moře María a hlavu vyvrací k modři oblohy, a kolem mých tváří právě fičí sníh a na chviličku zahlédnu jak bezdomovec prodává časopis Patron, možná mám horečku, napadá mě když smáčím palce do moře a moře chlístne na lem lněných kalhot, lehoučkých jako konstrukce léta podpírající celý ostrov, žraloky, delfíny, krokodýly a ptáčky, tenhle ptáček co letí kolem mne je krásně barevný, jak kaleidoskop, a za ním letí oranžové hejno dalších, a za ptáčky se objevuje plameňák, kráčí po studené dlažbě a lidé mu pomáhají do metra i když by plameňák chtěl do tramvaje, vystoupit třeba na Palmovce, kde není ani jedna palma, nebo jet na Vinohrady, kde víno momentálně vůbec neroste, ale plameňák jde do metra zatímco María se suší, ještě nazout střevíčky a utíkat nazpět k doutníkům, nebo se ještě stihne café cubanos, nebo kousíček šťavnatější ryby, co myslíte vy, vy kteří žijete hodinkami, já je nikdy neměla a čas jsem odměřovala podle vrásek babičky, mou babičku najdete v Havaně podle oprýskané židle, slunce barvu židle sežralo až na dřevo, půjdete ulicí od katedrály vlevo a pak vpravo, a potom kolem cukrárny Zamilovaných, tam se musíte stavit na pomerančovou a citronovou šťávu, naleje vám ji Jacobo, ten co má limuzínu, my jí tu přezdíváme Rozšlehaná pneumatika, ale jede a brzdí dobře Jacobo, no a od cukrárny ještě zahnete, tam je malinké náměstíčko, připomene šachovnici, a také kolem něho sedí lidé a hrají šachy, šach mat, šach mat, a hrají ještě jiné hry co neznáte, a u jednoho stolku v noci i ve dne sedí Pablo, dřív dělal v cukrovaru, dneska nemůže spát, tak hraje karty nebo pozoruje jaký máme šaty, María ty máš dneska červený s kytkama, María ty se neseš ve fialovým, a nejradši má světle zelenou, jako kočičí oči, a nad Pablem visí na zdi svatej obraz, obraz krabatej od deště ve stříbrným rámu visí trochu nakřivo, moc zvláštní obraz, protože v jeho rohu se dělaj křížky za všechny umřelý z ulic co se sem sbíhaj, ale taky nad jeho hlavou, jako Pabla, visí balkón, s ozdobama tanečnic jak nesou džbány a z nich teče rum, kamennej rum, jenže Pablo má radši mojito, kvůli tý zelený, máta je krásně zelená když pluje mezi kostkama ledu, pluje jako když pádluje, no a tam na náměstíčku vedle Pabla na židli vydřený sluncem sedí babička, Bernardo sem, Bernardo tam, volají na ni vnuci a schovávají se za sloupy podloubí, je tam pěkně vlhko když kaluže nestačí vypít slunce, a voní to tam plísní, a moje babička Bernarda dělá slepou, na očích vyšívanej šátek, jednou v životě byla v Trinidadu, tak jí tam dědeček koupil šátek, a pak s ní tancoval, jeden den v životě byla na výletě než je autobus zavezl zpátky na šachovnicový náměstí, a říká viděla jsem gramofon a svět to stačí, takže už víte kudy k babičce, i ona žije bez hodinek a nemohla by vůbec pochopit proč vy dva máte tři týdny času na všechno, když jenom vnuky v podloubí stojí za to pozorovat čtrnáct dní, a také není špatné usnout na tabákové plantáži s muži v zástěrách, já María nekouřím, to ne, ale miluju tabák, v každém domě tu roste tabák jak u vás narcisy v jarních květináčích, z každého saka roste už usušenej tabákovej list, a z rukou žen, ach třeba ruce sousedky Gabriely, navrch hnědé jak káva a uvnitř růžové, a když ty ruce Gabriela položí na Juliovu tvář, tak svýho muže málem oholí, bez strojku, a celý dům se směje: Julio z Korálový uličky se nemusí holit, a oni potom spolu seděj u stolu, o nedělích, ten stůl maj zase na balkóně, ale na lepším než ty kolem, s kobercem a s lampou v který je svíčka, a celou neděli se vydrží na sebe dívat, on na ty její ruce drsný jak kopřivy, a ona zase na ochmýřenou tvář, a je jim jedno, že pod nima prouděj lidi na mši ke katedrále, to je láska, taková mě nepotká, já měla Fernanda, my se poznali na grepový brigádě, bydlí v rozbouraných domcích na předměstí, pořád mi říkal María chce to čas než se zařídíme, podívej nemáme ani skříň na tvý šaty, zelený, modrý, oranžový, život si nevydláždíme cukrovejma kostkama a grepovejma šlupkama, já nemám ani na žárovku, a Fernando měl v domku jenom tmu a místo dveří závěsy, ani zámky ani trezor, vy máte opravdovej trezor pane z Prahy, a vy paní?, tak proč blaženě vzdycháte, jo, že dům neměl dveře a lidi si tam podávali ruce, to jo, celý předměstí, vyfouklý bicykly a jedna motorka, a celý předměstí sedělo na zelený lavici před Fernandovým zříceným domkem, domkem se střechou z palmovýho listí, a zpívalo, a staří se trumfovali vnukama a vnuci zase dědečkama, vlastníma i nevlastníma, a nevlastní dědové rozhazovali do prachu před sebou karamely, a malý holky se chlubily uniformou do školy, a kluci patkou uhlazenou trochou margarínu, anebo někdy novejma botama, černý jak uhel byly na svátek, hnědý na všední den, sandály s jedním páskem na prázdniny, možná, že tudy jste měli vjet do Havany z letiště, kolem zelený lavice, všichni se na lavici drželi kolem ramen, v košilích bílých, nebo kostkovaných, nebo barvi khaki, na hlavě slamáky a sem tam kšiltovku, na očích brejle s jedním sklem nebo zrcadlovkama, říkáte něco jako u vás pod lípama opilí, jak se to vezme, flaška Bezdveří, nebo láhev Jedenjakodruhej, všichni tu vypadáme trochu jako tmavý špunty, zapíjíme sami sebe cuba libre, někdo většíma, jinej menšíma douškama, abych to ale dokončila s Fernardem, no Fernando měl sestru Kláru a ta mu jednoho dne přivedla Rosu, a Rosa měla tátu ředitele továrny na drcy, na patentky, na šaty, kde byly mý šaty zelený, oranžový, žlutý, z křídel motýlů?, ze včelích žihadel?, z peří plameňáka?, odmlčela se náhle María, a z copánků kapala sůl na modré desky ve kterých letenka ještě víc než měsíc bude spát...



   Prst

   Každé ráno se před mýma očima a mojí rukou zahne, jako kdyby vstal z polí ten prst s růžovým nehtem, který ale ze všeho nejdřív hledá sirku a zotvírá všechny zásuvky, kdepak je sirka Adamo, kde je, a potom najdu jednu zlomenou sirku za záclonkou okna ve kterém není sklo a už ráno se tam honí horkej vzduch, fénuje kuchyň a náš stůl, a já tu stojím před stolem za kterým seděl děda dědy, kouřil, pil, stojím ve spuštěných kalhotách a kšandy kreslí na vytrhaný podlaze do hlíny esíčka, kola co jezdí sem a tam, a dědeček mi zkouší novou rozhalenku, na ramena mi sedne jak ledová kra, a řekni dědečku proč my nežijeme ve vile jako Filipo, proč žijem v oloupaných zdech, drolí se jako kmeny okousané zvířátky, zdi domu obehnané zeleným plotem, proč žijem ve vsi, kde nic nestaví a když už autobus jede veze na zádech slepice, kohouty, a proč mě dědo vodíš na tu zastávku když u nás nic nestaví, že je hezká a potopená v kytkách, asi jak Florida, mě se nelíbí Florida, jednou jsem ji zved, byla na barevný pohlednici a válela se v kaluži, když jsem ti dědo našel sirku nastav zrcadlo, támhleto za skříní, to rozbitý, jé to jsem já, sedni si ještě dědo, zapal si než půjdem, vidět tak všechno Filipo z města, záclonku, okna v nichž se honí vzduch, stůl, moje kalhoty a rozhalenku, a pak než vyjdeme na zastávku hnědej věšák - tvůj prst!



   Ostrov

   Tahleta mulatka snad spadla do závěje, ale kde by se tu vzala závěj, ach krásně chladivá závěj z našich hor, obklad na horké a stále mokré tváře, říkali jsme si na chodníku plném pestrých lidí, lidí střižených z křiklavé látky plné proužků, kostek, kytic, a jenom tahle mulatka šla celá v bílém, od bílých bot až po bílý deštník nad hlavou, jak bílá skvrna plula pod havanskými balkóny, jak labuť s černým zobanem, která nás dovedla až před katedrálu, tak začal první den a zrovna tady orchestr hrál Novosvětskou, zírala jsem na tuby a pozouny, neměly zlatou barvu, ale stříbrnou, a klapky se leskly pod černými prsty, stejně jak o čtrnáct dní později klapky nástrojů hudebníků v Santa Claře když spustili předehru k Lazebníkovi v pomalém tempu a tys ho na náměstí marně chtěl podupáváním zrychlit, zatím jsme ale před havanskou katedrálou, mraky se stahují, á bude pršet, už to začalo, teplá voda pleská kolem těl, na hlavu černouška, který jede před tatínkem na dřevěném sedátku kola, na babičku v parku, a ta mi ukáže dlaň v které se blyští mince, dvě stříbrné a jedna zlatá, otáčí dlaní jako zrcátkem, babička v uších má dva rubíny, náušnice jako dvě kapičky krve, a prší na holčičku s copánky - ona se krčí za mříží svého bytu jenž nemá dveří a vede rovnou do ulice, krčí se a upřeně dívá na svou sestřičku, matka jí právě rozčesává culíky, chomáče černé vaty do nichž se zakousl hřeben, a prší na záda kluka - hozeného přes rameno bratra jako pytel kávy, a prší do domů, patrových dortů, čas do nich zabořil lopatku, ale z balkónů mávají lidé a zdraví, nikdy tě neviděli, ale mávají a zdraví, a vezmou na balkóny dítě, čtrnáctidenní dítě zívne a zívnutím zatáhne kohoutek dnešního deště, a za chvilku je slunce v ulicích, a před námi jde černoušek s odstátýma ušima, bude to muzikant, šeptáš mi do ucha a dáváš mi pusu, a to už míjíme tržnici, nějaká dívka loupe citron na strojku s kličkou a žlutá kůra padá do krabice, a opodál si stoupla - ruce v bok - pionýrka, vystrčila bříško a dívá se, nad sebou zbořenou střechu z které ale roste strom, jak se tam udrží, nejde ti do hlavy, ale kupodivu všechno kolem se nějak drží, lavičkám v parcích zmizela sedátka, takže sedni si, sedni si přesně tak jako támhleti černí cicmálkové o metr dál, smí se líbat pod cepíny lián, nebo i na hřbitově bílém jako cukr, karamelový i třtinový, nejsme snad třtiny z Čech co šustí, dvě mačety prosekávající ulice tak dlouho nežli uvidíme tiskařskou dílnu se starými promazanými stroji, s drsnými ceduličkami papíru co připomíná staré krabice, se dvěma dělníky a jednomu je pětasedmdesát, a starý - vysvlečený do půl těla pracuje i v sobotu, nejenom aby bylo na zelené banány a cesty autobusem velbloudem, a na zázračnou šťávu z třtinových klacků, která se řinula před našimi zraky do plechových konviček, a pak nám byla třikrát nalévána do skleniček z karamelového skla, skleniček prosypaných krystalky ledu, na povrchu byla téměř pivní pěna, sladké krystalky ledu drtili jsme v zubech, ach karamelo, karameló, volají prodavači před každou zastávkou velbloudího autobusu a v ruce drží žíhaný cukrový vějíř, anebo papírové kornoutky a v nich oříšky, a vedle stojí křeslo, trůn, a na trůně člověk, a nastavuje špičky bot, a čističi se činí, kartáč se olízl, chutná mu to, člověk si potom stoupne na zem a zakopne o mango, mango jsi téměř všude, voníš smůlou a předčíš oranžové melouny s vrškem seříznutým nožem zubatým jako žraločí zuby, mango - mičudo na kanálech, mango v klecích zoologické zahrady, kde po sobě skáčou opičky a matka je spěchá odtrhnout, mango na našich talířích pečlivě urovnané jako chlazené listy knihy o náhlých odběhnutích a jantarech v mísách, mango, které jsem viděla viset ze stromů na dlouhých stopkách jak velké keramické knoflíky na nitích, mango, které mi zakázal jíst překladatel Aldo, nebo se nikam z pokoje nedostanu, neuvidím stařenku, které dám sušenky a ona řekne vděčně napolitanke, ani modrý dort jak ho nesou v Den otců do auta, ani kolo o třech kolech s volantem, a opravnu rádií, kde lidé sedí u svých rádií v řadách za sebou a pozorují opraváře při práci, ani holčičku jak ji nesou od zubaře, a kluka jemuž větrají podrážky, ani dům s okny bez okenic, podpírá svoji druhou rozbořenou půlku, a půlka křičí rozvěšeným prádlem Ještě žiju, a neuvidím za výlohou dětské bílé sandálky, zdravotní, s vystřiženou špičkou, a káču, a dřevěnou kolobrndu, a tanečníky pod střechou z palmového listí když na pláži se dalo do deště, ale my byli ve vodě, a vypadalo to jako když sněží, palmy se zmítaly ve vánici a na hladině tančila i láhev rumu, a jednu dívku vedl oceánem chlapec přímo za prs, ležela na vodě, a pak mi někdo přinesl kytku do vlasů, živou, červenou jako mé šaty, a na zpáteční cestě viděli jsme banánovníky, zatoužila jsem po vůni modřínů a lip, a náhlý smutek rozptýlil až soused od stolu, říkali jsme mu o rumu na vodě, a on nám řekl jmenuji se Amábile a přinesl dárek - oranžovou peněženku s perkem, podobnou jakou nám včera ukradli i s brýlemi a plavkami z batohu, a Amábile se smál, když jsme mu řekli, že jsme včera v parku vařili brambory na loupačku, uzené se zelím a zapíjeli to pivem, v parku prodávali cukrovou vatu, která se neudrží na knírech a kolem ramen chytil tě tu milující žebrák za sebou psa bez srsti, dolar, dolar, každý chce, my ale nemáme ani na jídlo a sníme o zabijačce, o tlačence sníme, o holešovických hospodách nad talířem rýže co je denně s fazolemi, sníme o vjezdu do Kostelce nad Orlicí a o hospodě Na růžku, jak si sem přinesem půl kila párků k ohřátí a kyblík hořčice, a sníme v duchu o tlačence u chudokrevné paní s chudokrevným synem, kteří nás spolu s manželem pozvali na večeři - zase rýžovo fazolovou a kuřecí, prohlížíme si dům s houpacími křesly, dům ve kterém je chladno a tma, dům s tropickým nábytkem, to všechno nedaleko cukrárny Copéllia, třikrát jsme vystáli krátkou frontu a nikdy nepochopili, která kam vede, když pustili nás do přízemí, do světa stříbrných misek v kterých se klouže šest kopečků zmrzliny mangové nebo čokoládové, do světa dortů přiložených ke zmrzlině, černá prodavačka v krátké sukýnce na tebe vyplazuje jazyk, bééé, a dort už nepřinese, trhni si drůbkem, myslíš si, a ona pěkné drůbky má v nohavičkách kalhotek pod krátkou skládanou sukní, a pak z cukrárny vyjdeš opět na ulici, pán nese plato vajíček, zrovna dávají, támhle, a ukazuje knížku do níž se dělají křížky za olej, kuřata, zubní pastu, viděli jsme tu nejen pastu Perla, ale v antikvariátu i české knihy, a také domino, které se hraje na stolech, a hráče šachů před pekárnou do které bylo vidět jak snědé paže ukrajovaly těsto, jak si s ním zálibně pohazovaly, a jednu roztrhanou kartu na chodníku, srdce, šlapeš po lásce, řekl jsi mi, a černou panenku z celuloidu, kterou jsme potkávali každé ráno v křoví zatímco kolem zavrčelo motokolo, Babetta, Spartak i moped Pionýr, a viděli jsme zadky žen přiskřípnuté v autobusech dveřmi jež syčí jako škrcení hadi s rozeklanými jazyky těsnění, a také kraba jako pěst co vysychal na ulici, moře je pro něj jako pro nás domov, daleko, že si to neumíme ani představit, roztrženi a vyvrženi na opačnou polokouli, tak daleko, že při večeři jsme se modlili bože dej ať se milujeme oddaněji než dosud, a v noci plakali jsme po dětství a lesích, já chci k mámoj, já chci k tátoj, plakali jsme, dva z daleka, takhle se jmenovala sbírečka našich veršů, nejzaujatěji ji četl vrátný a potom Amábile jednou při večeři recitoval z ní nahlas, a druhý den jsme utratili dolar za čtyři dortíky, jeden se jmenoval Capitol a druhý byl s malinovou zavařeninou - koláček lásky, a když jsme vyšli olepení z cukrárny vtáhla nás do garáže hudební skupina, hráli jsme hůlkou na dřevěnou valchu a na rumba koule, a křenily se na nás ženy s doutníkem mezi zuby: foto, foto, dolar, dolar, a ty ses nechal za deset peso ostříhat hluchoněmým holičem, ukazovala jsem mu na dvou prstech délku sestřihu a po tvé hlavě jela mašinka, a kolem krku napudrovaný kartáč, a potom jsme šli na návštěvu k Aldovi, do domu se sloupy uvnitř, dům s modrými křesly podobá se lodi a na zádi má dvorek se třemi koly, kola obrůstá zeleň a dvorek je těsný stejně jako byt kde žije sedm lidí, a zase jsou tu na stole banány, rýže a fazole, a zas se pohupujem v dřevěných křeslech jako celá ulice, kde nikdo nic nemá a to stačí, ty bys dal tady jmění za párek, houpeme se a vidíme sami sebe: kráčíme Kostelcem s párky v ruce a půlkou měkké šumavy, i tam je údolí stejné jak Viňales, jeskyně, kterou projedeme na lodičkách zatímco opět prší a déšť padá z tropických lián, déšť jim tu češe vlasy stejně jak v nedaleké škole češe vlasy kamarád pionýrovi - ten leží s modrým šátkem kolem krku na lavici a možná si opakuje á bé cé dé, zatímco ve vedlejším kulturním domě překvapí tě dřevěné schody, úplně stejné vedly dědečkovy kroky den co den na úřad v Josefově Dole, říkám si - oči zabodnuté do modré oblohy, a ejhle, z nebe trčí anténa, jako tři kohoutí prsty anténa trčí do nebe a slouží, a - zase černá obloha - se na ni pokládá, dokud se nespustí nový déšť, omývá palmová houští, tabákové listí, dřevěné chatky rolníků na jejichž zápraží trůní slamáky a ostruhy, a někde na zápraží sedí koně anebo pobíhají prasátka, viděli jsme malá černá, a zase jinde pletou se tašky z rákosu a klobouky ze zelených pásů, anebo háčkuje dečka, nebo uspává miminko, protože za chvilku se vzbudí a půjde se ukazovat turistům, v jedné vsi ukázali černé a když viděli úspěch vyšla z domu druhá žena a volala moje je ještě mladší, bylo mu čtrnáct dní a vlásky mělo zlaté jako ty, a pusinkou si zívlo stejně jako ty, a sevřelo mi malíček, zatímco ty jsi utíkal a obě ženy usoudily, že nemáš rád ňiňos, a tohle ňiňo bude jednou možná pracovat v tabákové továrně, bude rovnat pokroucené listy a potom doutník vkládat do krabiček, a svazovat doutníky do svazků jak kytice žlutou stužkou, anebo bude rolníkem, a orat bude pluhem dřevěným, anebo bude starostovat třeba ve vesnici Bauta, kde nás přijal starosta s odstátýma ušima, starosta na kterém bylo vidět, že ještě dneska rád hraje kuličky, a kde pro nás děti připravily pohádku, otevřely se dveře knihovny a my viděli bílou princeznu s čokoládovým princem jak tančí, a za nimi stál s velkou papundeklovou lodí námořník vedle profesora s knírem a kotletami, a vedle profesora ležela černá panenka, a ona dívala se na dvě plačící děti, plakaly, že kdosi zemřel v království, a pak se děti představují, já jsem Luisa a hrála jsem panenku, a já Pedro a dělal jsem námořníka s lodí, a při besedě ptá se jedna holčička v silonových šatech jestli jsou u nás děti také šťastné jako v Bautě a na Kubě vůbec, a do místnosti zvenku už hodinu nakukuje oknem nějaký člověk, také se nemůže vynadívat, a to nás ještě čekají langusty, bazénky, kde se přechovávají a pak expedují v krabicích, jako bys do vody rozsypal tajnou abecedu, langusty v rukou kroutí ocasem, a potom nám tu ukázali jednu, která za hodinu umře, protože chybí jí pár nožek, takže nemůže do krabice a za oceán, může jen do mrazáku, a my se potom vracíme zas na svůj pokoj, do světa suchých kohoutků když namydlíš si tělo, do světa vody když mýdlo došlo - i to s jelenem, a prapodivných nočních šelestů jimž nikdo nerozumí, zhasínání i rozsvěcení, dívám se na tebe jak ležíš na oušku spáleném z Varadera a snažíš se usnout při hučení klimatizace, dívám se jak hledáš prkna roztříštěné lodi bez níž jsme veslovali jednadvacet dní.


   Úryvky z knihy Srolované sny, kterou si můžete koupit nebo objednat v redakci Obrysu-Kmene za 149 Kč

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]