Na položenou anketní otázku odpovídám bez nároku na nějaké objektivní hodnocení, protože mi zcela určitě spousta jiných pozoruhodných věcí unikla. Takže, mají-li to být počiny české, nemůžu opomenout romaneto Jiřího Kratochvila Alfa Centauri, inscenaci komorní hry Američana Terrence McNallyho Frankie a Johnny, v které v režii Petra Kracíka excelují Tereza Kostková a Aleš Háma, a konečně ani soubornou výstavu Olbrama Zoubka v Jízdárně Pražského hradu. Té ovšem velký záběr paradoxně moc nesvědčí, protože prokazuje nejen sochařovu nepopiratelnou osobitost, ale i jistý sklon k manýrismu.
   Takže kdybych mohl jmenovat i čistě zahraniční věci, nejspíš by u mne Zoubka zastínil dánský dechberoucí film Thomase Vinterberga Hon, či román Limonov, jehož autorem je francouzský prozaik Emmanuela Carrére – ten ovšem spíš svou objevností a objektivitou než literární osobitostí.
   Jenže ono jmenovat všeho všudy tři věci napříč celým spektrem uměleckého a kulturního dění, které tvoří desítky různých festivalů a filmových premiér, stovky divadelních inscenací, koncertů a výstav a tisíce knižních titulů, je nejen ošidné, ale možná i docela nesmyslné. Navíc si nejsem vždy jist uvedením. Tak třeba inscenace hry Frankie a Johnny měla premiéru už v říjnu roku 2012. Já však viděl až 50. reprízu v prosinci minulého roku, kdy už dozrála jako „ledové víno“.
   JAROSLAV ČEJKA, spisovatel

   Kulturu nesleduji systematicky. Nejsem proto kompetentní hodnotit význam kulturních počinů. Mohu ale říct, co já sám pro sebe považuji za kulturní události uplynulého roku. Není to ani premiéra Ondříčkova filmu, ani výstava Muchových plakátů. První z mých událostí bylo vystoupení ochotnických divadelníků z Křenovic, kde žiji. Nastudovali známou hru Ze života hmyzu a loni ji uvedli v sále naší obecní hospody. Herecké nasazení, jistota, lehkost i lidskost tohoto představení mě překvapily a vryly se mně do paměti víc než návštěva „profesionálního“ divadla. Mám radost, že výborní umělci, pro něž navíc umění není byznysem, jsou všude. Dále musím zmínit dvě knihy. Většinou mívám náladu číst autory, kteří jsou mně sympatičtí svými postoji a jejich neměnností, i když jejich díla ve výkladních skříních knihkupectví nenajdete, pokud je tam najdete vůbec. První z těch knih je Apokalypsa podle Joba Karla Sýse, o které zevrubně referoval Milan Blahynka v druhém letošním čísle Obrysu-Kmene, a druhou pozoruhodná sága z novodobé české historie Odcizená krajina Jaroslava Čejky, za kterou mu byla udělena cena Unie českých spisovatelů.
   Prof. MUDr. MICHAEL DOUBEK, Ph.D., lékař

   Putovní výstavy dokumentů a besed s přímými účastníky o osudech makedonských a řeckých dětí, které po prohrané občanské válce v Řecku v letech 1946–1949 byly na jaře 1948 evakuovány do Jugoslávie, Bulharska, Maďarska, Rumunska, Československa a Polska. Za značného zájmu široké veřejnosti se výstavy obvykle měsíc konaly v Městské knihovně v Kuřimi, v Knihovně Karla Dvořáčka ve Vyškově (na jedné besedě byl přítomen také makedonský velvyslanec), v prostorách Krajského úřadu v Brně, v kulturním středisku v Lednici, v Městské knihovně v Třebíči a v Nemocnici Milosrdných bratří v Brně (tam do počátku února). Účastnil jsem se besedy s bývalými makedonskými dětmi na výstavě ve Vyškově a v Třebíči. Dověděl jsem se, že musely přetrpět desítky kilometrů dlouhé pochody přes řecko-albánské, řecko-jugoslávské a řecko-bulharské hranice, aby se zachránily. Několik tisíc dětí od 6 měsíců do 15 let našly záchranu v dětských domovech, zotavovnách, rekreačních zařízeních apod. v Čechách, na Moravě i na Slovensku.
   Spolu s výstavou dokumentů a fotografií proběhla v několika městských knihovnách (Vyškov, Třebíč) současně výstava uměleckých fotografií dnes již zesnulého makedonského fotografa Atanase Talevského, které už v minulých letech sklízely uznání v Paříži, v Národní knihovně v Praze, v Petrohradě a v Brně. Všechny výstavy pořádala Společnost přátel jižních Slovanů.
   Evropská premiéra muzikálu Flashdance v Městském divadle v Brně, které jej jako první scéna uvedlo v režii Stanislava Moši a v choreografii stálého charvátského spolupracovníka Igora Barberiće a Anety Majerové. Autoři Tom Hedley, Robert Cary a Robbie Roth připsali šestnáct nových písní, z nichž nejpřitažlivější a nejdojemnější je duet Tady a teď. Výkony hlavních představitelů Svetlany Janotové a Dušana Vitázka, choreografie, výprava, scéna, zkrátka hudba, tanec a zpěv dělají z brněnského muzikálu Flashdance bezpochyby nejlepší představení v roce 2013 a jeden z nejzdařilejších muzikálů vůbec, které byly dosud na scéně Městského divadla v Brně uvedeny.
   Abych se přiznal, těšil jsem se na ročenku nejlepších českých básní (jak zní také název) za rok 2013, kterou sestavili Ivan Wernisch a Wanda Heinrichová. K podobnému počinu je podnítil americký básník a kritik David Lehman.Výbor Sto nejlepších českých básní z předcházejícího roku (2012) mě totiž neuspokojil, protože nepodává skutečné svědectví o české básnické tvorbě.
   Výbor Nejlepší české básně obsahuje verše různé (někdy žádné) umělecké úrovně, nelze podle nich rozeznat ani generaci, ani poetiku, ani styl, ani myšlenku. Pokusil jsem se ročenku srovnat se dvěma antologiemi, které v roce 2012 vyšly na slovanském jihu – v Černé Hoře a v Makedonii. Černohorský výbor Stopy Berane (Beranski tragovi), sestavený básníkem Banislavem M. Vukovićem (nar. 1944), je věnován dvěma jubileím města Berane. Obsahuje umělecky vyzrálé verše 49 autorů 20. století. Do makedonské antologie Vítr přináší hezké počasí (Veterot nosi ubavo vreme) zařadili jeho sestavovatelé mladý básník Ivan Antonovski (nar. 1990) a literární historička Vesna Mojsovová-Čepiševská (nar. 1967) básně 23 básnických tvůrců, narozených v posledních dvou desetiletích minulého století, kteří již samostatnými sbírkami vstoupili do literatury. Netvrdím, že všichni zastoupení tvůrci budou v budoucnu vynikajícími básníky.
   Černohorská a makedonská literární tvorba, které vyrostly z nevyčerpatelných zdrojů lidové slovesné tvorby, jsou literaturami málopočetných národů, které musely v minulosti i dnes usilovat o svou existenci, o své místo pod sluncem ostatních národních společenství. Mohli bychom však o nich opakovat to, co napsal kolega Viktor Kudělka o slovinském národě, že jsou početně malé, ale jsou velmocemi poezie.
   IVAN DOROVSKÝ, emeritní univerzitní profesor

   1. Výstava LENDL:MUCHA s doprovodnými programy prezentovala v dosud nevídané celistvosti jednu část Muchova díla. V nových souvislostech vynikla nejen autorova výtvarná invence, světová popularita, ale i jeho pracovitost, skromnost a neokázalé vlastenectví.
   2. Vznik nového televizního „kanálu“ pro děti. ČT má možnost naplnit „Déčko“ opravdu kvalitním programem.
   3. Není to aktualita, ale o to cennější: restaurování a údržba památek zvláště v menších městech. Zdá se, že se města (většinou i za pomoci fondů EU) navracejí ke své kráse a jejich obyvatelé k péči o historii a tradice regionu.
   JANA SKARLANTOVÁ, výtvarný pedagog

   1. Výměna dvanáctého ministra kultury ministrem třináctým za dobu dvaceti tří let.
   2. Festival spisovatelů Praha a posílení tvůrčího sebevědomí levicových autorů.
   3. Výstava plakátů Alfonse Muchy a její nastartování propagace českého umění v zahraničí.
   KAREL SRP, Jazzová sekce a www.radiohortus.cz

   1. Nesmírně a s velikou úctou si vážím pana Ludvíka Hesse, který již téměř padesát let vydává Divoké víno a zachránil ve svých baby-boxech již devadesát devět dětí. Klobouk dolů.
   2. Potěšila mě i zpráva, že se letos dožívá pětaosmdesátin pan doktor Zdeněk Mahler, svým dílem již žijící legenda.
   3. Letos bylo pro mne velikou ctí, že jsem směl editorsky i autorsky přivést na svět celostátní básnický almanach Ptáci z podzemí. Slavnostní křest se uskutečnil v Praze na Portheimce 16. července. V antologii se objevilo padesát čtyři básníků. Recitoval Mirek Kovářík, Vratislav Podroužek. Knihu vydal nakladatel Milan Hodek, pokračovatel Romana Poláka, jenž po mnoho let vedl nakladatelství poezie Protis.
   VLADIMÍR STIBOR, literát, publicista, v současné době nezaměstnaný

   Na dotaz, co pokládám za nejvýznamnější kulturní událost roku, nemám co odpovědět, jelikož se mi kultura jeví v celkovém dění jako nejvíc upozaděná.
   ANTONÍN KACHLÍK, filmový režisér

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]