Otázku vetknutou do záhlaví krátkého jsem si vyslechl na rozhlasových vlnách z úst absolventa již tří semestrů lékařského studia na plzeňské fakultě. V podobném duchu si přihřáli polévku také další studenti.
   Co se dá dělat? Ale slyšet tahle slova z úst lidí, co už se zřejmě chystají převzít Nobelovu cenu za lékařský počin, přivolalo mi vzpomínku z dětství, kdy jsem spatřil lidské kosti dosud potažené žlutou kůží, co se po osvobození koncentračního tábora ještě pohybovaly. Tihle lidé nechtěli nic jiného, než tady žít…
   A co můj děda? I on za právo tady žít chcípal v zákopech v italských horách a baštil krysy, kterým nejprve usekl bodákem ocas. Pak ho do hlavy trefila střepina. Toužil také tady žít a spatřit své tři děti. Do hlavy dostal podruhé od gestapáků v čase 2. světové války. Tisíce našich lidí umíralo v lágrech, v letadlech nad Evropou, ve věznicích… Jen na šest tisíc našich vojáků zahynulo při průchodem průsmyku na Dukle. Tím myslím jen ty, jejichž rodnou řečí byla čeština. Pokládali své životy jen proto, že tady toužili žít. Chtěli spatřit kopec Říp, projít se po břehu Labe u Mělníka, kde se nyní na úrodném Zlatém pruhu země české rozložily solární panely. Jako kdyby zemědělské půdy už nebylo třeba, stejně jako jakási přísaha po absolvování lékařské fakulty k ničemu nezavazuje.
   Přespříliš lidí položilo své životy, aby měli své místo k žití. Už o něj není zájem, neboť lékařský stav se proměnil podle vlastních slov v sociální případy, co ještě navíc dotují naše zdravotnictví.
   Přesto se musím lékařů zastat. Jejich požadavky jsou víceméně oprávněné. Pracují hodně hodin a slouží často přesčas. Ovšem největší chybu je třeba hledat v systému.
   Málo platné, ale hlášky vysílané do světa již během jejich studií rezonují s nadřazeností vůči okolnímu světu, co si opravdu sám nedokáže operovat štítnou žlázu. Navíc mám dojem, že směřování státu u nás určuje Lékařská komora s hamižným lékařem v čele a možná snad ještě Ústavní soud.
   Dva miliony důchodců se mohou uděkovat na všechny strany, ale neodejdou. Často nemají ani kam, zvláště když jsou čím dál častěji pod různými záminkami vyháněni ze svých příbytků. Také by si možná rádi řekli: „Co tady?”, a šli by někam jinam pobírat rentu čtyřikrát vyšší, protože oni za prášky vydávají nejvíc. Nejde to, oni si na penzi odváděli tady a mocipáni jim s těmi penězi zalátali své průšvihy. Ostatně důchodci na rok 2010 nedostali ani ty dvě slibované stovky.
   Bývalo ctí lékaře pracovat v nemocnici a dál získávat praxi a vědomosti. Pod dojmem nařízení Lékařské komory o trvalé platnosti výpovědi se mi na mysl vtírá cosi o demokracii. Tu však v rukou pevně třímají politici, co dokážou kecama zastavit i povodeň v Praze. Nějací lékaři na ministerských postech si přivydělali ažaž, včetně odešlého primátora, psychiatra a milovníka olympiády v Praze. Ani pro nového primátora zřejmě není ctí práce v nemocnici.
   Letmá vzpomínka patří mamince, která jako služebné děvče přišlé do Prahy z jihočeského městečka vymývala lékařské sklo už před 2. světovou válkou u šéfa chirurgie MUDr. Poláka v nemocnici na Královských Vinohradech. V době mé maturity v roce 1957 se mu dostala pod skalpel. Ano, bývala to čest pro lékaře být v dobrém špitále. Před několika lety jsem vydržel na operačním sále Kliniky popáleninové chirurgie Fakultní nemocnice Královské Vinohrady jen asi čtyři hodiny v době, kdy MUDr. Königová otvírala prst po prstu a zaobírala se kostmi mladého muže, co málem uhořel na sloupu vysokého napětí. Druhou ruku, respektive to, co mu u ramene ještě zůstalo, ošetřovala jinak. Nohy na zákrok teprve čekaly. Lékařka díky své nemocné kyčli jen s obtížemi seděla na operační židli. Operovala další hodiny ještě po mém odchodu. Já tenkrát jen fotografoval, abych poté podal zprávu o neskutečné obětavosti a úžasné doktorce. Otázka „Co tady?” jí zřejmě na mysl nepřišla.
   Vypadá to, že má renta bude konečně v roce 2011 o dvě či dokonce o tři stovky navýšena. Třeba na mne také vyjde pořadí ke slibované a blížící se operaci srdce. To otcovo srdce dlouho čekat nevydrželo. Pak bych si určitě na otázku „Co tady?”dokázal odpovědět. Vzal bych za ruku svou milovanou a šel do sadu na Petřín podívat se na keře růží, byť by byly třeba pod sněhovou duchnou. Pak bychom si dali grog a pohlíželi vzhůru na pražskou Eiffelovku a na střechy rodného města…
   Když už teď někdo neví Co tady, nebude to vědět ani v budoucnu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]