Už svůj první den, který jsem měl možnost trávit v San Diegu, na nejjižnějším konci Kalifornie, jsem se rozhodl, že se podívám do nedalekého Mexika, že na otočku, aspoň na pár hodin, zavítám do Tijuany, přilepené k severní mexické hranici, a téměř tak sousedící s americkým San Diegem. San Diego, příjemné přístavní město s čistým a svěžím vzduchem, palmami, krásnými plážemi, luxusními hotely, mezi nimiž hraje prim hotel Coronado, jenž kdysi hostil i úžasnou Marilyn Monroe a který všichni známe z filmu Někdo to rád horké, a obrovskou základnou amerického vojenského námořnictva, mi bylo od prvního okamžiku sympatické (s výjimkou zmíněné vojenské základny). V San Diegu nežijí ani zdaleka jen bílí Američané, ale i mnoho cizinců, Arménů, Evropanů a především Latinoameričanů. Španělština je mateřštinou určitě nejméně poloviny obyvatel San Diega. Svými tramvajovými linkami mi San Diego připomnělo města evropská.
   Protože jsem nevěděl, jak se dostat k tramvaji, která zajíždí až na americko-mexickou hranici, zastavil jsem taxi, tedy »cab«, jak se tady říká. Chtěl jsem na American Plaza Trolley Station, ale protože mi malý taxíkář s africkými kořeny řekl, že mě rád zaveze přímo na hranici, aniž by mne to stálo o mnoho víc než cesta tramvají, nechal jsem se k hraničnímu přechodu dopravit jeho vozem. Byl mi sympatický, protože znal Českou republiku, tedy Československo, a protože věděl o vozech Škoda. Zpovídal mne, jak se u nás žilo »za předchozího režimu«, ptal se, jestli se nám nyní nežije hůř, než se žilo dřív. Na hranici jsme byli za patnáct minut. Zaplatil jsem mu a až později zjistil, že cesta tramvají by byla desetkrát levnější.
   Do Mexika jsem se dostal po úzkém betonovém chodníku. Prošel jsem ocelovou branou, která byla zabezpečena tak, aby šla otevřít jen v jednom směru, a ani si nevšiml, že už stojím na mexickém území. Nikdo mne nekontroloval. Chvíli jsem se otáčel na místě a očima hledal celnici, až jsem si všiml nevelké dřevěné stavby, u níž stáli dva mexičtí celníci v propocených košilích, kteří si kolemjdoucích, usoudil jsem, téměř nevšímali.
   Podle kapesního průvodce Lonely Planet je Tijuana jedno z nejrychleji se rozvíjejících měst v Mexiku, město zábavy, město více amerického než mexického střihu. Ovlivněn tím, co jsem si přečetl, čekal jsem, že v Tijuaně ani nepoznám, že nejsem ve Spojených státech. Jak jsem se mýlil! Už kousek za hranicí, na mostě pro pěší přes říčku Rio Tijuana, jsem ucítil zápach, který se zvedal z říčního koryta, jímž místo modravé vody tekly splašky.
   Mexická realita neměla nic společného s latinskoamerickými telenovelami. Hranice mezi Mexikem a Spojenými státy není jen obyčejnou čárou na mapě, je to dělicí čára mezi bohatstvím a bídou, je to čára mezi zemí pyšných amerických vlajek, viditelných na každém rohu, a zemí, kde na kopci vlaje jen jeden ušmudlaný mexický prapor. Je to lomítko mezi dnem a nocí, mezi zdravím a nemocí. Realita v surové podobě. V Tijuaně na vás čekají žebrající děti, které, sotva začaly chodit, už jsou rodiči nastrčeny cizincům do cesty, špinavé ulice přeplněné rozvrzanými vozy, jejichž motory, spalující olovnatý benzín, otravují vzduch, staré vrásčité indiánky, které přišly z jihu za vidinou lepšího života a teď za směšnou cenu prodávají kastaněty, stříbrné šperky a ponča, pohřbívajíce tím své sny a přání, prostí prodejci místní pochoutky »churros«, toulaví psi, obchůdky s ovocem a cetkami, kde mají »vše téměř zdarma« nebo »vše za jediný dolar«. Na každé tijuanské ulici stojí přinejmenším dvě lékárny, kde příchozí z bohatého severu mohou koupit bez receptu a velmi levně jakýkoliv lék, na který si vzpomenou, na každé ulici je opravna a lakovna letitých či, domnívám se, kradených automobilů. Tijuana je město barabizen polepených reklamami, vedle nichž jsou kliniky soukromých plastických chirurgů a zubařů, kteří ošetřují pouze Američany, aniž by se postarali o zevlující bezzubé mestice ve špinavých džínových kalhotách. Hlavní tijuanská třída Avenida de la Revolución je spíše výsměchem revoluci, všem revolucím, než holdem těmto osvobozujícím povstáním. Tijuanské kulturní centrum se chce tvářit jako architektonický skvost, ale zaprášené zdi jej degradují. Jednou z mála zářivých staveb, které jsem v Tijuaně zahlédl, byl místní supermarket Costco. Tijuana je město drog, prostituce, násilí a podlosti. Jak asi vypadá ostatní Mexiko, když tohle má být prosperující mexické město? Možná je i jiná Tijuana, ale tu jsem při své krátké návštěvě neviděl.
   V Tijuaně stojí »maquiladoras«, dílny, vlastněné převážně cizinci, do nichž se ze Spojených států dováží prvky a součástky, díky benevolenci mexické vlády bezcelně, ze kterých pak mexické ruce (dětské ruce nevyjímaje) skoro zdarma montují předměty, jež se zase odvážejí pryč. Maquiladoras nejsou cestou z chudoby, jak se jistě Mexičanům snaží namluvit majitelé těchto manufaktur.
   Cesta zpět do Spojených států byla mnohem komplikovanější než cesta do Mexika. Přes dvě hodiny jsem stál v dlouhé frontě čekajících na vstup do kraje bohatého severu, než jsem se dostal k americkému imigračnímu úředníkovi, opojenému vlastní mocí, a podstoupil kontrolu svého zavazadla. Hranici mezi Mexikem a Spojenými státy podle mne nelze mimo hraniční přechody překonat. Spojené státy se od svého jižního souseda oddělily vysokou hradbou z betonu a oceli, ve srovnání s níž připomíná naše bývalá železná opona chatrný plůtek kolem zahrádky. Hranice je hlídána senzory, detektory pohybu poslední generace, reflektory s přístroji pro noční vidění. Udáte-li americkým úředníkům člověka, který by vám nabídl falešné doklady na cestu do USA, dostanete od nich tisíc dolarů. Aspoň to slibovaly plakáty před americkou celnicí.
   Čáry z map jen tak nezmizí. Jsou důležité, patří k našemu světu. Oddělují nouzi a blahobyt, oddělují chudáky nucené pracovat za žalostnou mzdu, aby jiní bohatli. Bez nich by to nešlo, bez nich by se princip kumulace hojnosti a kumulace chudoby zhroutil. Tyto čáry jsou všude na světě, i když rozdíly mezi sousedícími zeměmi nemusí být tak křiklavé, jak jsem je viděl já, i když někteří, jako u nás v Evropě, proklamují, že tyto čáry už zmizely. Řeči o rovné spolupráci zemí jsou fráze, proti nimž svědčí stěhování továren výrobců čehokoliv tam, kde žijí lidé ochotní pracovat levněji, k těm, kdo se prodávají pod cenou. Mám pocit, že i u nás se staví fabriky podobající se v principu mexickým maquiladoras a budící zdání prosperity. I to jsem viděl v Tijuaně.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]