Přesný význam, jehož se používalo v minulosti, neznám, předpokládám však, že šlo o krádež týkající se sakrálních předmětů či hodnot. Chci jej použít pro odlišení krádeže hmotných hodnot či statků od krádeží spáchaných proti hodnotám již zemřelých osob. Mám na mysli krádeže zasloužených titulů a hodnocení, proti nimž se mrtvé osobnosti nemohou již bránit.
   Především se to týká hrdých titulů národních umělců. Současný režim jej odebral umělcům všech směrů s odůvodněním, že je získali od totalitního režimu a za službu tomuto režimu. Lze to snadno vyvrátit. Tituly národních umělců udělil president Dr. Edvard Beneš již v období let 1945–1947 celé řadě významných osobností. V oblasti výtvarného umění hrdý titul národní umělec získal Max Švabinský, Josef Lada či Cyril Bouda (jistě jsem zdaleka nevyjmenoval všechny). V oblasti hudby to byla národní umělkyně Marie Podvalová, zpěvačka Národního divadla, či dirigent Václav Talich. I zde jich bylo určitě daleko více. V oblasti literárních žánrů byli jmenováni národními umělci Ivan Olbracht, Marie Majerová a další. V datování se mohu mýlit, ale udělení tohoto titulu nebylo spojeno s obdobím budování socialismu, ale s tvorbou tvůrců v minulosti.
   Je škoda, že titul národního umělce nebyl udělen velikánu české literatury Karlu Čapkovi, Vladislavu Vančurovi či Aloisi Jiráskovi, kteří zemřeli dávno před obdobím lidové demokracie. Za nejmenovaného národního umělce považuji i Jaroslava Haška, jehož věhlas dodnes obepíná celý svět. K tomuto kroku se mohlo přikročit i ve vztahu k umělcům 19. století z období obrození, kteří se mimořádně zasloužili o český jazyk, českou literaturu a přípravu národního osvobození. Mám na mysli Jana Nerudu, jehož věhlas překročil české hranice a jehož jméno převzal jeho obdivovatel, chilský básník Pablo Neruda. Ve své lásce a úctě k těmto hodnotám bych šel ještě dále – ke Karlu Hynku Máchovi, Josefu Dobrovskému, Františku Palackému a později k Boženě Němcové, Karlu Havlíčku Borovskému a dalším desítkám nezapomenutelných osobností. Jistě by se našli i zpěváci a hudebníci či malíři 19. století, jimž by atribut národního umělce velice slušel (Bedřich Smetana, Antonín Dvořák a další.) Pokud by takové ocenění osobnosti v hluboké minulosti bylo uděleno, byli by dnešní kulturtrégři zbaveni hlavního argumentu pro ospravedlnění své svatokrádeže. Nestalo se tak, avšak ani to jejich ostudné počínání neomlouvá. Týká se to titulu zasloužilých umělců, těch, kteří měli k vyššímu ocenění nakročeno, ale na metu nejvyšší zatím nedosáhli. Protisocialistické ostří by možná otupilo, kdyby byl zasloužilým umělcem jmenován Václav Havel, ale – bohužel – skutečně nebylo za co.
   Svatokrádeží byla popřena nesmírná úloha, kterou v rozvoji české a slovenské kultury sehrávaly desítky všech divadelních scén, ať už v divadlech nebo ve filmech. Jedním z největších herců byl národní umělec Jan Werich, který se o popularitu nového společenského řádu zasloužil i ve svých prvorepublikových filmech. Jeho filmy s pohádkovou nebo dějepisnou tématikou tvoří navždy stavební kámen čs. filmové kultury. Ve filmu Císařův pekař a Pekařův císař ztvárnil svou představu o společenské budoucnosti, založené na sdílení společenské práce. Werichovi se přičítá, že se obracel proti socialistickému zřízení. To důrazně popírám. Mohl se ironicky vyjadřovat k hloupostem, jichž jsme se dopouštěli, ale tím nepopřel svoje celoživotní smýšlení pekaře, který krotil Golemovu atomovou energii a stavěl ji ve prospěch celé společnosti tak, aby „rohlíčky byly obzvláště vypečené“. Nelze z historie vymazat jména Zdeněk Štěpánek, Jan Pivec, Ladislav Pešek, Vítězslav Vejražka, Bohuš Záhorský, František Filipovský, Stanislav Neumann a mnoho, mnoho dalších, kteří tvořili páteř ansámblu Národního divadla a těšili nás v desítkách nádherných filmů. K národním umělcům, kteří mezi diváky vyvolávali nejsilnější emoce, náležel Vladimír Menšík či Jozef Króner. Jeden svým smyslem pro humor, druhý schopností dojímat. Ani jeden z nich však nehrál proto, aby oslavil socialistický řád. Všem, které jsem opomenul, se upřímně omlouvám. Patří sem i národní umělec Karel Gott, který se přes tvrdý psychologický nátlak odmítl tohoto čestného uznání zříci. Patří sem i Rudolf Hrušínský, jemuž prezident Husák toto ocenění předával v r. 1988 a kterého ze služby socialistickému zřízení bylo těžko podezřívat. Nebo snad Josef Bek v roli Martina Kabáta upevňoval socialismus? A co takový Jaroslav Marvan, který svým radou Vacátkem vzdával spíše hold předválečné policii? Nelze zapomenout na dirigenta Karla Vlacha, s jeho nádherným orchestrem doprovázejícím nezapomenutelnou dvojici zasloužilých umělců Yvety Simonové a Milana Chladila. Zvláštní pozornost si zaslouží národní umělec Otakar Vávra, režisér, který tvořil v předválečné republice, za protektorátu a v celém poválečném období. Ocenění dostal za celoživotní práci. Kterému režimu tedy z těchto tří historických období sloužil?
   Socialistické zřízení nezapomínalo ani na plejádu menších orchestrů a zpěváků mimo operní scény, jako byl Waldemar Matuška, Eva Pilarová a všichni další, jež je rovněž těžké podezřívat ze služby socialismu. Hráli a zpívali pro radost nás všech bez rozdílu.
   V druhé kategorii mám na mysli tituly, které byly udělovány již v období budování nového společenského řádu, tedy zasloužilých mistrů sportu a mistrů sportu. Přišli o ně, nebo jim byl zcizen titul oceňující dosažení vysokých sportovních met. Tedy překonání evropských a světových rekordů, či získání mistrovských nebo olympijských medailí všech stupňů. Na prvním místě bych jmenoval nositele olympijských medailí z roku 1948 Emila Zátopka. Trochu se u tohoto sportovce zastavím. Měl jsem šťastnou příležitost poznat se s ním osobně. Pro mne byl Emil prostý a vysoce pracovitý moravský ogar. S pochodní v ruce vybíhal, aby zahajoval Měsíce československo-sovětského přátelství. Byl o něm upřímně přesvědčen, a to nikoliv jen proto, že byl důstojníkem Československé lidové armády. Nesmířil se však s vojenskou intervencí v r. 1968 a antisovětská reakce či rusofobní část čs. obyvatelstva z něj činila ikonu boje proti „okupaci“. Dodnes to považuji za hrubé zneužití tohoto velikého člověka čs. sportu. Pokud jde o desítky a desítky dalších sportovců., jimž byly uděleny tituly ZMS nebo MS, jsem přesvědčen, že své výkony podávali ve službách své vlasti pro její dobré jméno v zahraničí a k potěše a radosti všech našich lidí. Někteří z nich byli komunisté, jiní ne, ale v týmových soutěžích to nehrálo roli. Bylo však nutné těchto titulů je zbavit, aby se pošpinila podpora socialistického společenství, tělesné výchovy a sportu. Jak např. nezmínit bratry Jindřicha a Jana Pospíšilovy, kteří byli po dvacetkrát po sobě mistry světa v kolové. Jejich technická a nápaditá hra jistě lahodila oku příznivců i odpůrců socialismu. Jak nevzpomenout četné tituly hokejového mužstva ČSSR, jimž jsme fandili, drželi palce a s nimiž jsme trpěli všichni bez rozdílu politických názorů. Byly jsme vynikající v gymnastických soutěžích, lyžařských disciplinách, ve volejbalu a dalších druzích sportu. Nelze zapomenout na památnou Panenkovu desítku ve finále mistrovství Evropy v kopané v Bělehradě v r. 1976.
   Bylo mi opět ctí, že jsem se s některými z nich mohl osobně seznámit. Týká se to především atletů Dukly Praha, mezi nimiž byli i někteří přesvědčení komunisté – Václav Janeček, Jiří Skobla, Josef Doležal a možná i další. Byli to lidé jako my, jako ostatní občané naší vlasti, kteří ve svém oboru díky vytrvalosti a celoživotnímu tréninku vynikli i mezinárodně. Čím si asi zasloužili to, že byli svých těžce získaných titulů zbaveni ­? Kdy se jim kdo omluví?
   V neposlední řadě chci vzpomenout hrdé tituly, které byly udělovány výrazně ve vztahu k socialistické přítomnosti. Mám na mysli tituly hrdinů socialistické práce. Mohou být dnes zesměšňováni a hanobeni v zapomínání a na jejich památku pliváno. Je to však jenom zlá pěna této doby. Stále před sebou vidím hrdinu socialistické práce, hornického předáka Jaroslava Misku, který se širokým úsměvem v umouněné tváři hlásí „přijatý závazek jsme splnili“. Znamenalo to, že bylo vyrobeno více uhlí na výrobu energie a tepla, které jsme potřebovali všichni – stoupenci i odpůrci socialismu. I dnes se občas setkám s hrdinou socialistické práce, stavbařem Josefem Hamplem, který se podílel na výstavbě desítek tisíc bytů ročně. Nestaral se o to a nemohl ani vědět, zda postavené byty poslouží jako domovy pro stoupence nebo odpůrce socialismu. Byly to byty s kvalitativně vyšším standardem studené a teplé vody, koupelen a splachovacích toalet, ústředního topení, se zavedeným plynem a elektrickým proudem, jimiž byly nahrazovány „vysoce úspěšné“ pavlačové byty (pro pracující) kapitalistické éry. Byly stavěny v rozměrech, které nám daný stav ekonomiky dovoloval, a převážně z panelů, jež umožňovaly rychlou výstavbu bytových jednotek. Tyto „králíkárny“ slouží dodnes a po zateplení a jiných úpravách díky svým železobetonovým konstrukcím budou sloužit dalších padesát a možná i více let. Jak se možnosti ekonomiky zvyšovaly, byly stavěny luxusnější druhy staveb. Řadové domky i osobní vily. Nestavěli jsme však na dluh a k zadlužení budoucích generací bilionovým dluhem.
   Svatokrádež titulu hrdina socialistické práce pochopitelně přímo souvisí se změnou hodnotových parametrů. Práce, ačkoliv je zdrojem veškerých hodnot, potřebných pro život lidského společenství, je odsouvána do pozadí a vyšší ocenění získávají tzv. podnikatelé všeho druhu. Mám-li to dokumentovat, krátce použiji tohoto příměru: Josef Hampl stavěl byty pro lidi, dnes se byty staví pro zisk.
   Krádeže a tím méně svatokrádeže tohoto druhu by neměly být prominuty. Prožil jsem nejplodnější léta svého života v socialismu a přes pokročilý věk doufám, že se dožiji doby, kdy budou tyto hříchy proti minulosti napraveny. První krok v tomto směru jsem slyšel 17. listopadu 2013. Předseda Svazu bojovníků za svobodu Vodička totiž řekl, že den 17. listopadu jako Mezinárodní den studentstva byl zcizen a změněn v souladu s protikomunistickou ideologií současného režimu. Mezinárodní den studentstva založilo 26 studentských organizací světa v r. 1942 v Anglii. Byl a zůstává jediným mezinárodním svátkem založeným na české historii. Je třeba tuto hodnotovou kategorii obnovit a neotravovat ji domněle ubitým studentem Růžičkou na Národní třídě v r. 1989. Chtějí-li tento den slavit antikomunisté po svém, budiž; pro nás byl, je a bude 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva. Tak jako pro nás budou národními umělci, zasloužilými umělci, zasloužilými mistry sportu a mistry sportu i hrdiny (socialistické) práce ti, kdož tato čestná označení zaslouženě získali v minulosti. Již dnes, jak je patrné z celého článku, odmítám výsledky této svatokrádeže brát na vědomí. Pravda je jen jedna, a tu navěky svatokrádežně zcizit nelze.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]