1. Proč skončil socialismus?
   Odpověď by mohla být stručná: Protože se jednou sešel Gorbačov s Bushem. Rozvinutější odpověď: Všude okolo nás se hnuly ledy. My jsme nechtěli být jako poslední, tak jsme do toho řízli jako předposlední. Kdyby nepadla Berlínská zeď, asi bychom byli méně odvážní. Tehdy i dnes.

   2. Myslíte, že kapitalismus se už přežil?
   Klasikové jeho konec tušili. Nemaje filozofického vzdělání myslím, že dnešní odborníci by měli zcela vážně zodpovědět jednu otázku: Byl někdy na našem území skutečný, politicky i ekonomicky vyvážený socialismus, a byl na něm opravdu v krystalické formě kapitalismus? Až se tohle vyjasní, pak bude možné kvalifikovaně odpovědět jak na otázku číslo jedna, tak na otázku číslo dvě.

   3. Jak by měl vypadat nový společenský řád?
   Je otázkou, zda vznikne ve století dvacátém prvém nebo později. Pokud by vznikl před rokem 2050, musel by brát ohled na staré lidi, protože těch bude v populaci hodně a těžko se manipuluje s tím, kdo má vzpomínky a zkušenosti. Pokud vznikne, neměl by lidi vodit za ručičku a posouvat jim hotové recepty na to, co si mají o kom či o čem myslet. Neměl by k nim být nedůstojně ekonomicky arogantní a dopustit, aby neviditelná ruka trhu zašlapala do země celé skupiny svých občanů, kterým přes utáhnuté ekonomické šrouby vzala veškerou lidskost.

   4. Co je nutné, abychom jako stát byli suverénní a zachovali si národního ducha?
   Rád budu chválit český suverénní stát a budu o národním duchu a češství, moravství či slezanství zaníceně hovořit v kavárničce naproti Louvre, či v jiné kavárničce naproti Big Benu, tedy věži královny Alžběty. Vydám se i do Moskvy či Petrohradu. Mám platný pas, ruštinu mi představili coby světový jazyk krátce po mých desátých narozeninách, na angličtinu jsem si musel počkat až do patnácti. Jenže pak na astronomické nájemné v dvaašedesáti, na důchod o chvilku déle. Kruh se uzavřel. Absence peněz nahradila absenci pasu a zase platí ono werichovské, že v každém režimu člověk něčím vadí. Zajímavé však je, že je to pokaždé něčím jiným, říká dodnes nedoceněný klasik.

   5. Dělá náš stát kulturní politiku?
   Pátá a poslední otázka budí na tváři smích a v duši žal. Byl jsem na několika seminářích o jednotné kulturní politice socialistického státu. Na prvním jsem se dozvěděl, že přednost by měli dostávat mladí básníci a prozaici. To bylo v době, kdy čas od napsání rukopisu a jeho přinesení do redakce a vydáním knihy se počítal na roky. A pokud by se v textu objevil jen náznak toho, že si dvě osoby stejného pohlaví daly polibek v tmavé pasáži a ne na letišti při vítání státníků, rukopis zaručeně nevyšel. Při druhém či třetím semináři bylo jediným mediálním výstupem to, že kdosi v předsednictvu uviděl, že jedna z účastnic měla na krku pověšenou madonku. Co následovalo? Bleskové sundání přívěsku, stejnou rychlostí se vytratit ze sálu a úprkem odjet, ať není průser. Dnes se tomu můžeme zasmát, ale není čemu, protože stát, který nedělá vnitřní politiku žádnou a na tu zahraniční má hned tři úhly pohledu, nemůže reflektovat na tak jemnou a složitou strukturu, jakou kultura bezesporu je. Říkávalo se, že někteří soudruzi šlapou ve výsledcích československé kultury jako sloni v porcelánu a za přešlapy v době normalizace společnosti by se měli omluvit. Nebyl na to čas. Dnes by se ti, kteří se podepsali na kulturním vývoji od roku 1990, měli vzít za ruce a vykonat prosebnou pouť z Prahy až do Říma, s křížem na rameni, bosky a s minimálním množstvím vody. A každou hodinu předčítat dlouhý seznam zmařených nadějí. Nejen kvůli všeobjímajícímu nedostatku finančních prostředků na cokoliv.

   PETR BURDA, toho času nezaměstnaný mediální proletář, narozený půl roku po Vítězném Únoru

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]