Seděla jako obvykle v kuchyni u stolu, na kterém měla velký malovaný hrnek s oblíbeným ovocným čajem. Z okna se dívala na velkou břízu, která rostla osamoceně mezi panelovými domy. Na pískovišti si hrály malé děti, jejichž maminky seděly na lavičkách a využívaly prvního jarního sluníčka. U betonových panelů se o něčem domlouvala skupinka mladých lidí, kteří dávali najevo, že tento prostor a snad i celý svět patří právě jim. Nikdo z nich nevnímal, že právě tam ve třetím patře sedí za stolem žena, která čeká na své nejbližší.
   Na stole vedle třešňového hrnku má rozevřené noviny s rozhovorem se Zdeňkem Troškou, který umí rozdávat radost a pohodu i těm, kteří se cítí osamoceni. Vedle jiných otázek odpovídal na jednu asi takto:
   "Dnešní způsob života, kdy táta, máma lítají, aby vydělali peníze, je zběsilý. To se vůbec nedá srovnat s mým dětstvím. My jsme měli hodně času být s rodiči, prarodiči. Jenže dnes mají děti kontakt jen s mrtvou technikou, která je sice chytrá, ale nemá duši."
    Marie vzala malé album a prohlížela si staré fotografie, na kterých se odehrával její život. Tehdy měla muže, děti kolem sebe a netušila, že může přijít samota.
   "A co stáří? Nebojíte se, že budete osamělý důchodce?" Taková byla další otázka pro pana režiséra, který odpověděl: "Víte, já znám mnoho lidí, kteří vychovali děti a ti se nakonec na rodiče vyprdli a dali je do domova důchodců Jezdí za nimi jen jednou za měsíc, když babička nebo dědeček berou důchod. Tak toho bych se nechtěl dožít. Můžete mít vilu, ale když budete mít blbé děti, stejně vás vystrnadí. Kolikrát poslouchám takové neuvěřitelné příběhy, že kdybych z nich napsal scénář, budou si všichni myslet, že se Troška zbláznil."
   Marie odložila noviny i album, napila se čaje a v duchu si říkala, že je dobře, že má tak hodnou dceru, která za ní tak často chodí. Taky jí koupila mobil, a když ji nezavolá, tak jí posílá pravidelně malé zprávičky. To proto, aby o ni neměla strach. Taky aby věděla, že je v pořádku. Teď sice už dva dny o sobě nedala vědět, ale má asi strašně moc práce, jinak by docela určitě napsala i jedno jediné slovo JSEM.
   Znovu vzala do ruky noviny, ze kterých se na ni dívala rozcuchaná hlava pana režiséra, kterému zvědavá novinářka položila závěrečnou otázku.
   "Nosíte u sebe nějaký talisman pro štěstí?"
   "Dostal jsem kdysi od své sestřenice malého čertíka, toho si vždycky beru na začátek natáčení. Ale myslím si, že největší štěstí je, když se lidé usmívají. To je věc, která nic nestojí, ale udělá spoustu radosti. Proto by se na to nemělo zapomínat."
   Marie pokyvovala hlavou na souhlas se slovy Zdeňka Trošky a pohladila malou hliněnou želvičku, kterou kdysi dostala. Ta želvička se potutelně usmívala a kdyby mohla, tak by si s Marií povídala a krátila její čekání.
   Večer dlouho nemohla usnout. Stále si říkala, že se její dceři možná porouchal mobil, nebo taky musela dlouho pracovat, třeba jí bylo i trochu špatně. Jinak by se docela určitě ozvala. Teprve hodně po půlnoci usnula, ale probudila ji bolest nohy. Vstala a šla do kuchyně. Podívala se na mobil. Na malé obrazovce četla, že má novou zprávu. Radostně mačkala tlačítka, aby se dozvěděla: "Můžete se zapojit do soutěže o vstupenky na MS v hokeji. Stačí zavolat a vaše sny o štěstí se stanou skutečností."
   Nezavolala. Její představa štěstí byla docela obyčejná. "Snad ráno si na mne vzpomenou," říkala si Marie, když se pokoušela znovu usnout.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]