V tu neděli kalendář ukazoval, že zimy se odvleklo jen málo přes polovic, ale už byl jarní čas. Slunce hřálo z modré oblohy, vítr kdesi odpočíval, ve vzduchu lehce vlála bílá peruť tiché radosti.
   Na cestičkách v parku a na vyhlídce, ze které pohled až dojímá, se potkávali lidé beze spěchu, někteří v milém psím doprovodu. Když věci jsou tak dobře spolu a nad vším modré nebe, otevře se mi v mysli skrytá schránka, a naráz je sto důvodů k radosti. Všechny rostou z jedné hroudy. Říká se jí umění. Stalo se mně totiž dávno, a zůstalo to tak, že svět vidím skrz tu hroudu a ještě obloukem, co jde z ní a zas se do ní vrací.
   V tu neděli, v ten zázračný čas, kdy ve vzduchu lehce vlála bílá peruť tiché radosti, vytanulo mně pár výstav, kterými jsem prošel v nadšení. Znovu jsem se radoval z přítelova úspěchu na výstavě v cizině. Vybavil jsem si obrazy s měkkými linkami rudkou, jimiž opsal cit lásky k domovu. A slyšel jsem hlas odešlého kamaráda, tuze dobré duše, a sebe, jak se ptám: "Hochu, jak je tam, jak se odshora malují oblaka?"
   Dnes však je venku nepěkně. Zima se vskutku dosud neodvlekla. Sněží a k tomu fičí vítr, chvílemi ani nedohlédnu na stromy proti oknu. Teď věci nejsou dobře spolu a temnota oblohy vkradla se až na můj stůl. V mysli se mi jiná skrytá schránka otevírá, co v ní je, má spíš barvu šedou.
   Myslím na Josefa Čapka. Ten kdysi napsal, že umění je výrazem člověka, života a řádu, že náš život činí bohatým, že jej rozšiřuje a dořešuje. Těch, kteří se hlásí k této pravdě, je však pořád méně. Den po dni ubývá dobrého smyslu pro umělecké věci. Krásno se stává zbytečným.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]