Zažil jsem za svůj život bezpočet dobročinných akcí. Nejdříve to byly peníze, které jsme vkládali do protektorátních a říšských kasiček, určené k pomoci strádajícím německým vojákům na ruské frontě, jimž navíc české i německé ženy dobrovolně povinně pletly nátepníčky do sibiřských mrazů. Posléze to byly poválečné příspěvky na pomoc korejským a řeckým dětem, které u nás nalezly přechodný domov, pak to byly sbírky na Bagr pro Koreu, na Vietnam a na nejrůznější fondy a konta solidarity. Někde se "příspěvky" dokonce strhávaly z platu. Nejednou byly tehdy role vyzyvatelů finančních příspěvků svěřovány do rukou dětí a mládeže.
   Se sbírkami jsme začínali zpravidla u těch bohatších. Nejprve jsme šli s pokladničkami a s výběrčími listinami do úřadů, klepali jsme na dveře místností ředitelů, tajemníků a předsedů. Nikdo nám v tom většinou nijak nebránil, ani závodní stráž, a bylo samozřejmostí, že jsme hlavně od papalášů čekali větší obnos. Také v redakcích jsme začínali u nejvýše postavených, protože ostatní se pak ptali, kolik dali. Zdaleka ne vždycky se však naše předsevzetí splnila. My jsme však byli bohatší o zkušenost, že otevřenou dlaň měli mnohdy ti nejchudší.
   Avšak to, co zažívám po roce 1989, nemá v mém životě obdobu. Často mě na pražském Václavském náměstí i během jednoho dne zastaví několik dvojic mladých lidí, konajících roztodivné sbírky - na pomoc dětem postiženým leukémií, na dětskou nemocnici v Motole, na nevidomé, na opuštěná čtyřnohá zvířata, zaběhnutá po novoročním veselí dvounohých, na zakoupení vozíčku pro postižené, nyní také na strašnou přírodní tragédii ve Srí Lance, Indonésii a Thajsku... A v posledních letech k těm všem patří i Tři králové. Pokud mám, všem rád nějakými drobnými pravidelně přispívám. Nejraději z očí do očí. Přicházející složenky na nejrůznější nadace však odhazuji už několik let přímo do koše na odpadky. A nepřichází jich do domovní schránky nikterak málo. Vůbec nehledím na ctihodné bohatší autority a předsedkyně nadací, které mají zpravidla pro sebe ve svém domě solidní a často i nadstandardní sociální zázemí. Mrzí mne však, že dvojice mladých s pokladničkami v rukách nezastavují aspoň pomyslně osobní automobily, nevstupují s kasičkami do úřadů, do bank, do advokátních kanceláří, do dveří ministerstev, generálních ředitelství, do ateliérů, do aukčních síní, neobjevují se na společenských rautech, v kasinech, v luxusních restauracích nebo třeba na golfových turnajích.
   Když se dám s mladými lidmi, s koledníky, na toto téma do hovoru, většinou mi vysvětlí, že tam je nechtějí pustit dovnitř. A to například ani v čase poledním, kdy právě v těchto zařízeních probíhá defilé spokojeně nasycených strávníků. Leckde je příslušníci bezpečnostních agentur označí za žebráky a ženou je na sto honů od svých vrat.
   Snad objevnou výjimku představují nynější esemesky, odstraňující hranici mezi chudými a bohatými. Věřme, že tentokrát není žádný rozdíl mezi těmi, kdo pobírají ubohý důchod a mezi těmi, kdo díky svým tučným žokům už vlastně ani nevědí, co by z rozmaru měli ještě dělat.
   Výsledky se nakonec dostavily. Možná i proto, že se tragédie tentokrát dotkla hlavně té bohatší a také té nejchudší vrstvy na planetě. Zdá se, že to s námi není ani zdaleka tak špatné, jak si občas myslím. Stopětadvacet miliónů korun českých, které jsme zatím věnovali k 6. lednu 2005 na konto asijské tragédie dokazuje, že nám osudy jiných nejsou lhostejné.
   A to si ještě představme, že by se i vojenští páni zřekli svých dobyvačných plánů a přesunuli finanční prostředky na pomoc nebohým!
   Asi nikdy nezapomenu na slova amerického vojáka z těchto dnů, když vykládal napěchované pytle z vojenské helikoptéry v Thajsku a řekl: "Konečně na nás někde nestřílejí!"
   Myslím, že při pohledu na tento výjev jsem nebyl jediný, komu bylo dobře u srdce.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]