Revoluční Paříž se stala 29. dubna 1871 dějištěm podivuhodné události. Svobodní zednáři v počtu několika tisíc, kteří se shromáždili na nádvoří zámku Louvre, manifestovali pochodem na náměstí před Radnicí svou sounáležitost s cíli pařížské Komuny, vlády první proletářské a socialistické revoluce na světě. Mluvčí manifestantů byli přijati Radou Komuny. Jejím členem byl též Eugene Pottier, jako zednář autor textu nám dobře známé Internacionály. V ulicích Paříže už tehdy zněla zlidovělá píseň V čase třešní, kterou složil a Komuně věnoval starosta čtvrti Montmartre, svobodné republiky umělců, člen Rady Komuny a konečně svobodný zednář Jean-Baptiste Clément. Třikrát se svobodní zednáři pokusili zprostředkovat jednání mezi Komunou a Thiersovou vládou ve Versailles. Bezvýsledně. A tak šli po 29. dubnu se zbraněmi po tisících na barikády. Ran se s Clémentem nebáli.
Komuna byla poražena. Vrahové z Versailles v sedmi dnech krvavého týdne sametově zmasakrovali desetitisíce lidí. Čtyři roky se soudilo. K smrti byly odsouzeny tisíce lidí. Mezi těmi, kdo padli, byl - nejeden svobodný zednář. A nezůstali sami, kdo tehdy padli v boji. Po stech letech se k nim na místě posledního masakru komunardů u Zdi federovaných na pařížském hřbitově Pére-Lachaise přihlásily tisíce. A v dnešním čase jsou Pottierovy verše a Clémentovy třešničky z Montmartru i naším emblémem. Symbolem dědiců komunardů, kteří měli odvahu - zaútočit na nebesa.
Máme dnes před sebou knihu Jany Čechurové Čeští svobodní zednáři ve XX. století (Nakladatelství Libri, Praha 2002). Domníváme se, že spolu s prací Jiřího Kroupy Alchymie štěstí. Pozdní osvícenství a moravská společnosti (Brno 1987), za kterou byl autorovi na pražské filozofii v roce 1982 všemi hlasy komise pro udělování vědeckých hodností přiznán vědecký titul, náleží k tomu nejlepšímu, co kdy bylo u nás o českém zednářství napsáno. Více není nutno dodávat. Dne 17. listopadu 2002 skončila v Obecním domě v Praze výstava Svobodné zednářství - Freemasonry, připravená hlavně Zednářským muzeem z Bruselu a Střediskem laické činnosti Valonského Brabantska. Výstava po všech stránkách příkladná, i v tom, že v Informačním středisku Obecního domu bylo možno koupit si monografii Jany Čechurové a spolu s ní i z francouzštiny přeloženou knížku belgického nakladatelství Espace de Libertés Cesty svobodného zednářství (Petrklíč, Praha 2001). A konečně v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích se návštěvníkům ve dnech 26. října 2002 až 31. března 2003 otevírá výstava Svobodní zednáři v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, opravdu mimořádně bohatá tím, co je tu možno vidět, co je tu možno studovat. Chyběl ale katalog, a jediné, co bylo v muzeu možno si opatřit, byla vstupenka...
Četli jsme na výstavě v Praze, že "zednářství žádá od uchazeče, aby si uvědomil, že jediné tajemno je v něm samém", a že ovšem život uvnitř společenství může být jenom diskrétní. Nikdo se přece neschází na jevištích v divadlech, před vyprodaným hledištěm. Čtěme dále:"Svobodní zednáři touží uskutečnit ideál tolerance a bratrství v celém světě a usilují o osobní a společenský pokrok". Je tomu tak, a je to odkazem i pro dědice komunardů z Paříže. Všichni by o takovém úsilí měli vědět co nejvíce. Je proto už na čase, aby i u nás kromě jiného bylo zbudováno veřejnosti otevřené zednářské muzeum. Tak, jak tomu je např. v rue de Persil v Bruselu, na zámcích v německém Bayreuthu a v rakouském Rosenau, v rue Cadet v Paříži a na mnohých místech jinde, s veřejně přístupnými knihovnami, archívy a studovnami, s prodejnami knih, periodik a upomínkových předmětů. Aby i jinak měl každý občan nikoliv čas od času, ale nepřetržitě příležitost seznámit se s tím, co je smyslem existence nejenom svobodného zednářství, ale i jiných seskupení sledujících podobné cíle. Působících ve smyslu "absolutní svobody svědomí", ve smyslu programového dokumentu z francouzské Bílé knihy laicismu z roku 2000, kterou jsme do češtiny přeložili - pro Volnou myšlenku, a nejenom pro ni.
Dějiny zednářství u nás ve druhé polovině minulého století a zvláště po roce 1948 se občas vyprávějí podle modelu známé junácké hry na hloupé četníky a chytré zloděje, a mělo by být už po těchto slovech jasné, kdo mají v tomto vyprávění být četníci a kdo zloději. Skutečnost ovšem tak jednoduchá nikdy nebyla. Zednářství vůbec nebylo "proti čiré myšlence socialismu" a nelze se tedy divit tomu, že v lóžích se např. připomínaly narozeniny Klementa Gottwalda: vždyť byl v době války co do významu po Edvardu Benešovi druhou osobností exilového boje za svobodu Československa. Asi tři roky po Únoru 1948 došlo k "uspání", k zastavení činnosti lóží, což znamenalo, že jakékoliv zákazy pak byly zcela nadbytečné. Příčiny ovšem nebyly v tom, že by tato činnost mohla být nějakým nebezpečím. Tkvěly v tom, že převládla iluze o nutnosti úplné ideově-politické jednoty společnosti, a tomuto axiomu odpovídalo úsilí vytvořit několik velkých organizačních útvarů, které se jevily být snadno manipulativními. Proto vznikaly celky typu Československé společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí, v nichž se rozpustily i takové organizace jakou byl čistě socialisticky organizovaný šedesátitisícový Svaz občanů bez vyznání. Po "uspání" působilo mnoho zednářů v nejvyšších státních orgánech a většinou nikomu nevadili. Nebylo proto příliš zapotřebí vyvíjet nadměrnou aktivitu policie. O zednářích ve vysokých funkcích bylo vlastně známo všechno podstatné. "Diktaturovat" se nesmí donekonečna. Každá revoluce vrcholí jakobinismem a pokud není jasno v tom, že každá z nich musí v pravou chvíli skončit, objeví se vždy tragicky zakončený syndrom Robespierre. Na pořad dne se dostává 9. thermidor...
Je mnoho dalších důvodů k tomu, aby se jednoduše mlčelo i o tom, co se dělo po léta před státním převratem. Na akademické půdě bylo dost prostoru k tomu, aby se mohlo, jak tomu bylo na filozofii v Praze, a to i před studenty a se studenty sine ira et studio, bez předsudků hovořit o svobodném zednářství. Nebylo tomu tak všude, protože ne všude bylo k dosažení alespoň minimum informací o něm. Po převratu se ale objevily nové problémy. O nich se otevřeně píše v knize, kterou jsme uvedli. Citujme z ní: "Středoevropští zednáři se nemohou ještě zbavit antikomunistických reflexů a nedostatku kritičnosti v oblasti náboženského cítění." Pravdou pravdoucí jsou také tato slova: "Propaganda a hesla komunistické doby způsobují, že Češi, Slováci a Maďaři jsou velmi opatrní při používání vznosných výrazů našich humanistických ideálů, jako např. pokrok lidstva, ateismus nebo socialismus." Ano, správně, vznešených výrazů! Dodejme, že občané bez vyznání jsou u nás navíc diskriminování, že vláda schvaluje vlastně horší než konkordátní státní smlouvu nikoliv se Státem obce Vatikán, nýbrž s nadnárodním centrem římsko-katolické církve se středověkým názvem Svatá stolice, že zákonem o církvích a náboženských společnostech se hrubě oklešťuje suverenita České republiky...
Přejme si, aby se Jana Čechurová brzy setkala z následovníky. Vydejme se na jih Čech, do Českých Budějovic, tam, kde u vchodu do výstavních sálů stojí sochy tělesného lékaře Marie Terezie Gerharda van Swietena a jejího kancléře z jihu Moravy Václava Antonína knížete Kounice. Vydejme se do hornorakouského Rosenau a do bavorského Bayreuthu. K této cestě z jihu a ze západu republiky nám postačí jeden jediný den! A přejme si, abychom se i na tomto poli rychle, třeba už pozítří, dostali na úroveň vyspělé Evropy!
Autor: Josef Haubelt
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)