Jules Verne se narodil 8. února 1828 - před 180 lety
S rozumem v koncích
Tvůrce žánru, pro který sám razil termín "vědecký román", ještě v dětství zachytil poslední stadium vědy, v níž šlo o věci blízké praxi. Tehdy, ještě na počátku devatenáctého století, pronikaly velké i malé vědecké objevy do všech sfér lidského života, viditelně jej ovlivňovaly a měnily. Byly totiž pořád ještě, při dobré vůli a usilovné snaze, přehledné a srozumitelné. V měšťanských rodinách bylo zvykem odebírat populárně naučné časopisy a každý malý chlapec měl dojem, že drží krok s dobou, protože podle syčícího čajníku chápe princip parního stroje a kdyby chtěl, mohl by rozdělat oheň vlastnoručně vyrobenými sirkami.
Francouz, který se před sto osmdesáti lety narodil v "hlavním městě" Bretaně Nantes, ještě mohl vnímat doznívající tendenci popsat v úplnosti mikro- a makrokosmos, předtím slavně manifestovanou v projektu jeho krajanů - encyklopedistů. Vědění dosud bylo obdařeno řádem, srozumitelností, a to nejen pro pár zasvěcených. Mělo vlastní estetiku - nové vynálezy byly nejen přínosem pro všední den, ale i potěchou pro oko. Tento stupeň poznání však především nebyl tak zjevně bezmocný před potřebou úplnosti a celistvosti, která dřímá v každé lidské bytosti.
Jenže okolní svět nepočká, radikálně se proměňuje. Nejprve ještě mohl člověk před propastí rozevírající se mezi možnostmi individuálního chápání a realitou zavřít oči - a přenést se nějak na druhou stranu. Propast se však rozevírala dál. Dnes už svět chápou jen vyvolení. Ne jako celek, ale vždy jen v úzce specializovaném oboru. Ostatní samozřejmě náporu poznatků, které vzdorují vlastní rozumové analýze, nestačí. Laik komunikující dnešním všedním jazykem už dávno ztratil kontakt s věcmi, které běžně používá. Neví přesně, jak funguje mobil, internet, DVD. Jen vidí, ale nerozumí.
Biografie a bibliografie Julese Verna demonstruje tento proces v časovém vymezení jednoho lidského života. Na jeho počátku ještě bylo možné realitě rozumět, skrze slova a detailní popisy se dobrat něčeho, co může spolehlivě fungovat. Později již bylo zřejmé, že rozum jednotlivce závod s ideálem poznání světa v jeho úplnosti zcela jistě nevyhraje. Nejen to - že se jednotlivé rozumy a tendence nutně dostanou do konfliktů, začnou se navzájem ničit a vyhlazovat. Na prvním úseku své životní pouti ještě romanopisec navštěvoval solidně vyhlížející měšťanské domácnosti a představoval vědu jakou přátelskou společnici čtenáře usazeného na polstrované pohovce. Ke konci spisovatelova života už se útěšné zvuky syčícího čajníku a praskajícího fonografu vytrácely v lomozu dělových hlavní, zaměřovaných z jednoho konce světa na druhý.
Vernův životaběh obsáhl podstatnou část devatenáctého století. Období, kdy ještě napohled oslnivě triumfoval optimistický racionalismus, ale v nitru navenek fungujícího organismu už bujela rakovina vyšinutých buněk. Století vládnoucího rozumu, ale utlumené iracionality, ztišeného pominutí smyslů. Kromě Julese Verna zrodilo stejné století i Sigmunda Freuda. Oba byli ve svých reálných životech důstojnými pány zabydlenými v tapecírovaných domovech. Ale na "mladší" Freudově pohovce se už zavíraly oči a mysl se hroužila do stále hlubších a tajemnějších sfér.
Zadíváme-li se na první strany první úspěšné vernovky Pět neděl v balóně, nemůžeme přehlédnout dlouhý abecední seznam. Řádky a řádky jmen, v tomto případě afrických objevitelů. V jiných knihách zase pokrývají celé řádky jiné, téměř nekonečné sledy monotonních slov. Jména, fakta, údaje. Nepředjímal už tím autor něco ze způsobů hypnotizéra, který uvádí mysl do změněného stavu? Tam, kde již rozum nestačí, nastupuje podvědomí...
Chlapec mravů vybraných
Myšlenka pohlédnout na inspirativní zdroje vernovek a osobnost jejich tvůrce spektrem psychoanalýzy není nová. Věnovalo jí pozornost hned několik Vernových životopisců. V minulém desetiletí ji připomněl i Herbert R. Lottman. Jeho pohled, oč vzdálenější glorifikaci autora, má o to blíže k vykreslení podoby člověka, kterému nic lidského není cizí. Vidíme před sebou složitou osobnost, která se koncentruje na své dílo, ale přitom překonává hluboké komplexy, traumata a sklony k nutkavému jednání. Kde jinde hledat, milý Freude, jejich kořeny, než v dětství.
Zkusme si představit nápor na psychiku dítěte, které se musí v šesti či sedmi letech rozloučit s dosavadní jistotou domova a nastoupit do školy spojené s penzionátem. To není žádná individuální zvláštnost Vernova životopisu, ale naprosto samozřejmá dobová praxe pro chlapce z jen trochu lepších rodin. Očekávalo se přece, že zaujmou přinejmenším postavení svých rodičů. Výchova zaměřená na výkon byla francouzským školstvím ještě obzvlášť systematicky zdůrazněna, s pedanterií až trýznivou, hodnotící škálou, která vždy místo známky udává pořadí žáka mezi ostatními ve třídě. Jako by nestačily nároky a přísná očekávání ze strany rodičů. Není divu, že už tady, od první třídy, se zakládalo na nejednu žaludeční neurózu. Nebo, jako v případě malého Julese, mnohem výraznější a nepříjemnější fyzické projevy ztrápené psychiky.
Freud, který vymyslel a popsal termín "anální charakter", o něm říká toto: "Původní zájem o vyměšovací funkci i o její orgány a produkty se během růstu mění ve skupinu vlastností, které známe jako šetrnost, smysl pro pořádek a čistotnost, jež, ač jsou jako takové cenné a vítané, mohou se vystupňovat k nápadné nadvládě." Náš budoucí autor přitom nebyl s touto diagnózou zdaleka jediný. Žádná statistika samozřejmě není k dispozici. Není to nic, čím by se člověk v dospělosti právě chlubil. A co je přece jen vysloveno, zůstává v hájemství lékařů či psychiatrů. Nikdo se ani veřejně nezajímá o problémy tisíců a statisíců jiných, "neproslavených" dětí, které také měly k čelení nepřiměřeným nárokům dospělého světa k dispozici jen nezralou psychiku a vyvíjející se organismus.
Pozornost životopisců "slavných" je selektivně obrácena jen k několika jménům. A co čteme v jednom takovém "slavném" životopise? Chlapec jménem Fritz se sice narodil v jiné zemi (Německo) a o několik let později (1844), ale sdílel s Julesem reálné dětské strachy, nad kterými malé tělo v bdělém stavu drželo až sveřepou kontrolu, ale zato v noci končily nezadržitelným fyzickým projevem: "Už se hory naklánějí, / na mě přijde nadělení, / Myšák vezme hovínko, / umlátí mě, maminko." U mladíka z francouzské Bretaně to bylo podobné. Až na to, že potlačený stres hledal tuto únikovou cestu po dvacátém roce, v mládí a dospělosti - a že se bohužel neomezoval na noční hodiny. Jeho okolí, jak je zřejmé ze zachovaných dopisů i z říkanky složené rodinnými příslušníky, si na to prostě zvyklo: "Ten chlapec mravů vybraných / vždy při chuti je, samý smích, / a nedělá s tím drahoty, / když mívá plné kalhoty."
Dodejme, že Fritze, kterého známe pod jeho dospělým jménem Friedrich Nietzsche, spojuje s Vernem ještě něco. Hledání protipólu, jakéhosi opaku slabého a dětsky bezmocného tvorečka. Jistě to není náhoda. Nietzsche vyprojektoval Nadčlověka. Verne zase nechal na své stránky vstoupit neskutečně idealizované, tajemné postavy, jako kapitán Nemo či ani živý ani mrtvý Matyáš Sandorf. S nevelkou nadsázkou a s vědomím, že obraz boha v člověku už prošel v racionálním věku radikální proměnou, můžeme tušit jeho transformaci. Tam, kde bohové dlouho úspěšně zastávali své místo v kolektivním podvědomí, ve stroze racionálním věku najednou "něco jako ideál" chybělo. Zůstaly po nich vzpomínky a očekávání - přišel ideální člověk.
Až nadlidskými schopnosti se ovšem vyznačovali i Vernovi méně božští, více lidští hrdinové. Mnohdy však za cenu psychického kolapsu. Megaloman Robur si s fanatickým křikem doletěl pro smrt v troskách svého vynálezu. Vernův "dobyvatel severního pólu" kapitán Hatteras v sobě měl tak "horoucí výheň", že chodil i v arktických mrazech oblečený jako v červnu. Dožil však s diagnózou "pólové šílenství" v klidném sanatoriu...
Duševně vzdělaný, tělesně ocelovaný
"Vzorný mladík, duševně převysoce vzdělaný, tělesně ocelovaný" - tak popsal Jan Neruda, z jehož šťavnatých recenzí budeme ještě několikrát citovat, další prototyp vernovských hrdinů. Dospívající chlapec, který se ctí zvládne dospělé úkoly. V obecném smyslu představuje takový mladík instanci, jež ztělesňuje vše nové, progresivní.
Ale jak se takové výbojné tvůrčí impulsy, vlastní mládí, srovnávají s reálnými požadavky okolí? Velmi, velmi těžko. Tento fakt, latentně přítomný v celé vernovské bibliografii, můžeme předeslat jako reálnou tezi. Biografické momenty jsou opět více než průkazné. Nejprve vidíme malého člověka, plně soustředěného na to, že musí získat dobré hodnocení, soustředit se, ovládat, udržet kontrolu. Zjevným projevem této tendence je nadsazený význam, který přikládá finální fázi trávicího procesu - kde je prvek kontroly, úspěšné či neúspěšné, naprosto zásadní. Vidíme mladého muže prchajícího do světa výkonu. Musí si přece zasloužit své místo na světě, lásku.
K tomu se přidružují další nutkavá jednání, která pomáhají držet na uzdě neurózy dotírající z podvědomí. Zmiňme opět Freuda: "Čím víc bylo vytěsnění oidipovského komplexu urychleno, tím přísněji vládne Nadjá příslušnému Já". Vidíme například neodbytnou pedanterii, nadměrnou šetrnost, shromažďování - a máme před sebou Verna jako mladíka, který se sveřepě drží myšlenky prosadit se na poli literatury, ale ve skutečnosti dlouhé roky závisí na přísunu peněz od svého otce. Po studiích zůstal v Paříži, psal, hledal kontakty v literárních salónech, dokonce slyšel svými slovy promlouvat postavy na divadelní scéně.
Ale k živobytí to zdaleka nestačilo. Pupeční šňůru materiální závislosti přeťal až nedlouho před svými třicátinami promyšleným vstupem do manželství a současně několika roky kariéry burzovního makléře. Zhostil se jí poměrně úspěšně, s plným nasazením svých prokazatelných předností - zájmu o fakta, analytických schopností, soustředění na úkol. Při tom ovšem dál vytrvale psal. Úspěch v podobě dvacetileté smlouvy s nakladatelem Hetzelem při vydání románové prvotiny Pět neděl v balóně byl sice "růžovou" odměnou za trpělivost a víru ve vlastní schopnosti, ale na šedém pozadí tvrdosti a nekompromisnosti k sobě samému.
Otcovská patronace tedy měla pro mladého Julese nepopiratelně pozitivní dopad v existenčním zajištění. Jeho otec, nepříliš významný advokát Pierre Verne, byl však podezíravý a šetrný, dlouho se nemohl smířit s tím, že Jules uniká zaslíbené nudné kariéře. Skutečně srdečný a chápající vliv začínající literát nepoznal. Nakolik nás potom překvapí, že láskyplný a podporující vztah posléze dospělý Verne nenavázal k vlastnímu synovi Michelovi? On, duchovní otec Dicka Sanda, Roberta Granta a dalších výjimečných chlapců?
Vernův jediný syn Michel mu byl podle všeho od dětství zdrojem roztrpčení a starostí. Byl příliš paličatý, příliš vzteklý, příliš svéhlavý - stížnosti zklamaného otce přátelům nebraly konce. Penzióny, do kterých Michela posílal, se spíše podobaly polepšovnám. Všechno se zdálo marné, nakonec volil spisovatel krajní řešení. V šestnácti letech dal vzpurného syna posadit na loď a s instrukcemi pro kapitána, že má pro mladíkovo zkrocení používat jakýchkoliv prostředků, jej na dlouhé měsíce, spíše roky, ponechal vymezenému prostoru paluby a širému moři. Pokud se nám dnes jeví takový výchovný experiment poněkud hraniční, vzpomeňme, že podobnou nápravnou plavbu absolvovali i jiní nepoddajní mladíci z lepších rodin, mezi nimi například mladý Charles Baudelaire...
Rozpor mezi adolescentem a otcem v podobě nepochopení až rivality je - o Freudovi tu již byla řeč - ve většině rodin spíše pravidlem než výjimkou. A tak by ani spisovatelovy starosti s vlastním synem snad nestály za zmínku, kdyby v tomto případě nebyla biografie v tak zřetelné opozici k bibliografii. "Potíže" s "mazaným fanfaronem" Michelem totiž vrcholily v době, kdy Verne psal román o chlapci, který po smrti kapitána sám převezme řízení velrybářské lodi Poutník. Román Patnáctiletý kapitán začal vycházet v roce 1878, kdy už byl šestnáctiletý Michel vláčen trojstěžníkem Nanebevzetí "proti své vůli..., daleko od své rodiny, od své země, ode všeho, co má rád."
Vztahový problém, který se z otce Pierra a syna Julese přenesl na otce Julese a syna Michela, spočíval v kladení neuskutečnitelných nároků. Příznačné je, že dospělý již opomíjí synovskou stránku věci a zaměřuje se pouze na otcovskou. Měli bychom před sebou učebnicový příklad negativního otcovského komplexu, jednoho ze základních principů jungovské psychologie. Kdyby ovšem... Kdyby kromě negativu neexistoval také pozitiv - Vernovy romány. Tam je mladým chlapcům dovoleno být sebou samými, s hrdým čelem projít úskalím nutného respektu před autoritami při zachování vlastní nezávislosti, být skutečně svobodnými. Mladým čtenářům se tak dostává až nečekané dávky empatie, zažívají pocit - "nic není nemožné" a "nejsme v tom sami".
Co je víc? Samotnému autorovi vernovek terapeutický návrat do dětství v jeho reálném životě příliš nepomohl. Vyslal však ke svým čtenářům podvědomé poselství, které má nezměrný význam pro vlastní identifikaci na cestě k "plnému lidství". Lze v tom spatřovat paradox, ale právě ten je více než cokoliv jiného nejvlastnější podstatou celého Vernova života a díla.
Cesty a ostrovy
Někde, snad v Tichém oceánu, spíše však ve vodách tajuplné mystiky, kdysi byly-nebyly překrásné
ostrovy, zaslíbené země, kde člověku "postačila trocha fantazie a práce, aby se dal zabezpečit veškerý blahobyt..., stromy rostly pro něho, jeskyně se otvíraly, aby mu poskytly přístřeší, potoky tekly, aby ho občerstvily... Bylo to dokonalé štěstí mimo společnost."
Ideální místo, útočiště, dokonalá zmenšenina světa. Opět se nabízí paralela s vývojem lidské psychiky. Malé dítě, které něco - nejspíš nějaký druh jistoty - jednou ztratí, už nechce zklamání ze ztráty prožívat znovu. Získanou zkušenost si uloží v sobě, "zapouzdří" a dělá vše pro to, aby ochranný obal zůstal neproniknutelný. I v beznadějných podmínkách krušné reality si vytvoří vlastní svět, kde je možné přežívat. Vlastní oázu, jeskyni, svůj "ostrov".
Stejné výsady požívali nejen všichni Vernovi "robinsoni", ale opět zejména mladí čtenáři knih, ať už jejich názvy odkazovaly přímo k patronovi všech trosečníků (Strýček Robinson), k nečekaně dlouhému času mimo běžné nároky a povinnosti (Dva roky prázdnin), nebo přímo ke kousku země omývané ze všech stran mořem. Nejznámější je samozřejmě Tajuplný ostrov, s úctou ke svobodné mysli Vernem (ústy Cyruse Smitha) pojmenovaný podle prezidenta Lincolna. Na umělém Plujícím ostrově, který je velkolepým inženýrským dílem, zase pro změnu uvázne čtveřice hudebníků. Typické je, že oba zmíněné ostrovy mají nemilosrdně vyměřenou dočasnost existence, nakonec jsou zničeny - v prvním případě zásahem přírodních sil, ve druhém kvůli malicherným lidským sporům.
Oázy absolutního štěstí ve vymezeném prostoru je tedy zbytečné dál hledat na mapě. Nebo snad ještě někde čekají, neobjevené? Jak jinak to zjistit, než vydat se na cestu. Další vernovský archetyp je přítomný tak viditelně, že svou samozřejmostí až ukolébává pozornost. Ve francouzském originále je odlišen význam "voyage" - cesta: nejenom "do středu Země", ale i třeba "pozpátku do Anglie a Skotska". Název nejznámějšího a nejspíš nejúspěšnějšího románu o putování výstředního anglického gentlemana začíná slovem "le toure": Cesta kolem světa za 80 dní. Další česká "cesta" - "do Francie", je odvozena z původního Le chemin de France. Můžeme zmínit ještě divadelní hru Cesta nemožným, článek Cesta v balóně, nedokončenou knihu Studijní cesty, ale to je jen výběr prací, kterým autor "cestu" vepsal přímo do názvu.
V podstatě je "cestou" každá vernovka, vždyť i celý cyklus, který pouze za spisovatelova života čítal 54 titulů, vycházel u Hetzela pod názvem Podivuhodné cesty. Zahrnoval cesty po souši, a to "vozmo..., pěšky, koňmo, oselmo i velbloudmo", "od pólu k pólu, po všech kontinentech" (opět Neruda), po moři i pod mořem. A kde už koncept dobývání pozemského prostoru nestačil, následovala invaze do vesmíru.
Jako by autor zase kompenzoval všechny stránky života, který nestačil sám prožít. Ne že by vždy nemohl. Byl také mnohem opatrnější a úzkostlivější než jeho neohrožení cestovatelé. Místo pěti neděl v balóně absolvoval jeden vyhlídkový let se zkušeným instruktorem. Místo cest po širém moři podnikal s plachetnicí Saint-Michel plavby zásadně podél pobřeží. Velmi obdivoval a toužil poznat Ameriku, ale po krátké návštěvě ji za několik dní opustil, aby se mu pobyt neprodražil. Ve své pracovně si zapichoval špendlíky do globusu a trápilo ho každé volné, dosud nepokryté místo (další z projevů nutkavého chování už nás nepřekvapí), kam dosud noha jeho cestovatelů nevstoupila - sám stihl kromě Ameriky zavítat nejdál k baltským zemím, do carského Ruska, Uher...
Skutečný život opět zůstal ve stínu života nežitého, vysněného, zachvívajícího se mezi listy vernovek. Naštěstí knížky promlouvají k těm, kdo chápou, že tyto stránky nesnesou mikroskopické srovnání či škodolibou konfrontaci se svým tvůrcem. Jejich význam je v tom, že povzbuzují fantazii, rezonují. Na to už nestačí ani Freudovo psychoanalytické pojetí tvorby. Nejde přece jen o terapeutický účinek pro umělce, který se přenáší do světa iluzí, aby se v denním snění izoloval od světa a vytvářel náhradní pseudorealitu. Jde o mnohem víc. Nejprve autorova, posléze vlastní probuzená fantazie dovoluje pochopit dosud skrytou skutečnost. A dokonce ji rozvíjet dál, protože cesty fantazií a sněním jsou v tvůrčím procesu také řízené a zákonité. Nevedou odnikud nikam, ale vždy k novým objevům. Na dosud nepoznané ostrovy.
Postavy vstupují dovnitř
"Skutečná realita věci mě nezajímá," připomíná se ještě Jules Verne jako syn, který obhajoval před vlastním otcem životní volbu nestat se advokátem. A co tedy mělo nad skutečností navrch? "Komická stránka věci", "umělecká forma" - cesta nikoliv reálná, ale snová. Skutečnost, kterou si autor vysnil, však vyhlížela skutečněji než cokoli jiného. Pohybovaly se v ní dosud nevyzkoušené dopravní prostředky, pracovaly stroje - prototypy konstruované představou a poháněné fantazií. Víc než to. Verne nesnil jen o dokonalých vynálezech - na pomyslný vrchol své představivosti postavil ideál - sen o slušném člověku.
Takový Vernův hrdina, pravá identifikační postava pro horlivé čtenáře v nejvnímavějším věku, musí být odvážný, zdatný, přemýšlivý. Především však čestný a pracovitý. Také neokázalý a přiměřeně šetrný. Ne úzkostlivě až chorobně - tuto vlastnost naopak autor vyhradil několika obzvlášť odpudivě vylíčeným postavám, které by mu (dnes až příliš snadno), mohly vysloužit přídomek antisemitismu, kdybychom za nimi opět neviděli především kompenzaci jedné z úzkostlivě potlačovaných stránek vlastního charakteru.
Když už jsme se dotkli náznaků, které natolik vycházejí vstříc oblibě pikantérií, že jimi nesčetní vernologové popsali až příliš mnoho papíru, a není tedy možné se s nimi při troše zájmu o Vernovu biografii nesetkat, zmiňme ještě jeden. Především proto, že je až dětinsky snadné smést celé dílo, celý život jediným pohrdavým odsudkem, slovy "ale vždyť on..." Druhá horlivě "dohledávaná" autorova charakteristika se týká spekulací o údajné homosexualitě. Není těžké najít pro ni "důkazy" v podobě maskulinní estetiky, oslavy krásného a zdravého těla - napjatých svalů, lesknoucích se zad, nohou, paží... Další zárodky domněnek skýtá spisovatelův život - pátralo se po podrobnostech jeho přátelství s mladými muži, zdůrazňoval se vlažný vztah k ženám v životě i v knížkách.
Je skutečně nutné hledat za každou cenu "pravdu", jedinou a neměnnou, šitou na míru západnímu způsobu myšlení? Pokud zůstaneme u Freuda, vzpomeňme, že ještě v celé teorii psychoanalýzy je ženě vyhrazena pouze okrajová pozice. Ocitáme se v době, kdy ženy měly oprávnění existovat v roli matky či dcery, nanejvýš manželky - tedy matky mužových dětí. Překážku pro cestu džunglí nebo nástup do balónu představovalo už jen předpisové ošacení - utažený pás, šaty halící pohledům zvídavého oka zapovězené kotníky. A Vernův hrdina potřeboval cestovat a vynalézat. Být člověkem "na cestě", řečeno s filozofem Hegelem, "na cestě ke svobodě". Smiřme se tedy s tím, že vernovským člověkem-hrdinou je vždy muž - a dále nepátrejme, ano?
Ostatně i toto pravidlo mělo v poslední fázi Vernova života své výjimky. Například po značném mediálním (...novinovém) ohlasu putování mladičké americké reportérky Nellie Blyové, která roku 1890 objela svět rychleji než Phileas Fogg, zakrátko následoval román o cestující ženě Mistress Branicanová.
Ani ideální člověk, snad kromě kapitána Nema (ale: "Nemo není člověk, Nemo je bůh," mohli by zvolat jeho fanoušci), si však u Verna nikdy neporadí sám. Je to hrdina jako stvořený pro spolupráci. Ten umí to a ten zas tohle - a všichni dohromady postaví na pustém ostrově funkční výtah, větrný mlýn a nakonec loď. Na ostrově, jehož název napovídá Vernem sdílenou lincolnovskou ideu. Potenciál budoucích možností civilizace založené na rovnosti a součinnosti.
Nesčetněkrát se také připomínají saint-simonovské utopie světa, ve kterém by nevyužíval člověk člověka, ale člověk světa. Nejpropracovanějším ideálním místem na světě je nejspíš France-Ville, protiklad militantního Ocelového města. Jak by se nám líbilo, obzvlášť při pohledu z letadla (tedy - balónu, helikoptéry)! Lineárně uspořádané ulice protínající se v pravých úhlech, dvoupatrové cihlové domy. Jako bychom se vznášeli nad baťovským projektem někde ve vymýcené jihoamerické zeleni. A skutečně, Vernovým nositelem urbanistického a sociálního pokroku je průmyslník, současně bohatý i osvícený.
Tak by psal malý kluk
Ne, doslovně a mechanicky můžeme vernovky stěží číst, natož hodnotit. Vezměme třeba Vernovy typické dialogy. Takové, nad nimiž nakladatel Hetzel nepřestával kroutit hlavou a snažil se je "vyspravovat" buď sám, nebo k nekonečnému přepisování nutil autora. S dnešním odstupem však u těch, které zůstaly, vidíme, že mají - tedy pro dětského čtenáře - naprosto neodolatelný půvab.
Najdeme v nich zvláštní druh spřízněnosti třeba s dialogy Vernových současníků, kteří obsadili na literárním Parnasu přece jen jaksi "žádoucnější" stupně. Například tato definice v kruhu: "-Vaše sestra je zázrak? -Co je to zázrak? -Vona!" - charakterizuje jednu z bodrých postav staršího "kolegy" Charlese Dickense. Nelogické, snově iracionální skoky jsou zase tím, čím si pověst průkopníka všech nad-, pod- a vůbec mimo-realismů jednou provždy vysloužil mladší Caroll Lewis, jehož Alenka vede s Královnou mimo jiné tento neskutečný rozhovor: "-Dnes aspoň marmeládu nechci. -Však ji taky nedostaneš, i kdybys chtěla. Tady platí: marmeláda zítra a marmeláda včera - ale žádná marmeláda dnes."
A u Julese Verna? Jak by nám chybělo, kdyby nakladatelovo nemilosrdné pero vyškrtlo třeba z Patnáctiletého kapitána takovýto dialog dvou padouchů: "-Ach, Negoro, ten pes na tebe musel mít pořádně spadeno! -Máš pravdu, Harrisi. Ale už jsem se s ním vypořádal. -A proč tě tak nenáviděl, kamaráde? -Mezi námi bylo staré nepřátelství. -Staré nepřátelství?" Právě to je totiž přesně stejný druh neprůstřelně hutné a sebepotvrzující mluvy, jaký si - pokud se rozhodne zaznamenávat dobrodružné příběhy - napíše do linkovaného sešitu malý kluk...
Sám Verne celý život trpce nesl, že nebyl doceňován jako autor pro dospělé a zakladatel nového literárního žánru. Přitom se mimoděk dostal mnohem výš, než mohl zahlédnout clonou vlastních vyhraněných ambicí a hodnocení současníků. V jeho textech se vysoko nad časovou výseč vlastního života vzneslo tajemství. Jsou jedinečným způsobem dokonalé přesto, ne - právě proto, že se vzpírají racionálnímu úsudku. To, čemu vycházejí vstříc, je logika dětí. A dodejme - básníků.
První okouzlený básník
Zůstaňme doma a jmenujme jen některé. Nejprve Jan Neruda, objevitel díla Julese Verna pro české čtenáře. K textu publikovanému při stoletém výročí autorova úmrtí Navždy náš Verne (Obrys-Kmen 12/2005) se již nebudeme vracet. Možná jen - dlužíme ještě zdůraznění jednoho faktu. Psali jsme, mimo jiné, že Neruda měl k Vernovi ambivalentní vztah. Ani teď, když znovu pročítáme dobové kritiky, které český básník uveřejňoval v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století v Národních listech, však nenacházíme úplné potvrzení pro to, co Vernův český životopisec Ondřej Neff nazývá "zásadním hněvem". Že by Neruda-recenzent sledoval Francouzovy novinky jen proto, aby po nich "metal blesky" (až do smířlivého obratu v recenzi k románu Paličatý Kéraban)?
Nejprve potvrďme nepopiratelné. Ano, Neruda zazlíval Vernovi mnohé. Byl v tom jistě i díl osobního zklamání, které vyplývalo z kontrastu mezi původně obrovským nadšením a bezmezným očekáváním na jedné straně a postupující "šablonovitostí" vernovek na straně druhé. To Neruda nemínil v daném čase a místě odpouštět. V paměti se upínal k roku 1863, kdy on, pětadvacetiletý, přivezl do Čech prvotinu pětatřicátníka. Vnímal ji jako velkou vzácnost, dost možná v ní cítil křehký zámotek bource morušového - tušené hedvábí tajemství a fantazie. Ale - a v tom se již náš pohled s hodnocením Ondřeje Neffa rozchází - Neruda přece nikdy Verna nestíhal pouze hromujícím hněvem. A už vůbec jej nezatracoval. Četl by jej, ty stovky a stovky stran, jen proto, že se mu osvědčil jako dobrý bleskosvod, na kterém svítivě zasrší svým vlastním ostrovtipem?
Jistěže se v Nerudových recenzích na vernovky blýskají výrazy jako "dávno již přečerpaný žánr", "příliš zjevné výdělkářství" či "vady plynoucí z povrchní práce". Český recenzent viděl u francouzského autora bohatství - solidní měšťanský dům s věží, jachtu, blahobytné zajištění. Rubem tohoto relativního hmotného dostatku však bylo jednoznačné ustanovení smlouvy s nakladatelem: Verne prostě MUSEL dodat Hetzelovi dva romány ročně. Jinak by smlouvu porušil a ztratil by nárok na pravidelný a po dlouhou dobu jediný zdroj příjmů. Nejen pro sebe, ale pro pětičlennou rodinu (a posléze pro děti svého syna, manželské i nemanželské, potažmo i jejich matky).
Jistěže Neruda hodnotil DÍLO, a to by mělo v kritice obstát i bez souvislostí s osobním životem svého autora. Jen konstatujme, nechceme se přece těšit pohledem na klasika nachytaného na švestkách, že se recenzent této zásady zdaleka nedrží, když dedukuje, že "k povrchnosti svedl Verna velký úspěch jeho prvních děl a" - považme - "každému francouzskému spisovateli vtělená touha po rychlém zbohatnutí z literární práce". Nemůžeme ale přece po Nerudovi zpětně, s odstupem a vědomím souvislostí, požadovat, aby sám sobě přiznal výhodu a poněkud potlačil zjevné pohoršení z psaní na objednávku. Vždyť sám Neruda sice mohl své DÍLO publikované v knihách básní a povídek korunovat výběrem, ale současně byl živobytím (a to jen pro sebe samého) vázán smlouvou k redakčnímu stolu, na který musel s neutuchající pravidelností pokládat denně nové, nikdy ne sice špatné, ale také ne vždy jen dokonalé texty, a k tomu každý týden, děj se co děj, jeden objednaný fejeton.
Až k takovému srovnání nás přivádí tvrzení o Nerudově "zásadním hněvu". Jisté rozčarování, zklamání, které se navíc ukázalo dočasným - to ano. Ale hněv? I v těch nejrozhořčenějších recenzích, například k Patnáctiletému kapitánovi, kterou Neff shrnuje slovy o prudkém odsudku, najdeme připomínky "lepších časů": "Povídky ty poutaly tou svou smělostí, hlavně svou vědeckou propracovaností, poučovaly, uspokojovaly - jeť titánský boj člověka uvědomělého, zkoumajícího s přírodou nejmodernějším bojem naším, bojem téměř nerovným, do něhož se ale pouštíme přece s plnou nadějí na konečné vítězství, a hrdinové Vernovi byli vskutku vítězi i tam, kde se duch jejich - mýlil. V mýlce té býval právě půvab největší všech Vernových povídek."
Jistěže Neruda, když setrváme u "prudce odsouzeného" Patnáctiletého kapitána, zklamaně převyprávěl děj románu se všemi nepravděpodobnými zápletkami. Nechal bez povšimnutí kladné stránky napínavého příběhu včetně takové hodnoty, jako je zřetelně formulované stanovisko - odsouzení amerických otrokářů a jejich nadháněčů v Africe. Že tato proklamace rovnosti všech lidí nebyla ve vernovkách náhodná, dokládá třeba i umístění portrétu Johna Browna v jednoznačně proklamovaném panteonu - na stěně ponorky kapitána Nema. Bylo by krásné, kdyby to dokázal docenit i burcovatel českého národa - ale nechtěli bychom po duchu zakotveném v středoevropské zeměpisné šířce naráz příliš?
Daleko spíš si všimněme slov, že rychle vydávané vernovky jsou "kupením různých dat... poezií neprodchnutých". Jsme u odpovědi, co Neruda u Verna dlouho marně znova hledal. Ale nikdy "svého" autora nezatratil docela. Četl jej dál. Až se dočkal. V tom, že zajásání, rozplývání se a chvála, nadšené přivítání humoru a poezie zvlášť přišlo s recenzí k Paličatému Kérabanovi (1883), se již s Ondřejem Neffem shodneme. (A již neopakujeme dříve otištěné, protože odstavcem Tak vychovává se generace /nejen/ francouzská končil zmíněný text Navždy náš Verne.)
Ne-dítě a ne-básník
Jenže teď, s myšlenkou na Verna jako milovníka rébusů, kódů a šifer, pohlížíme na lexigram dvou NE ve jménech českého vernologa devatenáctého a dvacátého století - a neodbytně se hlásí otázka, z čeho pramení Nerudovo (dílčí a dočasné), Neffem akcentované odmítání?
Tady nejsou k dispozici fakta, vezměme tedy (prozatím) zavděk tušením. Možná se ukáže zjednodušené, možná se shodne s realitou podobně jako Verne v Pěti nedělích v balóně, když "uviděl" prameny Nilu ve Viktoriině jezeře dříve než skuteční objevitelé. To tušení je velmi jednoduché. Neruda prostě celé roky četl Verna dospělýma očima. Neustále jej poměřoval nároky jedné literatury - té pro dospělé - a pro samé nedostatky a povrchnosti dlouho plně nevnímal její skryté kouzlo. Když se mu najednou znovu ukázalo v podobě humoru a poezie ("Humor vládne knihou celou, jest duší a srdcem jeho. Spočívá v kontrastu ideálu a skutečnosti věrně vylíčené." ... "Vše, co Verne popisuje a tvoří, jest skutečné a možné, a co více - poetické."), přivítal je jako rodič ztracené dítě. Příčina prozření? Neruda sice už nebyl dítě, ale byl básník. K tomu nelze dodat nic, snad jen březinovské "když duše duši zavolá".
Nositel druhého NE měl tu výhodu, že se vernovky staly jeho životní vášní už v dětství. V dospělosti z nich vytěžil mnoho publikovaných stran, zejména knihu Podivuhodný svět Julese Verna. Proč v ní ale představil právě Nerudu jako Vernova zapřísáhlého odpůrce, navíc ve spojení s tím, že Verne zmizel z edičního programu Matice lidu? Takový obrázek pak může zůstat v paměti hlouběji než Nerudovo okouzlení na počátku, okouzlení na konci a - neutuchající naděje mezi tím.
Některá vybraná a zdůrazněná fakta zkrátka nejsou všechno.
Obraťme list a podívejme se, čím český znalec vernovek podpořil jeho i svou autoritu na předposlední straně Podivuhodného světa (1978): "Romány vyšly ve 23 jazycích Sovětského svazu. Výchovný a etický význam jeho díla ocenil ústřední výbor strany už 9. září 1933 v usnesení O vydávání dětské literatury. O několik desetiletí dříve než francouzská oficiální literární historie staví tento dokument Verna naroveň takovým klasikům, jako je Defoe a Swift." Nechceme být generály po bitvě, jistě se tato tři jména - a právě že jen jména, bez frází o "výchovně etickém významu" a přičinlivého určení předstihu před francouzskou literární historií - v jednom z přemnohých předválečných stranických usnesení objevila. Ale skutečně by se bez toho Verne neobešel? U nás, v zemi, kde i bez usnesení (česky) vycházel od sedmdesátých let 19. století? A například o sto let později neustále plnil několik edičních řad nakladatelství Albatros a Mladá fronta?
Proč bychom neměli být vděčni?
Proti proudu času jmenujme ještě tři jména. Jen tři - a zdaleka ne nejznámější a jediná - za všechny Vernem okouzlené a ovlivněné básníky.
První je u nás známý nevelkému okruhu čtenářů, protože - ač nositel českého příjmení po dědovi z východních Čech - se narodil v Americe. Charles G. Hanzlicek. Po setkání s básníkem Miroslavem Holubem se jeho tvorba dočkala publikace v češtině. Mimo jiné báseň Nautilus (citujeme ji v překladu Dany Hábové otištěném ve Světové literatuře 86/5). Že to byla doba, kdy Verne potřeboval halasné proklamace? Stačilo ztišené naslouchání, čtení: "Moře napsalo hnědým inkoustem / příběh na lasturu / Postavy vstupují dovnitř / a mizí v potemnělé místnosti / Přitiskni ji k uchu / a uslyšíš jen jeden dlouhý dech / Jestli chceš znát konec příběhu, / musíš lasturu rozbít o skálu / Ten příběh čti jako příběh člověka / a nechtěj vědět, jak dopadne."
Jmenujme dál. František Hrubín. Autor mnohostranný, ale na poli poezie pro děti výsostný. V předmluvě k vernovce Tajuplný ostrov začal - jistě, jak jinak - vzpomínkou na dětské okouzlení z četby. Připojil báseň zakončenou slovy: "Navždy náš Tajuplný ostrove, / našimi bratry jsou ti muži z kovu."
A ještě doplňme známé jméno méně známého vyznavače vernovek. Josef Čapek. Umělec vládnoucí štětcem i perem, také bytostně spřízněný s dětským světem, omračující i dojímající lidským poselstvím poezie psané na rozhraní života a smrti v koncentračním táboře. Z jeho zaznamenaných slov se o Vernovi zachovala tato: "Líbil se mi... velmi Jules Verne, vůbec nebezpečné a cestopisné věci, kde byla zvířata, moře, lodě, balóny, nebezpečí..." A jindy, aby podpořil názor, že vernovky nepotřebují být obhajovány jako slovesné umění, prohlásil: "Proč bychom neměli být právě vděčni Vernovi, jenž našemu udivenému duchu skýtá úžasné obrazy dálek, když nás stejně obohacuje o poznání člověka a světa, jako Dostojevskij nás učí poznávat závratné hlubiny duše."
...a nechtěj vědět, jak dopadne
Proč se nepovedlo jakkoliv barevným a výpravným ilustracím k vernovkám předčít kouzlo původních xylografických rytin? Proč ztroskotaly snahy filmových velkoprůmyslníků natočit vernovky přepsané do podoby souboje superhrdinů a padouchů? Proč mají novodobé počítačové hry vernovské "logo" jen v názvech, ale nabízejí pouze slabý odvar původního okouzlení?
Epigoni se snažili být rafinovanější, akčnější, současnější. Nepodařilo se. Kouzlo je v jednoduchosti. Šrafované obrázky se napohled jeví ploché, snad naivní. Málokdy zachycují dramatické situace. Na většině se prezentují postavy v pozici, jakou by zaujaly u fotografa, či spíše portrétisty. Někdy se objeví náznak pohybu, je však klidný, nevzrušivý. Akčních scén je pohříchu málo, o to více rozličných, ale statických interiérů a exteriérů. Zdají se detailní, popisné a doslovné, paradoxem však je, že tak jen vyhlížejí.
Jsou součástí světa, který stvořil autor opojený mnohovýznamovostí znaků. Jeho oblíbené kryptogramy, křížovky a rébusy také po vyluštění klamou zdánlivě jednoduchou doslovností. Ale až na konci složité cesty ke stručnému a na pohled prostému řešení. Fakta, jež se dají sdělit, jsou plochá. Kouzlo spočívá v tom, co je neviditelné, co si můžeme jen představovat.
Tajemství vernovek neodhalíme dokonce ani přímo ve vernovkách. Nestačí rozebrat je na prvočinitele, aplikovat mechanické principy. Kouzlo působí až v interakci s vědomím čtenáře. U vernovek není téměř jiné cesty, než zasít semínka představivosti ve věku devíti, desíti, jedenácti let. Protože schopnost mít vzpomínky, souvislé zkušeností, není zdaleka jen otázkou dobré pamětí a logického úsudku. Podstatnější je naše schopnost snít, něco si představovat. A nic nemá větší nárok zůstávat v naší dlouhodobé paměti než to, co bylo schopno zaměstnat naši představivost. Nejautentičtější záznam zkušenosti pak nenabízejí skutečné, nýbrž fiktivní archivy, které založila už dětsky zjitřená vnímavost.
Představy a archetypové fantazie v průběhu našeho života přenechávají čím dál více místa takzvané realitě. Dítě, které je schované v každém dospělém člověku, však dál žije v meziprostoru a mezičase, kde se stírají hranice mezi skutečností a snem, minulostí a budoucností. Sem se člověk může vracet, cestovat uvnitř sebe sama. Může sedět i na polstrované pohovce, ale jak je odtud blízko na ostrovy, do jeskyní, do vesmírného nekonečna...!
Autor: TAŤÁNA KRÁLOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)