Poté co byl Ing. Karel Hoffmann odsouzen Vrchním soudem k šestiletému vězení za údajnou sabotáž, hodlal se v důvěře v právní stát a ve svobodu slova obrátit k české veřejnosti s prohlášením, v němž pravdivě vylíčí, k čemu v jeho případě došlo. Dne 31. prosince 2003 předal osobně toto prohlášení České tiskové kanceláři se žádostí, aby je "zpřístupnila redakčním kolektivům všech sdělovacích prostředků ČR i zástupcům zahraničních tiskových agentur." ČTK prohlášení nejen nevydala, ale dodneška o něm nepřinesla byť kratičkou zprávu. Proto Ing. Karel Hoffmann 5. a 6. ledna 2004 doručil zmíněné prohlášení rovněž redakcím většiny českých deníků a v dopisu šéfredaktorům uvedl: "Protože ČTK se z nějakého důvodu zřejmě rozhodla, že mé prohlášení nevydá, posílám Vám jeho text přímo. Doufám, že mému prohlášení budete věnovat pozornost a informovat o něm čtenáře..." Opět doufal marně. Nezbylo mu nic jiného než uchýlit se k samizdatu.
   Věrni zásadám tolerance přetiskujeme toto prohlášení v Obrysu-Kmeni, neboť věříme, že každému se má dostat dovolání. Historie nás učí, že nejprve se vezme slovo tomu nejslabšímu a pak dojde na všechny! Opravdu pěkný dárek Evropské unii od státu, jehož oficiální tisková agentura nevěnuje nejmenší pozornost ani důležité politické cause, ani právu každého člověka dovolat se veřejnosti!
   "Zcela umlčen? Sper je ďas, vy mlčet nesmíte!" řekl F. X. Šalda na adresu prvorepublikových úřadů, které v říjnu 1928 zakázaly levicový tisk, zatímco svěřoval Fučíkovi Tvorbu. Vskutku, sper je ďas!

   ks


   Žádám spravedlnost!
   Prohlášení Ing. Karla Hoffmanna pro hromadné sdělovací prostředky k rozsudku Vrchního soudu v Praze

   Po osmiletém trestním stíhání, které považuji za protiprávní a nezákonné, byl jsem nakonec - 13. října 2003 - Vrchním soudem v Praze (senátu tohoto soudu předsedal JUDr. Robert Fremr) odsouzen za údajnou sabotáž k nepodmíněnému trestu šestiletého vězení.
   Rozhodnutím tohoto soudu se kruh mého pronásledování a nezměrného utrpení rodiny, které vrcholilo smrtí mé ženy bezprostředně v předvečer závěru hlavního líčení u Městského soudu v Praze na jaře roku 2003, údajně uzavřel. Štvanice však pokračují.
   Jejich obětí jsem se měl stát, a také stal. Pod ustavičným a stupňovaným nátlakem který živila a posilovala nesnášenlivá vystoupení bývalého prezidenta Václava Havla, probíhal politický proces, v němž jsem byl obviněn (poprvé 31. července 1995) a několikrát (v letech 1997, 2000 a 2002) obžalován z vlastizrady. Tohoto zločinu - a něco hanebnějšího si lze těžko představit - jsem se měl dopustit "ve spojení s cizí mocí" v srpnu 1968.
   Zmínil-li jsem se hned v první větě tohoto prohlášení, že stíhání mé osoby považuji za protiprávní a nezákonné, pak moje slova jednoznačně potvrzuje uvedený politický a mediální nátlak na orgány justice, provázený nehoráznými pomluvami a útoky. Od počátku jsem musel čelit nejtěžšímu obvinění, předkládanému veřejnosti jako nesporný fakt, aniž byl respektován závazný požadavek presumpce neviny. O mých "srpnových aktivitách" se psalo a hovořilo jako o "vlastizrádné činnosti" s tím, že si o tom vlastně žádný soud nemůže dovolit pochybovat! A hned mi také byl vyměřován ten nejpřísnější trest. Se stigmatem "vlastizrádce" jsem pak plných těch osm let musel žít, důsledky takového obvinění těžce doléhaly na celou rodinu, s tímto potupným označením jsem musel dokazovat svou nevinu v soudních síních. Prošel jsem doslova nepopsatelným martyriem, jež zanechalo výrazné stopy na mém zdraví. Největší tragédií pro mne i celou rodinu však byla smrt mé ženy. Nelze než souhlasit s těmi, co tvrdí, že šlo de facto o jistý druh justiční vraždy.
   S podporou obhajoby, jíž bych i při této příležitosti rád poděkoval za mimořádnou pomoc, kterou mi poskytla, podařilo se však nakonec dokázat, že jsem se žádného zločinu proti vlasti - a navíc vlasti socialistické, jíž jsem byl vždy bezvýhradně oddán - nedopustil. Všechno, s čím obžaloba znovu a znovu "nově" přicházela, bylo vždy bod za bodem vyvráceno. To, co za "důkazy", které mě měly z údajné vlastizrady usvědčit, obžaloba vydávala, se prokázalo jako zcela nevěrohodné, nepodložené, vykonstruované. Šlo v nejednom případě o vyložené lži nebo polopravdy, za vlasy přitažené závěry, založené na ideologických konstrukcích odporujících historické skutečnosti.
   Na základě vlastních trpkých zkušeností a poznatků mohu a jsem povinen potvrdit, jakou neseriózní a podjatou instituci a tím i vážné nebezpečí pro právní řád, pro Ústavu opírající se deklarativně o Chartu lidských práv, představuje tzv. Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, ostatně do roku 2002 - tedy po celou dobu přípravného řízení v mé kauze - působící zcela nelegálně. Žel, v případech, kdy jde o účtování s minulostí, řídí se podle jím vytýčené linie i státní zastupitelství.
   Zneužívána je, jak dosvědčuje i "můj" proces, také historická věda, přesněji to, co se za ni vydává. "Znalecké posudky" vypracované pro obžalobu představiteli této vědy, stejně jako jejich výpovědi před soudem, byly žalostně neobjektivní, scestné, zcela bezohledné k dějinné pravdě. A přitom mravním příkazem každého, kdo pracuje v jakékoliv oblasti vědy, je hledání a zjištění pravdy. Tady se ovšem angažovali lidé, jakým je např. profesor Vojtěch Mencl, který se zřejmě domnívá, že historická věda má dnes posloužit k odvetě za zmaření záměrů, s nimiž pravice v šedesátých letech a zejména v roce 1968 ohrožovala socialistické zřízení v naší zemi, základy její bezpečnosti garantované v té době spojenectvím a spoluprací se SSSR a dalšími státy Varšavské smlouvy.
   Z nehorázného obvinění z vlastizrady nezbylo nakonec vůbec nic. Neobstál žádný "důkaz" obžaloby tvrdící, že prý jsem ještě před vstupem vojsk pěti států Varšavské smlouvy do naší republiky byl "ve spojení s cizí mocí" a ihned po "okupaci" plnil příkazy této "cizí moci" jakožto odpovědný veřejný činitel řídící Ústřední správu spojů (ÚSS). Naprostá "důkazní nouze", použiji-li slovník trestního práva, přiměla Městský soud v Praze výslovně potvrdit, že obžalovanému nelze dokázat vlastizradu. Současně však - ve snaze za každou cenu mě odsoudit a vyhovět tak imperativní společenské, tj. politické zakázce - překvalifikoval tento soud můj údajný trestný čin jako "zneužití pravomoci veřejného činitele". A tak byl nade mnou vynesen verdikt, jímž jsem měl být poslán nepodmíněně na čtyři roky do vězení.
   Avšak ani pro tento rozsudek nebyl po ruce jediný důkaz. V čem jsem měl svou tehdejší pravomoc odpovědného řídícího pracovníka Ústřední správy spojů zneužít? V tom prý, že jsem svévolně zasáhl do chodu rozhlasu s úmyslem zabránit informovanosti občanů o situaci, jež vznikla po vstupu vojsk pěti států Varšavské smlouvy na naše území. Nic takového jsem neučinil. Co jsem udělal, bylo pouze to, že jsem krátce před druhou hodinou ranní dne 21. srpna 1968 vydal tento pokyn: "V obvyklou dobu, tj. v 02,00 hod. vysílače vypnout, v obvyklou dobu, tj. v 04,30 hod. vysílače opět zapnout, a navíc držet vysílače v pohotovosti, tak aby bylo možno projev prezidenta republiky vysílat okamžitě po jeho doručení do rozhlasu, bez ohledu na technickou přestávku."
   Žádný příkaz na zastavení vysílání s úmyslem zabránit informovanosti občanů jsem tedy nevydal.
   Z textu, který jsem právě uvedl, jasně vyplývá, že jsem ani žádný zákaz k vysílání stanoviska předsednictva ÚV KSČ nevydal. Plyne z něho také, že přestávka ve vysílání v uvedenou noční dobu nebyla výjimkou, ale naopak běžnou každodenní záležitostí. Připomněl jsem jen - právě v zájmu informovanosti občanů - aby byly vysílače v pohotovosti a aby první z toho, co bude vysíláno, byl avizovaný projev prezidenta republiky. A to vůbec nebyla svévole, to nebylo z mé hlavy, i když se k tomuto pokynu hlásím a nikdy jsem se od něj nedistancoval. Žádný svůj zvláštní záměr jsem nesledoval a v žádném případě jsem nejednal s "úmyslem poškodit socialistické společenské a státní zřízení". Postupoval jsem podle pokynu tajemníka ÚV KSČ, který za daný úsek odpovídal a který - což je rozhodující a co se snaží soudy zpochybnit - navíc tlumočil rozhodnutí a požadavek prezidenta Ludvíka Svobody. Ludvík Svoboda byl v té době žel zřejmě jediný z nejvyšších činitelů, který si byl vědom vážnosti situace. Obával se krveprolití a byl rozhodnut učinit vše, co bylo v jeho silách, aby mu zabránil. Proto vydal příslušné pokyny armádě, proto jednal s představiteli SSSR, proto se rozhodl, že promluví k občanům.
   Pokynem, který jsem vydal před druhou hodinou v noci 21. 8. bezprostředně po telefonátu příslušného tajemníka ÚV KSČ, jemuž jsem byl podřízen, a v němž mi vyřizoval prezidentův požadavek, jsem tedy jednal podle pokynů hlavy státu, nejvyššího ústavního činitele. Zdůraznit musím také tak podstatnou skutečnost, že v té době to byl jediný efektivně působící představitel státu! A neměl jsem nejmenší pochybnosti, že činím správně. Splnil jsem svou povinnost. V souladu s pravomocemi, jimiž jsem disponoval a také v souladu se svým svědomím.
   Jak známo, události se pak nevyvíjely dobře. Prezidentovo slovo k občanům přišlo značně opožděně, až po osmé hodině. To už rozhlas mnohokrát vysílal konfliktní provolání předsednictva ÚV (schválené zdaleka ne jednomyslně po velmi napjaté diskusi) a vyvolával nepřátelské emoce proti zásahu spojeneckých vojsk. Jak ostatně prokázal i chod dalších událostí, tato vojska nepřišla potlačit existující společenské zřízení a ústavní pořádky u nás, ale zabránit vývoji, který byl nebezpečím pro socialismus jak v naší zemi, tak i v dalších zemích patřících k politické a vojenské organizaci Varšavské smlouvy.
   Tento krok byl v souladu s bratislavskou deklarací ze srpna 1968, pod níž stály i podpisy nejvyšších představitelů ČSSR, zavazující státy VS k povinnosti společně hájit socialismus.
   Stejně jako velká část členů strany, jakož i další občané, jsem i já měl vážné obavy o osud socialismu, když jsem sledoval, jak postupně vinou pravice ve vedení strany a osobně tehdejšího prvního tajemníka ÚV KSČ A. Dubčeka narůstaly neshody mezi námi a dalšími státy Varšavské smlouvy, jak tyto neshody v létě 1968 rychle přerůstaly v napětí a jak se současně stále silněji aktivizovaly protisocialistické elementy zneužívající tzv. demokratizace. Tyto své obavy jsem vyjadřoval veřejně, zejména na zasedáních ústředního výboru strany. Jedním z nejkomplexnějších mých vystoupení v tomto směru byl diskusní příspěvek na květnovém zasedání ÚV KSČ, kde mj. dokonce i A. Dubček varoval před sílící aktivizací sil nepřátelských socialismu a nebezpečí zprava označil za hlavní.
   Zásah vojsk pěti států Varšavské smlouvy - o němž, což musím vzhledem k různým neopodstatněným obviněním znovu konstatovat, jsem se dověděl, až když k němu došlo - jsem pochopil jako "nutné zlo" vyprovokované právě A. Dubčekem a těmi, kdo jej ustavičně popuzovali proti našim spojencům.
   Došlo-li již k tomu, čemu jsme se mohli vyhnout, kdybychom důsledně sledovali politiku vytyčenou lednovým zasedáním ÚV z roku 1968 a postupovali tak, jak nás zavazovalo členství v organizaci Varšavské smlouvy, bylo pak nezbytné jednat tak, jak jednal kupříkladu prezident Ludvík Svoboda. Jemu, nejvyššímu, nejautoritativnějšímu a nejdůvěryhodnějšímu ústavnímu činiteli, který nejednou prokázal své vlastenectví a oddanost lidu své země, jsem plně důvěřoval. A proto jsem v inkriminovanou dobu postupoval podle rozhodnutí tohoto prezidenta, tlumočeného mi příslušným tajemníkem ÚV KSČ. Znovu zdůrazňuji: velelo mi tak mé přesvědčení a svědomí, považoval jsem to za svou povinnost. Vše, co jsem podnikl tehdy, bylo v naprosté shodě s mými služebními pravomocemi. Nejen jsem je nezneužil, ale bylo mou povinností tak jednat.
   Proto také musím co nejrozhodněji a s oprávněným rozhořčením odmítnout opravný rozsudek odvolacího soudu, tj. Vrchního soudu v Praze z 13. října 2003. Tento soud nejen nezjednal požadovanou nápravu v úctě k zákonům, ale znovu překvalifikoval můj údajný trestný čin - tentokrát na sabotáž. Tou jsem prý úmyslně chtěl poškodit tehdejší společnost a její socialistické zřízení. A jak jsem se již zmínil, nepodmíněný trest čtyř let ve vězení mi byl zvýšen na šest let.
   Musím přiznat, že toto rozhodnutí mě - a nejen mě - šokovalo. Žádný nový důkaz o jakékoli mé trestné činnosti nebyl - a ani nemohl být - uveden. Vše, co obžaloba za osm let posbírala, co sama vyprodukovala, s čím přišla, bylo v předchozích jednáních vyvráceno. Svým pokynem vysílačům v noci 21. srpna 1968 jsem nejen nezneužil svých pravomocí, ale ani jsem nic neodsabotoval, což čtyři měsíce před jednáním odvolacího soudu, senátu Vrchního soudu řízeného JUDr. R. Fremrem, musel pod tíhou důkazů a nezvratných skutečností konstatovat Městský soud.
   Jediný pokyn - a žádný jiný - jsem v oněch osudových chvílích v noci 21. srpna 1968 dostal od příslušného tajemníka ÚV KSČ na základě již připomenutého rozhodnutí a požadavku hlavy státu. Neignoroval jsem ho, ale naopak snažil jsem se ho zabezpečit. Byl naprosto správný, adekvátní situaci. Takže jedině kdybych tento pokyn ignoroval, kdybych ho odmítl splnit, pak bych se ovšem sabotáže skutečně dopustil.
   Jako sabotáž by se naopak například mohlo kvalifikovat počínání lidí, jakým byl J. Smrkovský, jenž mj. zcela protiprávně zasahoval do činnosti rozhlasu a spojů, dal ministru vnitra Pavlovi pokyn k mému internování, následně nezákonně poslal na ÚSS zvláštní komando, které z uzamčených prostor ukradlo mé osobní, stranické i služební materiály a provádělo nezákonný výslech mých tehdejších spolupracovníků. V rozhlase měl "své" lidi, kteří si opravdu počínali svévolně a zcela ignorovali (chcete-li, sabotovali) naléhavou výzvu z nejvyšších míst ke klidu a rozvaze. Ty by bylo možné volat k jisté odpovědnosti za tragické srážky, k nimž v průběhu 21. srpna či později došlo v ulicích některých měst, zejména v Praze, a jež si vyžádaly oběti na životech našich občanů.
   Proč odvolací soud, Vrchní soud v Praze, jednal v příkrém rozporu s pravdou a skutečnou spravedlností, se zásadami, jimiž se má vyznačovat právní stát, kterým se tolik chlubí současný režim? Zřejmě proto (a jiné racionální vysvětlení nelze nalézt), že považoval za nevyhnutelné vyhovět společenské objednávce. Někdo prostě musel být odsouzen, a tak - protože jsem byl posledním z obžalovaných bývalých vedoucích funkcionářů strany - jsem to tedy já. Plasticky to vyjádřil Oldřich Stránský, bývalý předseda Sdružení osvobozených politických vězňů a pozůstalých, který napsal v Hospodářských novinách: "Beru trest pro Hoffmanna jako odsouzení celé KSČ. Pan Hoffmann byl potrestán za všechny, za celou komunistickou stranu. Myslím, že jako dobrý straník by neměl trest odmítnout."
   Nejedná se však o to, zda přijmout či odmítnout trest. To, co naprosto popírám a co tedy musím rozhodně odmítnout, je obvinění z trestné činnosti, jež nikdy neexistovala, byla zlovolně vykonstruována.
   Pokud jde o mne, pracoval jsem vždy poctivě a čestně, do konfliktu se zákony jsem se nikdy nedostal. Ano, žil jsem v souladu se svým komunistickým přesvědčením, působil a choval se jako komunista. Panu Stránskému a jemu podobným bych navíc připomněl: jako převážná část komunistů i dalších občanů socialistického státu. Jako řadový člen strany i jako vysoký funkcionář jsem postupoval podle stanov strany a v duchu jejího hluboce humanistického programu.
   Stal jsem se komunistou mimo jiné, a snad zejména, protože Komunistická strana Československa přinesla největší oběti v boji proti fašismu, že v nejtěžších dobách, kdy všechny ostatní politické strany selhaly, prokázala své horoucí vlastenectví. Byl jsem a vždy (tedy i v srpnu 1968) zůstal - právě jako komunista - upřímným vlastencem.
   Hájil jsem zájmy Československé socialistické republiky v zahraničí, v mezinárodních organizacích i v bilaterálních vztazích se všemi zeměmi bez výjimky. Cílem mé veřejné činnosti na kterémkoli pracovním úseku bylo napomáhat vytváření podmínek pro rozvoj socialistické vlasti, ČSSR, pro uspokojování životních potřeb pracujících. Jinými slovy: vždy jsem měl na zřeteli zájmy československého lidu a tudíž i rozvoj a upevňování socialistického společenského zřízení.
   Program KSČ byl programem všech budovatelů socialismu, celé Národní fronty, jejíž významnou součástí bylo i Revoluční odborové hnutí, v němž jsem v letech 1971-1987 měl tu čest působit jako předseda Ústřední rady odborů.
   Jsem hrdý na mimořádné, obdivuhodné výsledky, kterých Revoluční odborové hnutí dosáhlo. Bylo mj. vybudováno značné množství trvalých hodnot, např. domy kultury, skvěle vybavené objekty rozsáhlé odborové rekreace, stálé pionýrské tábory, což vše mělo desítky let sloužit pracujícím a celým jejich rodinám. Byla vytvořena celá síť sociálních služeb, včetně spolehlivé právní ochrany poskytované odbory a byly zajištěny i další výhody pro pracující. To vše jednoznačně prokazuje, jakého charakteru bylo tehdejší politické a společenské zřízení, komu a jak sloužilo. Co z toho všeho zbylo po listopadu 1989? Kde jsou a jak skončily zmíněné hodnoty a vymoženosti, komu dnes slouží nebo dokonce patří objekty, které ROH vybudovalo?
   O to důrazněji musím konstatovat: nemám sebemenší důvod sypat si popel na hlavu, jak by to někteří (včetně senátu Vrchního soudu) na mně požadovali. Nejsem to já, kdo by se měl krčit a uhýbat pohledům. Obdobně jako komunisté, kteří nezištně sloužili myšlenkám socialismu a budoucnost spatřovali ve společnosti osvobozené od jakéhokoli ekonomického a sociálního útlaku a kteří legitimaci člena KSČ nepovažovali za cestu ke společenskému uplatnění. Přestože Vrchní soud naprosto bezdůvodně hanlivě a urážlivě hodnotí mé působení ve vrcholných funkcích, lze velice snadno ověřit, že ani já jsem neviděl v legitimaci KSČ průkaz pro kariéru, a ve výkonu vedoucích funkcí nehledal příležitost k obohacení a výhodám. Mohu tedy s čistým svědomím i s určitým zadostiučiněním pohlížet na život, který jsem prožil a na práci, kterou jsem vykonal.
   Odmítám nařčení, že KSČ byla "zločinná strana" se "zločinnou ideologií". V takové straně jsem nebyl a nepůsobil, KSČ takovou stranou nebyla. Z tohoto důvodu také jednoznačně odmítám, abych byl stavěn na pranýř a špiněn "s celou stranou" a "za celou stranu", aby prostřednictvím mého odsouzení byla pomlouvána a pranýřována celá strana.
   A zcela kategoricky odmítám, abych byl obviňován z jakékoli trestné činnosti proti socialistickému zřízení, z toho, že jsem někdy jednal s úmyslem uškodit tomuto zřízení.
   Ptám se: čím a jak ohrožuji nynější společnost v důsledku údajné nebezpečnosti činu, kterého jsem se měl dopustit avšak nedopustil v noci 21. srpna 1968?
   Že soudem tvrzená nebezpečnost tehdejšího mého jednání ztratila jakýkoli význam pro současnou společnost, jejíž politické a sociálně hospodářské zřízení se diametrálně liší od minulého, na jehož troskách vznikla, dosvědčuje ostatně nejnázorněji ta skutečnost, že lidem, kteří v minulosti proti socialistickému zřízení vystupovali a jednali nezákonně, byla tato jejich skutečně protispolečenská (tj. nebezpečná pro tehdejší společnost) činnost nejen amnestována, ale nejrůznějšími způsoby oceňována a honorována, nikdo je dodatečně za mříže neposílá. Mám tedy představovat jedinou výjimku - tím paradoxněji, že jsem se ničeho takového nedopustil?
   Právě zmíněný rozpor v postupu současné moci a dvojí metr některých soudů při hodnocení a "odměňování" minulých činů, skutečně či údajně ohrožujících socialismus, sám o sobě dokazuje, že já jsem se proti socialismu neprovinil, ale naopak že jsem byl věrný tomuto zřízení, a že jsem trestán především za to, že již v roce 1968 se nepodařil listopad 1989, že dlouhá léta před porážkou zřízení, jehož budování a obhajobě jsem věnoval všechny své síly, jsem patřil k vedoucím funkcionářům Komunistické strany Československa! Taková je pravda!
   K závěru chci znovu zdůraznit: považuji za nepřípustné a dokonce nezákonné a protiústavní, aby rozhodování soudů bylo politicky a ideologicky motivováno. A že se tak žel stalo, o tom názorně svědčí skutečnost, že mě soud České republiky odsoudil za úmyslné sabotážní poškození socialistického společenského a státního zřízení už dávno zlikvidované unitární Československé socialistické republiky. Podle platného trestního zákona jsou soudy České republiky kompetentní trestněprávními prostředky chránit ústavní zřízení jen České republiky, nikoli jiných, ba dokonce už neexistujících států.
   Tímto prohlášením se obracím k veřejnosti, ke všem příslušným institucím a organizacím, k občanským sdružením. I k pracovníkům hromadných sdělovacích prostředků. Zejména ti nesou nesmírnou odpovědnost za mínění panující ve společnosti, a proto by měli pečlivě ověřovat pravdivost údajů ovlivňujících osudy lidí, předkládaných jim orgány trestního řízení. Mnohaleté trpké (i tragické) zkušenosti mě nutí abych vyjádřil přesvědčení, že by nikdo neměl mlčet, jde-li o tak hrubé porušování zákonů a lidských práv, jak k tomu prokazatelně došlo také v mém případě.

   Ing. KAREL HOFFMANN
   18. prosince 2003



   Vyjádření Ing. Karla Hoffmanna k nepodmíněnému trestu šestiletého vězení za údajnou sabotáž proti socialistickému zřízení
   (K rozsudku ze dne 13. října, doručeného dne 26. listopadu 2003)

   Toto vyjádření je nedílnou součástí dovolání k Nejvyššímu soudu.
   Já, Karel Hoffmann, narozený 15. 6. 1924, syn horníka, absolvent Vysoké školy politické a sociální, inženýr, kandidát filozofických věd,
   čtrnáct roků pronásledovaný, osm let protiprávně trestně stíhaný, dvakrát obviněný a třikrát obžalovaný za údajnou vlastizradu (což se prokázalo jako zcela vykonstruované a také skončilo jako naprosté fiasko), nakonec neodůvodněně odsouzený na čtyři roky vězení za údajné "zneužití pravomoci veřejného činitele" a vzápětí ještě nesmyslněji odsouzený za údajnou sabotáž dokonce na šest let a tedy v současné době potencionálně nejstarší vězeň v České republice,
   prohlašuji, že jsem obětí
   - společenské objednávky z nejvyšších politických míst na odsouzení bývalých představitelů KSČ za každou cenu;
   - nepřetržitého politického a mediálního tlaku na soudy, aby mne odsoudily bez ohledu na naprostou "důkazní nouzi";
   - režimu, který chce odvést pozornost od důsledků svého zničujícího působení na zhoršení životních podmínek miliónů občanů, a svalit odpovědnost na své dávné předchůdce, kteří se naopak postarali o poměrně vysokou úroveň, jíž ani po čtrnácti letech protilidové a protinárodní politiky polistopadových vlád nebylo ještě dosaženo;
   - protiprávní činnosti protiústavně existujícího ÚDV (v každém případě do 1. 1. 2002 ilegálního orgánu);
   - neuvěřitelně podjaté činnosti městského státního zastupitelství v Praze, které nejen nebránilo protiprávnímu postupu ÚDV, ale dokonce ho v něm podporovalo, stejně jako nejen nestíhalo křivá svědectví svědků a nepravdivá vyjádření "znalců", ale naopak právě o ta se opírala a pravdivá vyjádření zamlčovala;
   - živočišné nenávisti ke všemu socialistickému, ke každému, kdo se k pokrokovým myšlenkám hlásí, a zejména k těm, kteří se angažovali pro jejich realizaci, tedy nenávisti "až za hrob", ztělesňované různými pány Havly, Rumly, Bendy, Krásy, Janečky a jim podobnými;
   - postupu té části justice, která podlehla požadavkům společenské objednávky, systematickým tlakům a neurvalým mediálním útokům na takové soudce, kteří dosud těmto tlakům odolávali;
   - situace a podmínek, kdy skutečné důkazy, ověřené a ověřitelné údaje ve prospěch stíhaných nic neznamenají, protože rozhodující je politické zadání, úmysl, pomluva i vyložená lež - prostě vše, co pomáhá k odsouzení neprávem stíhaných.
   Z uvedených důvodů obviňuji
   - ty, kteří takové podmínky vytvářejí,
   - ty, kteří vyvolávají antikomunistickou, pogromistickou fašizující atmosféru;
   - ty, kteří podněcují, organizují a realizují politické procesy;
   - ty, kteří neváhali před ničím, aby dosáhli mého odsouzení a uvěznění;
   - ty, kteří nesou vinu na předčasné smrti mé manželky;
   - ty, kteří způsobili tolik závažných - i zdravotních - problémů také dalším členům rodiny.
   Na základě osmiletých zkušeností s postupem orgánů přípravného řízení a nyní také senátů dvou soudů - Městského a Vrchního soudu v Praze
   mohu a musím konstatovat,
   že zatímco charakteristika a odůvodňování závěrů k mé údajné trestné činnosti i formulace obžaloby se mnohokrát měnily, tak jak byly všechny předchozí údaje orgánů přípravného řízení vyvraceny nejen jednotlivě, ale také jako celek, tak jak byly jako nepravdivé odhaleny údajné důkazy, návrhy a materiály ÚDV a Městského státního zastupitelství (MSZ) v Praze, obhajoba zůstala po celou dobu pevnou, neměnnou, doloženou a nevyvrácenou! To ovšem současně znamená, že jednak byla obvinění a všechny obžaloby doslova vymyšlené, jednak, že byl tak dlouho vyvíjen tlak na mé odsouzení, až bylo nalezeno "řešení", vycházející vstříc tomuto tlaku bez ohledu na neexistenci nezbytných důkazů.
   Vyznívá přímo komicky - kdyby ovšem nešlo o velmi vážnou věc, jež se bytostně dotýká celého závěru mé životní dráhy, v níž jsem se nikdy nedostal do sebemenšího konfliktu se zákonem - jak se v poslední fázi mé odysey doslova střetla rozhodnutí Městského soudu v Praze (z 9. června) a Vrchního (odvolacího) soudu v Praze (z 13. října). Zatímco senát Městského soudu odmítl definitivně vyvozovat závěry ze spekulací ÚDV a MSZ v Praze o mé údajné "vlastizradě" a jasně prohlásil, že v mém případě nešlo ani o "sabotáž", protože předpokládaný úmysl poškodit mým jednáním v noci 21. srpna 1968 socialistické zřízení nebylo možné dokázat, a uspokojil se tudíž (stejně ovšem neprokazatelným) "zneužitím pravomoci veřejného činitele", senát Vrchního soudu - aniž by cokoli byl schopen doplnit či změnit z "důkazních materiálů" - rozhodl o další překvalifikaci mého údajného trestného činu tak, že tento můj "úmysl" (tj. záměr poškodit socialismus) tu musel být (již vzhledem k mé minulosti před srpnem 1968, i následné činnosti ve vysokých funkcích do roku 1989!!!) a proto vynesl nade mnou rozsudek o mé údajné sabotáži jako o něčem, o čem nemůže být pochybností. Učinil tak zřejmě pod stupňovaným vnějším tlakem.
   A tomu také - v naprostém rozporu s čl. 39 Listiny základních práv a svobod, tedy integrální součásti právního řádu České republiky - odpovídal průběh mého trestního stíhání.
   Jeho charakteristikou bylo faktické přehlížení obhajoby. Vše, co svědčilo pro mne (obžalovaného), bylo ignorováno nebo zkreslováno, bagatelizováno. Vše, co vyznívalo proti mně (obžalovanému), byť bylo i nesporně vyvráceno a postrádalo smyslu, bylo akceptováno a vydáváno za prokázané. Soudy byly nápadně vstřícné obžalobě, zatímco obhajoba, ať vystupovala sebepřesvědčivěji, byla de facto plně oslyšena.
   Stejně jako stanoviska mých obhájců dokazovala právní neudržitelnost tvrzení a závěrů orgánů trestního řízení, také všechna má dosavadní písemná a ústní vyjádření (a bylo jich více než třicet, s obdobným počtem důležitých příloh) byla založena na zcela konkrétních, věcných skutečnostech a argumentech dokazujících neopodstatněnost, nedoloženost, nepravdivost jak obvinění, tak stále se měnících obžalob.
   "Znalci" Mencl, Tůma a Benčík, které si obžaloba objednala, místo toho, aby podali objektivní, vskutku vědecký rozbor, předkládali nejen dohady, ale také prokazatelně nepravdivé údaje, a dokonce projevili neznalost důležitých skutečností ze srpnových událostí.
   Zcela nevěrohodné byly výpovědí některých podjatých svědků - např. téhož Mencla, který v průběhu trestního řízení zpočátku vystoupil jako jeden z nejpodjatějších svědků, aby byl vzápětí pozván k soudu jako skutečný, na slovo vzatý "znalec", dále ministra Dostála, Drbala, Richtera i dalších.
   Je pozoruhodné a usvědčující z podjatosti, koho obžaloba jako "znalce" pozvala a prezentovala. Jde o lidi, jak jsem již jejich jména uvedl, kteří jsou známi svými politickými a ideologickými postoji, které vyhovovaly obžalobě. Mezi nimi profesor Mencl patří k nejbojovnějším apologetům pražského jara, který se však podle jeho vlastních slov již deset let rokem 1968 nezabývá. Avšak odborníci snažící se objektivně, skutečně historicky a také v důležitých souvislostech problematiku srpna 1968 studovat a analyzovat (jako je např. A. Roček) nebyli ke spolupráci přizváni.
   Stejně to platí i o výpovědích svědků - na vysloveně lživých a již plně vyvrácených svědectvích (jako např. Bubeníčka, Drbala, Dostála, Lánského, Richtera, atd.) byla obžaloba postavena, zatímco pravdivá a doložená svědectví (Beneše, Hořeního, Hrabala, Chňoupka, Jakeše, Kafkové, Podlahy, Vacíka, Zajíčka i dalších) byla ignorována či bagatelizována i jinak zpochybňována! A ze svědectví dalších občanů, o které se případně obžaloba či soudy opřely, byly opomenuty nejpodstatnější jejich části (viz např. výpověď Běhala o tom, jaké informace a pokyny dostal dopoledne dne 20. 8. 1968 v sekretariátě tajemníka ÚV KSČ Č. Císaře, nebo informaci Kafkové, že mě 20. 8. odpoledne, v průběhu jednání předsednictva ÚV, volal A. Dubček).
   Ve vyjádřeních obhajoby (jak obhájců, tak obžalovaného) je obsaženo vše podstatné, co dokazuje neodůvodněnost, nesmyslnost a neudržitelnost jednotlivých obžalob i rozsudků, ale příslušné orgány přípravného řízení ani senát Městského soudu, a k překvapení nejen obhájců a odsouzeného, ale i řady odborníků, ani senát Vrchního soudu v Praze řízený předsedou JUDr. R. Fremrem, to nebraly v úvahu. Tento senát, jak jsem se již zmínil, zašel v tomto směru ještě dále. Jako kdyby stanoviska obviněného či obžalovaného a posléze odsouzeného prostě neexistovala. Opomenul i nesporné skutečnosti svědčící ve prospěch obžalovaného a naopak založil svůj rozsudek na domněnkách, předpokladech, falešných interpretacích, spekulacích a na historickým skutečnostem neodpovídajícím politickém hodnocení tehdejší činnosti obžalovaného a odsouzeného!
   Má první reakce bezprostředně po rozsudku Vrchního soudu v Praze mj. zněla, že jsem rozčarován, neboť jsem předpokládal, že právě u tohoto soudu se dočkám spravedlnosti. Vedla mě k tomu letitá zkušenost, že senáty tohoto soudu ve své drtivé většině, tedy nejen ve všech dalších politických kauzách, ale i při dvou předešlých jednáních v mé věci pečlivě vážily předložené důkazy a zaujaly stanoviska, odpovídající požadavkům práva a odkázaly orgány přípravného řízení do zákonných mezí. Vedla mě k tomu také znalost stanoviska uvedeného předsedy senátu Vrchního soudu, které zaujal v r. 1997, když se objevily hrubé útoky na jiný senát Vrchního soudu, jemuž předsedal JUDr. Vočka, jen proto, že zastavil stíhání dalších obžalovaných z údajné vlastizrady - M. Jakeše a J. Lenárta.
   Pan JUDr. R. Fremr se tehdy velmi statečně a ostře ohradil proti útokům na soudce a poukázal na to, že takové politické a mediální útoky "mají negativní dopad hned ve dvou směrech. Především oslabují už tak sporadickou víru v justici jako strážkyni panství práva - jednoho ze základních principů vyspělé demokratické společnosti, a co je snad ještě horší, vedou ve svém důsledku k existenci zbabělých soudců!" Ti ve snaze vyhnouti se mediálním útokům obdobného ražení, se budou napříště řídit více "společenskou objednávkou" než zákony a vlastním svědomím, jak jim to ukládá soudcovský slib, jejž složili. A to si snad žádný ctitel skutečné demokracie nepřeje."
   V případě zatím konečného rozsudku, kterým jsem byl tímto senátem, za předsednictví téhož soudce, JUDr. R. Fremra, protiprávně poslán na šest roků do vězení, je tomu však zcela jinak. Místo výhradně právního posuzování shromážděných důkazů a ověřených skutečností se tento senát v protikladu s většinou předchozích verdiktů VS, v naprostém rozporu s historickou pravdou a zejména s právě citovaným a nepochybně správným vyznáním samotného JUDr. R. Fremra, uchýlil k politickému a morálnímu posouzení a odsouzení mého údajného trestného činu.
   Jaké argumentace použil senát Vrchního soudu k odůvodnění svého rozsudku? Jak jsem již naznačil, v podstatě se ztotožnil s přístupem a argumentací Městského soudu v Praze a převzal tedy vše, co obhajoba zcela důvodně plně vyvrátila, ale rozešel se s ním ve dvou podstatných závěrech - v přeměně "zneužití pravomoci veřejného činitele" na "sabotáž", a ve výši trestu! Senát Vrchního soudu nezaváhal ani před tak nehorázným a absurdním tvrzením, že jsem odpovědný za oběti na životech mezi našimi občany. Zašel dokonce tak daleko, že srovnával můj pokyn s kategorií válečných zločinů a zločinů proti lidskosti! A to bez jakýchkoliv racionálních argumentů, bez sebemenší snahy něco dokazovat. V právní historii snad zcela ojedinělý a bizarní případ. Vždyť tady se už nejedná o běžnou pomluvu, ale o nevybíravý útok na mou čest a důstojnost, jež jsem povinen hájit.
   Vzhledem k právě uvedeným zkušenostem a skutečnostem - na rozdíl od předchozích mých stanovisek - nebudu v tomto základním vyjádření uvádět konkrétní údaje, nebudu znovu zmiňovat nic z toho, co je - nejednou opakovaně - založeno ve vyšetřovacím spisu, a bylo stále ignorováno, ale
   vyjadřuji rozhodný protest proti zjevnému bezpráví,
   svůj základní občanský postoj, svůj rozhodný odpor proti tomu, čemu jsem již mnoho let vystaven.
   Aby však přesto byla na pravou míru uvedena nová nepravdivá tvrzení Vrchního soudu, odhaluji jejich klamavost a nepodloženost v příloze k tomuto vyjádření.
   Výstižně označili rozsudek senátu Vrchního soudu ti představitelé a pomocníci současné vládnoucí elity, kteří vytrvale volali a stále volají po potrestání bývalých předlistopadových představitelů KSČ. O pozadí mého trestního stíhání mnohé vypovídá a objasňuje charakteristika pana Stránského, bývalého předsedy Sdružení bývalých politických vězňů, který prohlásil, že Sdružení "bere trest pro Hoffmanna jako odsouzení celé KSČ. Pan Hoffmann byl potrestán za všechny, za celou komunistickou stranu." Tak vida - pak že nešlo a nejde o politický proces a rozsudek, a že prý zvítězilo právo!
   Protože ani v těchto souvislostech nikdo nepřiznává skutečný důvod mého stíhání a odsouzení,
   zdůrazňuji, že jsem trestán zejména za to, že se již v srpnu 1968 nepodařil listopad 1989!
   Jak jsem již ukázal, také vývoj, předcházející mému dvojímu odsouzení i metamorfóza rozsudku přesvědčivě dosvědčuje politický charakter mé kauzy.
   Znovu připomínám, osm let jsem byl trestně stíhán a během té doby třikrát obžalován z vlastizrady, aby nakonec jak MS, tak VS v Praze konstatovaly, že pro mé odsouzení za vlastizradu neexistují žádné důkazy.
   Protože naléhavost společenské objednávky a požadavek odsoudit za každou cenu však byly tak silné, že jsem musel být odsouzen, a protože případ K. Hoffmanna byl poslední šancí, jak v kauze srpna 1968 přece jen zaznamenat nějaký "úspěch", došel MS v Praze k závěru, že jsem se dopustil "zneužití pravomoci veřejného činitele" a vyměřil mi čtyři roky vězení nepodmíněně. Ostrou kritiku tohoto rozsudku senátu Městského soudu ze strany organizátorů procesů a autorů společenské, tj. politické objednávky lze vysvětlit především tím, že odsouzením za "zneužití pravomoci veřejného činitele" má kauza ztratila politický charakter, což bylo pro tyto kruhy nepřijatelné, tím spíše, že tento trestný čin je v současnosti tak častý, že takové zdůvodnění rozsudku znehodnocuje mnohaleté úsilí o mé příkladné potrestání!
   Jestliže z politických důvodů je pro vlivné zájemce o mé potrestání nepřijatelný verdikt o "zneužití pravomoci", a znovu bylo zjištěno, že nebyla a není průchodná vlastizrada, pak bylo nutno najít "řešení", vyhovující požadavkům jejich společenské objednávky. Takovým "řešením" se tedy stala "sabotáž" zaměřená proti socialistickému zřízení! Bez ohledu na to, že nejsou důkazy ani o tom, že jsem se něčeho takového dopustil, a že tedy i v této variantě charakteristiky mého údajného trestného činu a uvedeného trestu jde o hrubé porušení zákonů!
   Senát VS sice téměř plně akceptoval přístup senátu MS k odůvodnění rozsudku, ale jeho verdikt zvrátil, aby vrátil mému údajnému trestnému činu politický charakter. Nebyl pak již problém, ale "povinnost" trest zostřit ze čtyř na šest roků. A současně bylo možné pokrytecky vyhlásit, že vzhledem k mému stáří a špatnému zdravotnímu stavu je to trest hluboko pod dolní hranicí trestu za "sabotáž" a "dokázat" tak "lidský přístup" k odsouzenému "zločinci"!
   Každý, kdo bez předsudků přečte vyšetřovací spis a posoudí, jak orgány trestního řízení reagovaly či přesněji nereagovaly na stanoviska obhajoby, na její důkazy, předkládané ověřené skutečnosti a dobové dokumenty i další skutečnosti svědčící pro obžalovaného, zjistí, že byly soustavně ignorovány, že jak v jednotlivých obžalobách, tak nyní i v rozsudcích Městského a Vrchního soudu byly přijaty závěry v naprostém rozporu s prokázanými pravdivými údaji obhajoby. Současně zjistí, že orgány trestního řízení nedokázaly spáchání trestného činu (vlastizrady, zneužití pravomoci veřejného činitele, sabotáže), že to naopak byla obhajoba, která musela dokazovat a také dokázala, že obžalovaný a posléze i odsouzený tyto trestné činy nespáchal. To se také spolehlivě podařilo a proto padla "vlastizrada", proto již není "zneužití pravomoci..." Doufám, že tomu tak bude po objektivním, právu odpovídajícím rozhodnutí Nejvyššího soudu i se "sabotáží"!
   Jestliže Vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že "odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která byla obsažena ve výroku napadeného rozsudku" (str. 12-13), pak to znamená, že převzal tvrzení senátu Městského soudu, která obhajoba beze zbytku vyvrátila, aniž by její výhrady náležitě posoudil.
   Obhajoba dokázala, že buď jsou zcela nepravdivá, nebo jde o neopodstatněné dohady a předpoklady, či o pokus vytvářet klamavé souvislosti údajně svědčící v neprospěch obžalovaného, takže pokud se o ně také Vrchní soud opírá, pak vychází ze stejně neopodstatněných a nedoložených východisek.
   V tomto svém stanovisku a v jeho příloze se již nebudu vyjadřovat k "důkazům" převzatým Vrchním soudem, neboť jsou podrobně a souhrnně vyvráceny v mém vyjádření k rozsudku Městského soudu v Praze, o kterém se rozsudek Vrchního soudu zmiňuje. (str. 4-5) V příloze se proto vyjádřím jen k těm tvrzením, kterými Vrchní soud rozvinul stanoviska Městského soudu a zejména k těm, která nově zařadil.
   V rozsudku je několikrát neopodstatněně uváděno či alespoň naznačováno, že odpovědnost za vstup vojsk a všechny jeho důsledky nesou jacísi "protireformní" členové předsednictva ÚV KSČ, a pak, hned vedle nich také já osobně. Pokud jde o mně, ve všech svých předchozích vyjádřeních i v tomto stanovisku a zcela konkrétně v jeho příloze dokazuji, že jde o násilně vykonstruované, zcela nepravdivé tvrzení. A odpovědnost členů vedení strany? Obsáhlá domácí i zahraniční literatura a zejména archivní materiály publikované ruskými orgány nenechávají nikoho na pochybách, že tuto odpovědnost v plném rozsahu nesou pravicoví, podle senátu VS "proreformní" síly a osobně A. Dubček!
   Odpovědnost Dubčeka za vstup vojsk a za následné oběti na životech našich občanů nejlépe charakterizuje hodnocení prezidenta L. Svobody, pronesené před celým předsednictvem ÚV KSČ v době jednání delegace v Moskvě v srpnu 1968. Tehdy prohlásil: "Zase jen žvaníte a žvaníte. Už jste se dožvanili až k tomu, že máte obsazenou zemi. Tak se chovejte podle toho a jednejte. Já už jsem viděl hory mrtvých a nedopustím, aby kvůli vašemu řečnění zahynuly tisíce lidí." Tento výrok prezidenta (zveřejněný Z. Mlynářem, jedním z nejbližších spolupracovníků A. Dubčeka) současně dokazuje jeho pevné rozhodnutí za každou cenu zabránit krveprolití a znovu potvrzuje opodstatněnost realizace jeho záměru sdělit to nejen příslušníkům armády, ale také všem občanům, což vyjádřil ve více než desítce svých vystoupení a rozkazů v průběhu sedmi srpnových dnů, počínaje ranním projevem 21. srpna 1968.

   Shrnuji základní skutečnosti
   - nebyl jsem v srpnu 1968 ani členem vedení strany, ani členem vlády ČSSR;
   - nebyl jsem ve spojení s cizí mocí; nezúčastnil jsem se žádných jednání ani s představiteli cizí moci, ani různých domácích jednání spojených s přípravou, průběhem či zajištěním vstupu vojsk;
   - nebyl jsem členem žádné skupiny a ve prospěch žádné skupiny jsem nepůsobil;
   - žádného trestného činu jsem se nedopustil - ani vlastizrady nebo sabotáže, ani zneužití pravomoci veřejného činitele;
   - neporušil jsem zákon, nepostupoval jsem proti žádnému pokynu jakéhokoliv stranického nebo státního orgánu či činitele; - nepřekročil jsem pravomoci vedoucího Ústřední správy spojů;
   - a především - nikdy jsem se nijak neprovinil proti socialistickému zřízení, jemuž jsem zasvětil celý svůj pracovně i politicky aktivní život!
   Učinil jsem jediné - splnil jsem svou povinnost. Šlo navíc o výslovný úkol zajistit rozhodnutí prezidenta republiky.
   Taková tedy byla moje "trestná činnost" v srpnu 1968, za níž jsem odsouzen k šesti rokům vězení!
   Závěrem prohlašuji - jestliže jsem byl odsouzen ve skutečnosti za to, že se již v roce 1968 nepodařilo svrhnout socialistické zřízení, a vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem to nelze jinak hodnotit, pak nechť jsem tedy uvězněn. Být politickým vězněm tohoto antisocialistického režimu, který licoměrně tvrdí, že jsem souzen a odsouzen za to, že jsem poškodil socialismus, že jsem se dopustil sabotáže proti socialismu, nebude mou hanbou, ale hanbou současného režimu. Mé odsouzení není důkazem mé viny, mé údajné trestné činnosti, ale projevem slabosti tohoto režimu, potvrzením jak daleko má tato země k právnímu státu, když zde o vině a rozsudcích nerozhodují důkazy, právo, ale politické a mediální tlaky, společenská objednávka, jejímž prvotním autorem byl dokonce nejvyšší polistopadový představitel státu - prezident ČSSR, ČSFR i České republiky Václav Havel.
   15. prosince 2003



   Příloha k vyjádření Ing. Karla Hoffmanna ze dne 15. prosince 2003 k rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2003, doručeného dne 26. listopadu 2003

   Jak je uvedeno ve Vyjádření, v zájmu zachovat jednotný charakter a stručnost zásadního vyjádření k rozsudku Vrchního soudu a k jeho odůvodnění, uvádím v této příloze věcně a konkrétně jen ta tvrzení, kterými Vrchní soud v Praze doplnil a "rozvinul" stanoviska Městského soudu, případně ta, která zcela nově zařadil. To znamená, že Vrchní soud své závěry neopřel o žádné nové důkazy, žádné zcela nové "opěrné" či "záchytné" body. Kladl jen mimořádný důraz na již dříve uplatněná - obhajobou však jednoznačně vyvrácená - tvrzení obžaloby či podal jejich nový výklad.
   Celý komplex nových "argumentů" a "pohledů" Vrchního soudu se týká působení tehdejšího prezidenta republiky L. Svobody a souvislostí jeho srpnových aktivit s odsouzeným, a ilustruje snahu senátu zcela zpochybnit tyto souvislosti. V přímém vztahu k této otázce nutno upozornit, jak podstatně se změnila situace obhajoby v důsledku změny formulace trestného činu, kterého jsem se údajně dopustil. Dříve, do posuzování mé trestní věci Městským soudem a ještě i v průběhu hlavního líčení, musela obhajoba čelit obžalobě z vlastizrady, a soustředit se na dokazování, že se jí nedopustil, že nelze předložit jediný důkaz o tom, že jsem byl ve spojení s cizí mocí. Ovšem od okamžiku, kdy toto obvinění vyvrátil také Městský soud v Praze, což nyní - byť jinak s odlišným závěrem než Městský soud - stvrdil i Vrchní soud, a došlo ke změně v hodnocení mého údajného trestného činu (ať již na "zneužití pravomoci..." nebo na "sabotáž"), musí se obhajoba soustředit na zcela jiná tvrzení a předkládat důkazy, že ani ta nejsou pravdivá.
   A právě v této souvislosti vystupuje jako klíčová otázka úlohy prezidenta republiky L. Svobody, jak ji podjatě a jednostranně v různých souvislostech ve vztahu ke mně zdůrazňuje rozsudek Vrchního soudu, ve snaze vyvrátit či alespoň zpochybnit mou obhajobu. Odmítnout musím i některé další nepodložené, pravdě odporující "závěry" rozsudku Vrchního soudu v Praze. Tím vším je dána nutnost této přílohy k mému vyjádření.
   A/ Ve vztahu k prezidentovi L. Svobodovi jde o následující tvrzení tohoto rozsudku:
   1) "Vrchní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že argumentace zabránění krveprolití není nová, sloužila od počátku jako zastírací argument pro zastánce intervence a jako prvý s ní (evidentně účelově) vystoupil Biľak již v průběhu nočního zasedání předsednictva ÚV." (str. 12)
   Musím upozornit, že tato jedna ze základních opěrných argumentací Vrchního soudu je celou svou podstatou nepravdivá a - jak vzápětí dokáži - je vlastně obžalobou prezidenta Svobody jako "zastánce intervence", který "evidentně účelově" zneužil svých obav z krveprolití ke svým následným aktivitám!
   Není pravda, že jako první s argumentací "krveprolití" vystoupil Biľak. Je doloženo mj. oficiálními dokumenty (založenými ve vyšetřovacím spisu), že již při rozhovoru prezidenta Svobody s velvyslancem SSSR Červoněnkem, který jej před zahájením vstupu vojsk z pověření Moskvy o tom informoval, tedy několik hodin před jednáním předsednictva ÚV o prohlášení ke vstupu vojsk a vystoupením Biľaka, mj. uvedl, "že vstup vojsk nevítá, ale když už jsme se nevyrovnali se svými záležitostmi, tak on proti spojencům nepůjde. Udělá všechno, aby nedošlo k odporu, krev nepoteče... když bral na sebe prezidentskou funkci, věděl, že nikdy neodstoupí od SSSR."
   Dále - v průběhu zmíněného rozhovoru Svoboda - Červoněnko zavolal prezident ministra národní obrany Dzúra a ze stejných důvodů, tj. aby se předešlo střetnutí a krveprolití, mu sdělil: "Prosím, abyste vydal příkaz armádě, aby nekladla odpor." (Viz Lidové noviny, 16. 5. 1998) Vzápětí, kolem půlnoci, byl tento rozkaz ministra obrany vydán.
   Dále - odůvodnění rozsudku Vrchního soudu vyvrací samo sebe, protože na str. 11 je - v tomto případě v souladu s dosažitelnými dokumenty - správně uvedeno, že na předsednictvu ÚV, kam se dostavil krátce po zahájení diskuse, "Svoboda současně apeloval na přítomné, aby zůstali ve svých funkcích, neboť mají odpovědnost za národ a nesmí dopustit krveprolití." Není to - na rozdíl od tvrzení rozsudku - tedy spíše tak, že, byť podle senátu VS "účelově", opakoval Biľak slova prezidenta Svobody a projevil stejné obavy z možného krveprolití?
   Dále - je zaznamenáno jedenáct vystoupení a rozkazů L. Svobody ve dnech 21. - 30. srpna 1968, ve kterých v různé podobě, ale opakovaně, znovu a znovu varoval před krveprolitím a činností, která by k němu mohla vést.
   Takže - prezident Svoboda měl tak vážné obavy z krveprolití a podnikl tolik kroků, aby mu zabránil, že to nelze ničím zpochybnit a tak tato "opora" rozsudku Vrchního soudu se mění v potvrzení pravdivosti obhajoby! A do těchto mnohostranných opatření L. Svobody patří i jeho uvedený projev, který - což je důležité i z dalšího posuzovaného hlediska - neobsahuje právě onu konfliktní pasáž stanoviska předsednictva, a také jeho rozhodnutí, aby bylo vysíláno jako první, s čímž byl spojen mně osobně uložený úkol.
   2) "Prezident především neměl žádný důvod vymiňovat si pozastavení publikace prohlášení předsednictva, jehož přípravě byl osobně přítomen a bylo v podstatě v plném souladu s jeho stanoviskem i prohlášením, které posléze sám vydal." (str. 11) Také toto tvrzení rozsudku zkresluje historické skutečnosti.
   Zvláště musím odmítnout tvrzení, že si L. Svoboda "vymiňoval pozastavení publikace prohlášení předsednictva", spojované s mou obhajobou, protože nic takového jsem nikdy neřekl a ani ve vyšetřovacím spisu takové tvrzení neexistuje. Prezident - nepochybně s vědomím, v jaké noční době svá rozhodnutí učinil - mi prostřednictvím příslušného tajemníka ÚV takový úkol uložil - a tak jsem to podle pravdy tlumočil svým spolupracovníkům v srpnu 1968, tak jsem to také opakovaně vypověděl v průběhu vyšetřování, a tak je to uvedeno v celé řadě dobových materiálů - zajistit, aby jeho vystoupení bylo vysíláno jako první. Pochopil jsem to tak, že k tomuto jeho projevu dojde ještě v době technické přestávky, a proto jsem dal doprovodný pokyn - držet vysílače v pohotovosti, aby mohl být prezidentův projev vysílán neprodleně.
   To je vše, takto tomu tehdy skutečně bylo; formulace rozsudku však tuto věc podstatně zkresluje a podsouvá mi úmysl škodit socialistické společnosti. Jinou věcí ovšem je, že již nelze zjistit proč projev prezidenta byl dán k dispozici až po osmé hodině ranní; to jsem ovšem nemohl předem vědět a je nemístné činit mě odpovědným i za tuto skutečnost a za všechny její důsledky.
   Daleko podstatnější - a stejně nepravdivá - však je druhá část citovaného tvrzení, tj., že prohlášení prezidenta "bylo v podstatě v plném souladu" s prohlášením předsednictva.
   Ať již jde o záměr či o omyl senátu VS, pravda je taková, že existuje podstatný rozdíl mezi těmito stanovisky. Spočívá v tom, že projev prezidenta neobsahuje právě tu kontroverzní pasáž, která byla předmětem sporu v předsednictvu a která také u prezidenta vyvolávala obavy z krveprolití.
   3) ".znemožnil tím po určitou dobu šíření odmítavého stanoviska jediného v té době fungujícího orgánu reprezentujícího státní moc." (str. 16)
   Především - předsednictvo ÚV KSČ - přes jeho rozhodující vliv - nebylo orgánem státní moci. Jediným fungujícím orgánem státní moci v té době byl právě prezident republiky. To také bylo směrodatné pro postup odsouzeného a proto se snažil jeho rozhodnutí zabezpečit.
   Svědeckou výpovědí L. Štrougala, tehdejšího místopředsedy vlády, odpovědného za působení vlády v době nepřítomnosti předsedy O. Černíka, bylo potvrzeno, že vláda byla 21. 8. nečinná a začala fungovat až v průběhu středy - 22. 8. Totéž platí v určité míře i o předsednictvu parlamentu, které se snažilo za každou cenu zabránit prezidentu Svobodovi odjet do Moskvy k jednání o řešení situace. Do mého odjezdu z Ústřední správy spojů (kolem desáté hodiny dne 21. 8.) ani vláda a její předsednictvo, ani předsednictvo parlamentu žádné rozhodnutí neučinily, žádný pokyn nepřímý, natož pak přímý mi nedaly, takže jediným pokynem, který jsem obdržel, byl ten, který jsem zajišťoval, tj. zabezpečit rozhodnutí prezidenta o jeho projevu k občanům!
   A nejen to - když již senát VS tolik zdůrazňuje úlohu předsednictva, pak nutno dodat, že podle protokolu jeho jednání krátce po projednání jeho prohlášení ke vstupu vojsk a krátké následné diskusi - také předsednictvo ÚV, rozpuštěné Dubčekem, přestalo 21. 8., před třetí hodinou ranní působit jako orgán. Takže od té doby již vůbec žádný kolektivní stranický a státní orgán nefungoval, a tak jsem se mohl i nadále řídit jedině tím, co mi podle rozhodnutí prezidenta sdělil člen předsednictva a tajemník ÚV, pověřený odpovědností za spoje.
   4) "Odvolací soud ve vztahu k obhajobě obžalovaného konstatuje, že nelze vyloučit, že sám obžalovaný mohl pokyn k vypnutí vysílačů některým podřízeným prezentovat jako plnění pokynu prezidenta Svobody, aby tak překonal odpor, který naprostá většina jeho podřízených projevovala. Rozhodné pro posouzení jeho jednání však je, že - jak správně uzavřel Městský soud v Praze - žádný takový pokyn ve skutečnosti vydán nebyl." (str. 11)
   Rozhodně se ohrazuji proti tomuto tvrzení, založenému na spekulaci, protože jinak než jako neopodstatněný dohad to nazvat nelze.
   Především neexistuje jediný důkaz, který by vyvrátil fakt, že takové rozhodnutí prezident učinil a požádal příslušného tajemníka ÚV Koldera, aby mi ho sdělil.
   Dále - existuje svědectví ještě žijícího tehdejšího vedoucího funkcionáře strany (M. Jakeše), který na vlastní uši tuto skutečnost od Koldera slyšel.
   Dále - existuje výpověď tehdy na ÚSS přítomného svědka B. Chňoupka, který uvedl, jak překvapen jsem byl pokynem, který jsem prostřednictvím Koldera dostal, jak obtížně jsem ho okamžitě zajišťoval, což samo o sobě dokazuje, že jsem neměl ani čas, ani myšlenky vymýšlet jinou verzi této události, která by odporovala skutečnosti.
   Dále - existuje několik svědectví tehdejších spolupracovníků vedoucího Ústřední správy spojů (např. Miškovského, Netíka, členů výboru organizace KSČ), kteří přes nátlak, který na ně při nezákonném výslechu zaměřeném proti mně byl vykonáván, potvrdili, že jsem právě takto svůj pokyn zdůvodňoval.
   Dále - v době, kdy jsem uvedený pokyn vydal, tj. bezprostředně před druhou hodinou ranní, všichni spojaři znali, že nadchází dvou a půl hodinová přestávka, proto žádný odpor jsem nemusel překonávat, což dokazuje skutečnost, že v počátcích postupovali tak jako jindy. Potvrdil to výslech těch, kteří byli bezprostředně odpovědní a účastní na tehdejších opatření. Takže jsem neměl důvod vymýšlet si a pomáhat si výmluvou, že to, co dělám, je na pokyn prezidenta republiky. "Problémy", otázky a případné námitky spolupracovníků byly vyvolány později po zásazích vnějších sil, tedy dlouho poté, co jsem pokyn s tímto odůvodněním vydal!
   Dále - publikace Československo roku 1968, (1. díl, str. 159), která, přestože není objektivním hodnocením tehdejšího vývoje v ČSSR a jeho hlavních aktérů a přináší množství nepravdivých údajů i o mých aktivitách, tento historický fakt uvádí.
   Konečně - to jsem podle citované úvahy soudu byl již tehdy tak předvídavý a věděl jsem, že po 35 letech budu stát před soudem a domníval jsem se, že odvolání na prezidenta mi pomůže, že mě zachrání před vězením a proto jsem si okamžitě vymyslel, že budu svůj pokyn právě takto "prezentovat"?
   5) "Prezident dle názoru obžalovaného podepsal jeho odvolání pod tlakem vlády." (str. 9) Nic takového jsem nikdy neuvedl. Opakovaně jsem uváděl a doložil něco zcela jiného - že předseda vlády podvedl prezidenta. A v této souvislosti jsem odkazoval jak na mou korespondenci s předsedou vlády a prezidentem z posrpnového období, tak na informaci o podvodu, kterého se předseda vlády v souvislosti s mým odvoláním dopustil, s upozorněním, že oba materiály jsou založeny ve vyšetřovacím spisu. Že byl prezident více než překvapen a rozhořčen tímto podvodem, když byl o něm informován, dokazuje i jeho vlastnoruční poznámka na mém dopisu, ke kterému jsem přiložil kopii svého protestu předsedovi vlády, že nedodržel závěry našeho společného jednání u prezidenta ze dne 18. 9. 1968.
   Musím na tvrzení senátu takto reagovat, protože jeho postoj k odsouzenému a k obhajobě jako celku vyjádřený ve zdůvodnění rozsudku, je více než urážlivý. Také u některých dalších bodů se k tomu ještě vrátím.
   B/ V odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze je také několik tvrzení a závěrů, které nemají s právem a spravedlností nic společného.
   1) V odůvodnění rozsudku Městského soudu ze dne 9. 6. 2003 je mj. uvedeno, že jsem jinak vedl řádný život. Vrchní soud však k tomu, na podporu jím stanoveného trestu, uvádí následující - "V jeho prospěch nutno přičíst fakt, že nikdy nebyl odsouzen. Odvolací soud má ovšem za to, že u něj lze jen těžko konstatovat vedení řádného života v době před činem i po spáchání činu, když převážnou dobu svého života prožil jako vysoký funkcionář, a když důležitým základem jeho další kariéry po roce 1968 bylo právě jednání, pro které je nyní stíhán." (str. 18) Takový odsuzující závěr senátu Vrchního soudu nutně vyvolává celou řadu otázek. První z nich zní: podle koho tak soudí, snad podle některých současných představitelů, když v porovnání s nimi jsem vedl život mnicha?
   Jak je možné, že soud, a dokonce Vrchní soud, dělá tak zobecňující, generalizující soudy? Když se zdržíme u samotné formulace rozsudku, to tedy znamená, že všichni bývalí vedoucí funkcionáři vedli "neřádný" život? Co vlastně členové senátu VS ví o mně konkrétně, o tom, jak jsem žil a jak jsem se choval jako ministr spojů, jako vedoucí funkcionář strany, jako předseda ÚRO, nemluvě již o období před srpnem 1968, tedy - podle soudu - před činem? A dokonce, co ví o tom, jak jsem se choval v kritických srpnových dnech, když není ochoten přihlížet ani k řadě nesporných svědectví a opírá se jen o nepravdy, výmysly, dohady a umělé konstrukce?
   Kdyby pro nic jiného - ovšem takovýchto závěrů, svědčících o zjevné podjatosti tohoto soudu, je v rozsudku celá řada - tak pro tuto nehoráznou nepravdu, která je současně hrubou urážkou (a nejen mou!), se co nejrozhodněji ohrazuji a obviňuji tento soud z hrubé podjatosti a z protiprávního postupu!
   2) Na několika místech odůvodnění rozsudku (viz str. 10, 11, 15) je popisována a charakterizována činnost některých "prookupačních" členů vedení strany (Biľak, Kolder, Indra, Švestka, Rigo) jako protiprávní a vždy v souvislostech přímo tvrzených, nebo alespoň naznačovaných s mou úlohou dne 21. 8. 1968. Tak má být klamavě dokázáno, že jsem pokyn dal "se záměrem pomoci tak protireformnímu křídlu v KSČ a potažmo intervenujícím vojskům", (str. 2), že jsem tak projevil "jednoznačně záměr podpořit skupinu těch, kteří usilovali o změnu stávající politické situace i za cenu právě probíhající vojenské intervence." (str. 12)
   Musím znovu a důrazně připomenout, že jsem o žádné takové skupině ve vedení strany nevěděl, že nebyl a ani nemohl být předložen jediný důkaz o existenci mého spojení s jakousi údajnou skupinou ve vedení strany a o jakékoli mé součinnosti s ní, s jejími jakýmikoli aktivitami. Skutečnost, že pokyn prezidenta mi tlumočil právě tajemník ÚV KSČ Kolder, neměla naprosto nic společného s nějakou údajnou skupinovou činností, na níž se měl Kolder údajně podílet, ale s nesporným a doloženým - byť orgány trestního řízení zejména zpočátku také vehementně zpochybňovaným - faktem, že tento tajemník byl příslušným tajemníkem, neboť z rozhodnutí předsednictva ÚV odpovídal za ekonomický úsek, tedy mj. i za řízení spojů. Proto mi prezident své rozhodnutí tlumočil právě jeho prostřednictvím a ne některého jiného tajemníka.
   Jak je známo také z průběhu jiných procesů s údajnými vlastizrádci (např. Jakeš, Lenárt) a dokonce z jejich výslechu před Městským soudem v mém procesu, všechny pokusy dokázat mé spojení s údajnými protireformními členy vedení strany, mou činnost v jejich prospěch, můj podíl na pokusech o vytvoření nějaké dělnicko-rolnické vlády apod., byly beze zbytku vyvráceny.
   I toto citované tvrzení rozsudku je tedy nepravdivé, protože jsem nepomáhal ani údajnému protireformnímu křídlu, ani intervenujícím vojskům! Plnil jsem svou povinnost, a to v rámci své odpovědnosti i svých pravomocí a smluvních vztahů Ústřední správy spojů s rozhlasem!
   Vzhledem k tomu, že rozsudek VS v rozporu s historickou pravdou charakterizuje některé členy vedení strany jako protireformní činitele, opakuji, že především oni byli iniciátory změn, ke kterým v lednu 1968 došlo, že právě oni měli rozhodující podíl na klíčových kádrových a politických změnách, že právě oni byli aktivními autory rozsudkem zmiňovaného Akčního programu KSČ a senátem zdůrazňovaných hlavních atributů, a že Kolder byl dokonce vedoucím řídící skupiny pro zpracování Akčního programu! A pokud odůvodnění rozsudku zdůrazňuje jejich pozdější kritické postoje, pak nutno dodat, že kritizovali zejména to, že ve vývoji v zemi se projevují stále silnější útoky právě proti těmto atributům - tedy proti základům socialistické společnosti.
   3) Na předchozí bod přímo navazuje další neopodstatněný závěr soudu. V rozsudku, na str. 13, v pasáži C., "právní posouzení jednání obžalovaného", je uvedeno: "vše nasvědčuje tomu, že byl osnovateli intervence spíše zahrnován do skupiny osob, u nichž byl předpoklad, že intervenci spontánně podpoří, což také učinil." A v další části rozsudku - "D. Trest" - se říká: ".obžalovaný se nejspíše spontánně připojil k osnovatelům intervence." (str. 18).
   Jde o jednoznačný výmysl. Jako spontánní by snad mohla být má tehdejší činnost označena v případě, že bych okamžitě, při zahájení vstupu vojsk z vlastního rozhodnutí podnikal příslušná opatření. Jak je však známo, bylo tomu naopak - zatímco vstup vojsk byl zahájen kolem 23.30 hod., rozhlas dále, bez jakýchkoliv mých zásahů, normálně vysílal až do 02.00 hodin ráno, kdy jako vždy začínala technická přestávka.
   Jaká spontánnost také byla v tom, že jsem dokonce podle rozhodnutí prezidenta, na výslovný příkaz, až těsně před druhou hodinou ranní vydal pokyn dodržet tuto technickou přestávku, ale s dodatkem - držet vysílače v pohotovosti, aby mohl být okamžitě vysílán projev prezidenta republiky? Jaká spontánnost mé údajné podpory se zračila v tom, že jsem byl tímto příkazem překvapen, neboť na ÚSS se žádné přípravy na vstup vojsk nekonaly, protože jsem ho neočekával, se zásahem jsem nepočítal a proto jsem uvedený příkaz tak obtížně zajišťoval?
   Závěr zní - ani spontánně, ani nespontánně jsem se k "osnovatelům" intervence nepřipojil. Splnil jsem, přesněji snažil jsem se splnit příkaz, který jsem na základě rozhodnutí prezidenta dostal a který jsem považoval za správný! Uvedená tvrzení rozsudku jsou jen dalším příkladem nepravdivých účelových formulací, které měly odůvodnit protiprávní odsouzení za sabotáž!
   4) S předchozími body souvisí odvolávka senátu VS na projev Brežněva na moskevské poradě dne 18. 8. 1968, jako na důkaz, že jsem byl jedním z nejspolehlivějších aktivistů spojených s přípravou a zajištěním vstupu vojsk.
   "Jak je patrné z doslovného zápisu schůzky, hlavním řečníkem zde byl Brežněv, který přednesl rozsáhlou kriticky laděnou analýzu politického a společenského vývoje probíhajícího v tehdejší ČSSR a současně poměrně detailní předpokládaný průběh zásahu. Zejména tato část Brežněvova projevu je pro posouzení viny obžalovaného velmi důležitá.
   Brežněv předpokládal, že tzv. zdravé jádro předsednictva ÚV KSČ ovládne zasedání plánované na 20. srpna 1968, vydá prohlášení o nedůvěře pravici a oficiálně požádá o zásah. Uvedl, že vedle podpisů pěti shora jmenovaných lze počítat s dalšími, mezi kterými jmenoval obžalovaného Ing. Hoffmanna. Dále uvedl, že >prostřednictvím jednoho z nejspolehlivějších aktivistů bude vypnut rozhlas a televize a také telefonní a telegrafní spojení. Ráno bude přečten v rozhlasu a televizi projev jednoho z představitelů jejich skupiny s vysvětlením události<. Brežněv uvedl, že by chtěl také získat kladné prohlášení prezidenta Svobody, ale na toho se obrátí, až když situaci vojska ovládnou." (str. 10)
   Takže otázka zní - v čem je tato část projevu Brežněva "velmi důležitá pro posouzení viny obžalovaného"? Jakou mou "vinu" potvrzuje, co tento výrok Brežněva vlastně o mé údajné sabotáži dokazuje?
   Je snad důležitý tím, že mé jméno uvedl Brežněv mezi asi desítkou dalších jmen funkcionářů, s jejichž podpisy pod nějaký dokument lze - podle jakýchsi informací z Prahy - počítat? Určitě ne. Žádný takový dokument s mým podpisem neexistuje! Již prvním, zběžným pohledem na zmíněný seznam jmen lze zjistit, že jde o naprosto neopodstatněný dohad, protože některá jména by se v uvedených souvislostech nikdy vedle sebe nemohla objevit a také neobjevila.
   A kdyby i nějaký můj podpis pod jakýmsi dopisem existoval, dokazovalo by to sabotáž? V žádném případě! Takže senátu při uvedené citaci určitě nešlo o můj možný, potencionální podpis.
   Jde tedy především o nový pokus identifikovat právě mě jako onoho "jednoho z nejspolehlivějších aktivistů", který v projevu Brežněva popsaným způsobem zajistí vstup vojsk. Přestože jsem na faktech již v předešlé fázi trestního stíhání dokázal, že je scestné dosazovat tam mé jméno, senát VS se znovu snaží dokázat, že jsem to byl právě já. Nebudu opakovat všechny skutečnosti, které takový účelový výklad vyvracejí, protože jsou podrobně uvedeny v mých předchozích vyjádřeních. Zde zmíním jediný - podle mého mínění rozhodující - důkaz. Opatřením, odpovídajícím citovanému popisu předpokládaných činností onoho aktivisty, byly rozkazy náměstka ministra vnitra ČSSR pro krajské náčelníky SNB, vydané o půlnoci ze 20. na 21. srpna, (ve stejné době jako rozkaz ministra národní obrany armádě, iniciovaný prezidentem), tedy vzápětí po zahájení vstupu vojsk, obsahující mj. úkol: "vyhlásit pohotovost, obsadit sdělovací prostředky, rozhlas, televizi, pošty, místní rozhlas i vysílačky radioamatérů a zabezpečit, aby tyto prostředky nemohly být zneužity. S vedoucími těchto prostředků dohodnout, aby byly vysílány, respektive zveřejňovány jen relace sloužící k zabezpečení klidu a veřejného pořádku."
   Ovšem jak lze snadno zjistit, jak jsem na to také již několikrát upozornil (velmi podrobně např. v rozšířeném vyjádření ze dne 18. 11. 2002, po seznámení s doplněným vyšetřovacím spisem - str. 12-13), ale jak to dosud všechny orgány trestního řízení, nyní včetně senátu VS, jednoznačně ignorovaly a opakovaly svá vykonstruovaná tvrzení, tyto rozkazy jsem rozhodně nevydal já, s těmi jsem neměl naprosto nic společného. Nic společného jsem neměl ani s následnými zásahy pracovníků bezpečnosti na různých spojových zařízeních.
   5) Údiv a pochybnosti u informovaných čtenářů rozsudku VS musí vyvolat následující konglomerát vesměs nepravdivých a realitu podstatně zkreslujících tvrzení o tom, co se dělo v souvislosti s mým odjezdem z ÚSS, účelově pospojovaných tak, aby odůvodnily protiprávní rozsudek. "O motivaci obžalovaného pádně svědčí i jeho hned několika svědky potvrzované 'zděšení' poté, co zjistil, že prohlášení 'proniklo na veřejnost' prostřednictvím rozhlasu po drátě. Jako podpůrný argument posloužilo Městskému soudu oprávněně i prokázané chování obžalovaného bezprostředně po činu, kdy odjel na sovětskou ambasádu chráněn intervenujícími vojáky, kde byl varován před uvězněním hrozícím mu ze strany československých orgánů, bylo doporučeno, aby se skrýval, což také učinil. Přitom, pokud by jen plnil příkaz prezidenta republiky, nemohlo to v žádném případě zavdat důvod k jeho obavám z internace." (str. 12)
   Všechno bylo jinak než se i v této pasáži snaží dramaticky a vědomě nepravdivě vykreslit odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze.
   a) Musím opakovat, a nemohu jinak, protože jen to odpovídá skutečnosti, jedinou mou motivací byla snaha zajistit rozhodnutí prezidenta a zabránit krveprolití.
   b) Nebyl jsem zděšen, byl jsem překvapen a zklamán, že v důsledku nutné improvizace, vynucené nečekaným, neplánovaným a také nepřipraveným pokynem, došlo k tak závažnému opomenutí s rozhlasem po drátě.
   c) Jaké mé následné chování "podpůrně" ospravedlňující "oprávněné" odsouzení mi bylo a zejména muselo být prokázáno? Plně potvrzená fakta o mé činnosti po vydání pokynu uvádím od počátku já sám, žádné z nich nebylo vyvráceno. Z Ústřední správy spojů jsem neodjel "bezprostředně po činu", ale až po osmi hodinách!
   d) Neodjel jsem na sovětskou ambasádu, abych tam byl varován před uvězněním, protože příchozí dvojicí jsem o tom byl informován již na ÚSS; na ZÚ SSSR jsem byl seznámen s pozadím celé věci.
   e) Nebyl jsem "chráněn" intervenujícími vojáky, ale doprovázen, protože v dopoledních hodinách, kdy jsem opouštěl ÚSS, byla Praha pro civilní vozy - a já, jak bylo prokázáno, přejížděl služebním, nikoli vojenským autem - již těžko průjezdná, a v některých směrech zcela neprůjezdná.
   f) Uvěznění mi nehrozilo "ze strany československých orgánů" - předseda parlamentu (byť to tehdy byl J. Smrkovský!), nebyl orgánem oprávněným rozhodovat o tom, kdo má být internován, dávat ministrovi vnitra pokyny k uvěznění kohokoliv. Jak si senát VS představuje demokratický postup? To pak ovšem bylo také legálním postupem "československých orgánů" a zcela zákonným krokem, když tentýž Smrkovský poslal stejně nezákonně své dva parlamentní spolupracovníky jako speciální komando na ÚSS, aby tam "oficiálně" ukradli z uzavřených prostor mé pracovní, stranické i osobní materiály?
   A patří k tomu snad také to, že následně bylo Smrkovským vysláno stejné komando, aby provedlo protiprávní "výslech" mých tehdejších spolupracovníků, vystavených obrovskému mediálnímu tlaku, s cílem získat proti mně usvědčující materiál? Takto tedy měl vypadat ten demokratičtější socialismus?
   O tom, že mi ze strany "československých orgánů" nehrozilo senátem nepravdivě uváděné uvěznění, svědčí mj. skutečnost, že žádný k tomu povolaný, tedy skutečný československý orgán takové rozhodnutí nepřijal, žádný zatykač, či pokyn k mému zadržení nebyl vystaven, ani žádný takový záměr příslušné odpovědné orgány nedaly najevo. Potvrzuje to i další okolnost, tj., že jsem byl ve funkci vedoucího ÚSS až do 19. 9. 1968, a předsednictvo ÚV schválilo mé uvolnění dokonce až počátkem listopadu.
   g) Jestliže rozsudek VS dále uvádí "...bylo mu doporučeno, aby se skrýval, což také učinil" jako důkaz oprávněnosti mého odsouzení, pak nutno vyslovit vážné pochybnosti, zda senát VS bral vůbec v úvahu tehdejší atmosféru ve společnosti, zejména pak jaké štvanice (a s jakými následky) rozvíjely sdělovací prostředky a především právě rozhlas i proti mně osobně.
   h) A v ještě daleko větší míře tuto pochybnost vyvolává navazující věta rozsudku, závěr celého citovaného odstavce - "Přitom, pokud by jen plnil příkaz prezidenta republiky, nemohlo to v žádném případě zavdat důvod k jeho obavám z internace."
   Prosím senát Nejvyššího soudu, aby - až bude vážit právě uvedenou větu z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu - věnoval pozornost obsahu mého dopisu předsedovi vlády O. Černíkovi a prezidentu republiky L. Svobodovi ze 30. srpna 1968, který věrně popisuje, co se tehdy dělo, a tak zjistí, jak vzdálená dobové realitě je právě zmíněná úvaha a argumentace senátu VS. Zde zdůrazním jediné - dokonce i L. Svoboda byl v té době kritizován a vystaven tlaku jen proto, že se rozhodl odjet s delegací do Moskvy k jednání o nastalé situaci po vstupu vojsk!
   Senát při svém tvrzení zřejmě nebral v úvahu ověřenou skutečnost, že byly za zády stranických i státních orgánů zpracovány (ministrem Pavlem) ilegální směrnice, parafované Dubčekem, podle kterých měli být za určité situace internováni socialismu oddaní členové ÚV KSČ.
   6) Musím vyjádřit podiv také nad tím, jak senát VS akceptoval "závěry znalců z oboru historie, kteří byli v průběhu řízení k věci vyslechnuti" (str. 15), když pouhé nahlédnutí do protokolu jednání Městského soudu okamžitě ozřejmí, že nejen jejich vyjádření před soudem, ale i ostatní jejich vystoupení a díla (např. "Znalecký posudek", příslušná pasáž knihy Československo roku 1968, výpověď V. Mencla na ÚDV, atd.) vztahující se ke mně, byla vyvrácena a současně obhajoba dokázala, že, ač údajně odborníci, některé klíčové otázky neznali či interpretovali nesprávně!
   7) Znovu musím reagovat na neuvěřitelný, normálnímu uvažování se zcela vymykající tah senátu VS, který - jen proto aby nějak "přesvědčivě" podpořil svůj zcela neopodstatněný rozsudek - se snížil ke srovnávání mého údajného trestného činu s válečnými zločiny či zločiny proti lidskosti!
   Zmiňuji se o tom nejen proto, abych rozhořčeně protestoval, ale také proto, abych ukázal, až kam byl senát Vrchního soudu schopen dojít jen proto, aby vyhověl "společenské objednávce"!
   C/ Obecnější poznámky k několika dalším důležitým pasážím rozsudku, hrubě odporujícím historické skutečnosti.
   1) Zvláštní kapitolou odůvodnění rozsudku je zřetelná snaha za každou cenu dokázat můj cílevědomý sabotážní postup, úmysl poškodit socialistické zřízení, záměr pomoci nepřátelům reforem, mé spolčení s "protireformními" silami k sabotáži, mou snahu čemusi zabránit, cosi znemožnit a mařit, tedy mou odpovědnost za vše, co vstup vojsk provázelo a následně pak způsobil!
   Stále platí - a opak nelze nijak dokázat - že jedinou mou snahou bylo zajistit rozhodnutí prezidenta republiky a přispět tak k úsilí za každou cenu zabránit krveprolití. Bagatelizace, zpochybňování a popírání této skutečnosti je nekorektní, neopodstatněné a zlovolně motivované. Jde o snahu připisovat mi, podsouvat mi záměry a úmysly, které jsem nikdy neměl, a které mi proto ani nemohly být dokázány.
   2) Senát Vrchního soudu mi také vytýká: "Nelze přehlédnout, že ani náznakem neprojevil sebekritické stanovisko k vlastnímu jednání." (str. 18)
   Opravdu nechápu, jak by si senát VS mou sebekritiku představoval, přesněji - co ode mne požaduje. Za svým tehdejším pokynem si stojím, i dnes považuji za správnou svou snahu zajistit rozhodnutí prezidenta motivované úsilím zabránit krveprolití. Představuje si snad senát VS mou sebekritiku tak, že začnu lhát a v rozporu s pravdou potvrdím výmysly obsažené v obžalobách, v rozsudku Městského soudu a nyní i v rozsudku Vrchního soudu? Pak by to bylo v pořádku?
   To však nikdy neudělám, k tomu mě nedonutí ani hrozba vězení! Nemám důvod k sebekritice, jakou požaduje Vrchní soud, i nadále budu uvádět věci podle pravdy, i nadále považuji svůj tehdejší pokyn za opodstatněný a správný.
   3) Podjatý přístup senátu Vrchního soudu k mé trestní věci, a dokonce ke mně osobně, založený na nepravdivých a vykonstruovaných tvrzeních, na ignorování a popírání historických skutečností, je koncentrovaně vyjádřen na stránkách 14-16 a 18-19 odůvodnění rozsudku.
   Za všechny ostatní formulace z těchto stránek uvádím, že po již zmíněném srovnávání mého údajného trestného činu s válečnými zločiny a zločiny proti lidskosti senát tvrdí: "pachatel uniká trestu právě díky tomu, že sám přispívá k nastolení a přežívání nedemokratického režimu, ..." (str. 18-19).
   Senát Vrchního soudu již nevysvětluje (ani vysvětlit nemůže), k nastolení jakého nového režimu jsem přispěl, čím se podle ústavy a zákonů režim po srpnu 1968 lišil od toho před srpnem 1968 či před lednem 1968. Jde o jednu z mnoha uměle vykonstruovaných tezí, které měly umožnit mé odsouzení.
   Navíc v dané formulaci mého údajného trestného činu senát nepřihlíží ani k ústavní zásadě závazné pro nezávislé soudy, kdy podle čl. 81 ústavy je Česká republika založena na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Znalecké posudky a flexibilní úvahy soudu o "zdravém jádru v KSČ", o "proreformních" či "protireformních" silách, o "směřování k demokracii" apod. jsou s citovaným článkem 2 v rozporu.
   4) A po předchozí ekvilibristice s nastolením nového režimu následuje další přímo navazující pozoruhodný výrok - "který mu jako odměnu garantuje beztrestnost a ...chrání před jinak oprávněně hrozícím trestním stíháním". (str. 19) Jaké trestní stíhání má senát na mysli, za co? Za to, že jsem zajišťoval rozhodnutí prezidenta? Dobře, ale pak bych stál u soudu až po panu prezidentovi nebo vedle něj jako jeho spoluviník! A kdo by mě byl soudil, nebo spíše, kdy bych byl býval postaven před soud podle představ senátu Vrchního soudu? Jedině tehdy, kdyby se již v roce 1968 bylo podařilo svrhnout socialistické zřízení, kdyby již tehdy byly nastoleny poměry, které zde existují po listopadu 1989!
   5) Za vyvrcholení úsilí senátu Vrchního soudu dokázat mou trestuhodnost - vedle mého srovnávání s válečnými zločinci a s těmi, kteří páchají zločiny proti lidskosti - lze považovat následující jeho nález: "jednáním obžalovaného byly na jedné straně poškozeny milióny občanů, ale současně společenské a ústavní zřízení státu, ..." a dále "poškození v důsledku trestného činu se počítají na milióny" (obojí na str. 18)
   Takže podle senátu Vrchního soudu jsem tedy vlastně odpovědný za vstup vojsk, za způsobené škody, za lidské oběti, za ohrožení socialistického zřízení, prostě za všechno, co se v ČSSR v srpnu 1968 i později odehrálo! Něco tak nesmyslného si lze jen těžko představit.
   6) Poslední poznámka. Před závěrem odůvodnění svého rozsudku senát VS konstatuje, že můj trest "obsahuje v sobě rovněž prvek jednoznačného morálního odsouzení pachatele." (str. 19)
   Když senát VS zdůvodňuje svůj rozsudek, dodává: "Současně ale v zájmu celé společnosti musí sloužit i jako důrazné varování do budoucna pro ty, kteří by příkladu pachatele chtěli následovat." (str. 19)
   Připomínám, že nejsem souzen za sabotáž proti současnému kapitalistickému ústavnímu pořádku, ale naopak za ohrožení socialismu před 35 roky. Lze se oprávněně zeptat: Jak míní VS slova, která jsem právě citoval? Jak vysvětlit, že projevil tak dojemnou starost o ochranu budoucí socialistické společnosti?
   Jak vidět, senát Vrchního soudu mým odsouzením za "sabotáž" nejen vyhověl "společenské objednávce" na potrestání "bývalých" za každou cenu, ale vyhověl i dalšímu požadavku některých vlivných skupin, aby "bývalí" byli morálně odsouzeni a aby se tak trestní senát současně stal také morálním tribunálem!
   Skutečnost je však taková, že morálně jsme byli již nejen nesčíslněkrát odsouzeni, ale opakovaně také popraveni!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]