(epištola)

   V této stati budeme mluvit zcela otevřeně o velice tabuizované až démonizované otázce třídního boje, který dle pravice je základním zdrojem zla marxismu. Aby si lidé rozuměli, musí si vždy na počátku vyjasnit pojmy.
   Autorka monografie o Newtonovi Patricia Fara ukazuje, jak se měnil od 18. století význam slova génius a vědec. Takovými proměnami prochází v historii většina slov. Kdo by dnes pomyslil, že arena znamenala latinsky původně písek a teprve později zápasiště, nejen gladiátorů, ale nakonec slyšíme o politické aréně. Slovo boj je prastaré, všeslovanské, odvozené od slovesa bíti, slovanské borby (německy Kampf).
   Slovo boj je užíváno v bezprostředním i přeneseném významu. Z historických záznamů válečných známe lité bitky, za kterých probíhal boj na život a na smrt. V marxistické literatuře není v žádném jazyku užíván termín třídní válka, Klassenkrieg, klasovaja vojna etc. To ukazuje, že termín boj je užitý v tomto smyslu namnoze přeneseně. Darwin razil termín strunggle for life (v němčině Kampf um das Dasein), překládaný do češtiny jako boj o život, který pochopitelně do sebe nezahrnuje jen násilnosti predátorů. V 19. století započal boj rukopisy - Hankovy padělky ze Dvora Králové, Max Brod (1884-1968) napsal knihu Streitbares Leben, česky Život plný bojů, kde se nic nedozvíme o bitvě u Solferina; líčí převážně kulturní střetnutí pražských, německy píšících literátů a dramatiků. Volná myšlenka na začátku XX. století vypověděla boj klerikalismu jako nepříteli lidstva číslo jedna, nevypověděla však válku, to až císař pán. Čteme, že nastal boj o duši čtenáře, na olympiádě bude probíhat boj atletů o medaile. Za minulého režimu novináři zesilovali dramatičnost sklizní termíny boj o zrno či bitva o zrno. V roce 2006 jsem od poslance ODS slyšel, že nás čeká volební boj, do volebního boje za kovboje jela za prvé republiky v písni V+ W proslulá babička Méry.
   Lidé, fascinováni odvahou skutečných válečníků, přenášeli terminologii do oblasti duchovní. Válečník, zabiják, masový vrah je označován jako rytíř, Reiter, ruský kavaljer, jezdec, a lékaři - pravý opak jejich aktivit - udělují v Česku svým nejzaslouženějším kolegům titul rytíř lékařského stavu, což doprovází válečnickým rituálem pasování. Odpustíme lékařům militaristický rituál, u vyznamenávaných to symbolizuje jejich celoživotní boj o zdraví pacientů. Tyto formy boje pravici nepohoršují, nerada slyší jen o třídním boji, který jí splývá s krvavými masakry.
   Stejně je tomu s pojmem revoluce, který zahrnuje revoluci průmyslovou, vědeckotechnickou, kulturní, sametovou, ve spojení s marxisty z tohoto termínu vždy málem kape krev. Formy třídního boje zahrnují boj ekonomický, politický a boj v oblasti nadstavby.
   Již z pouhé existence sociálních tříd vyplývá, že ve společnosti se tyto skupiny potkávají a vyjevují se jejich relace - vztah. Může to být výhodná spolupráce, neutrální snášenlivost - tolerance, polárně protikladné požadavky vedoucí k vzájemnému odporu, k třídnímu boji. Pokud budou vznikat a existovat třídy s rozpornými zájmy, nároky, lze počítat i s permanentní - ustavičnou existencí třídního boje, s možností permanentních revolučních situací. Takové vztahy nelze nějakým dekretem odstranit, existují stejně reálně jako krystalizace kuchyňské soli, nejde jen o oblast nadstavby, kde se boje rovněž odehrávají. Vlastní řešení třídních střetnutí je v oblasti politicko ekonomické.
   Pravicoví kritici marxismu vystupují v otázce třídního boje s hurvínkovskými představami "já nic, já muzikant", jako by vyvolávání a vedení tohoto třídního boje bylo jednostrannou agresivní záležitostí lidí svedených levičáckými štváči. Kapitalisté, bankéři, velkostatkáři, naftoví magnáti, zbrojaři hrají roli beránků.
   Mezilidské vztahy tříd ústí do vzniku třídy utlačovatelů a utlačovaných. Třídní boj pak v menší či větší míře zahrnuje i prvky násilí. Do interakce vstupují třídy s protichůdnými zájmy; podvyživený nevolník má snahu při práci na poli zbytečně síly nevydávat, feudál naopak chce vymačkat robotou a dalšími povinnostmi z poddaných co nejvíc. Nosili si někdy nevolníci do práce karabáče na panské dráby? Přicházela při vykořisťování dělníků jako na zavolanou do továren armáda a střílela do fabrikantů, jako to dělala, když fabrikanty zlobili stávkující?
   Ještě v druhé polovici 19. století existovali v Americe černí otroci, v Jižní Americe živořili zotročení indiáni, v Rusku domácí nevolníci, v Evropě městský proletariát bez volebního práva. Stát tu zcela v pojetí Vladimíra Iljiče Lenina Uljanova (1870-1924) nikdy nevystupoval jako nestranný garant společenské spravedlnosti, ale bohužel jako organizované násilí, což se promítalo do složitého společenského soukolí na nejrůznějších úrovních.
   Hlad jako společenské zlo se vyskytuje v historii opakovaně; dokud bude existovat, budou existovat i hladové bouře. Třídy majetné znají pocit hladu, když se zapomenou nasvačit, Josué de Castro (1908-1973) v knize Zeměpis hladu (SNPL 1956) výstižně, přísně objektivně popisuje chronický hlad. Přesycení těžko mohou posuzovat chování těch, kdo byli vrženi do nelidských podmínek.
   Tyto nejhorší formy třídního útlaku v Evropě zmizely, řekneme si hned, že ne blahovůlí mocných. Sociální výdobytky, všeobecné volební právo, pracovní zákonodárství byly dosaženy právě třídními střety, tedy třídním bojem. Třídy utlačené nikdy nic nedostávaly zadarmo.
   Podněty k třídním střetnutím přicházely a přicházejí každodenně v procesu výroby, jsou dané podmínkami práce, mírou vykořisťování, mírou zbídačování, labilitou sociálně právní, podněty se vždy promítají do živořících podmínek celých postižených rodin. Konflikty se v rozvojových zemích vyhrocují vlivem globalizačního procesu.
   Vedle každodenních střetnutí na pracovištích existují na ně navazující situace mimořádné, jako je propouštění z práce, dlouhodobá nezaměstnanost, hromadné pracovní úrazy, důlní neštěstí, hospodářské krize, náhlá zdražení životních potřeb apod. Situace vedoucí až k násilné revoluci nastává zejména během války u vojáků, kdy se sahá lidem na základní biologické potřeby. Je to hladovění, žízeň, vystavení vysoké teplotě nebo mrazu, vlhkosti, nadměrnému hluku, světelným podnětům, pachu rozkládajících se mrtvých, neustále je překonáván pud sebezáchovy, řádí infekce, nastává tělesné vyčerpání, vznikají psychická traumata, vojáci jsou odloučení od rodin, od normálního sexuálního života. Zvíře zahnané do kouta ve chvíli, kdy je překonána v jeho teritoriu bezpečná vzdálenost, zaútočí. Stejně tak přesahuje-li míra útlaku tyto biologické hranice, mohou vojáci obrátit zbraně jiným směrem než na vnějšího nepřítele, jak se stalo v Rusku za prvé světové války. Tyto situace nevyvolávali agitátoři, štváči, zavšivení, pologramotní frontoví vojáci, ale panující násilí vládnoucí garnitury. Když míra pokoření překonala tuto biologickou hranici, rozvíjela se živelná předávaná aktivita, touha po pomstě. Odplata v takových situacích málokdy čeká na soudy, za revoluce se neváží na lékárnických vahách. Existuje přímá úměra mezi násilnostmi revolučních mas a jejich předchozího útlaku. To není ospravedlňování, to je konstatování. Platí Švejkovo hodnocení sarajevského atentátu: "Zabili jste mně strejčka, tak tady máte přes držku."
   Marx nebyl tak hloupý, aby podněcoval dělníky k třídnímu boji, věděl, že pokud konflikt neexistuje, nelze ho uměle do společnosti vnášet. Nelze ovlivnit existenci blesku, lze jej svést hromosvodem žádoucím směrem.
   Analogické platí pro třídní boj. Marx usiloval a spolu s ním sociálnědemokratická strana, aby dělníci nebyli beztvárnou masou, aby se organizovali, aby se uvědomovali, vzdělávali a své nabyté síly účinně užívali tak, aby přestal živelný, nekoordinovaný proces třídního boje a byl nahrazený bojem se znalostmi strategie i taktiky.
   Teprve organizované a uvědomělé dělnictvo v tehdejší sociálně demokratické straně získávalo respekt, stalo se mocenským partnerem, silou, s kterou musely vládnoucí síly již počítat. To je podstatou úspěchu takto vedeného třídního boje.
   Politici prozíraví jako Otto von Bismarck (1815-1898) se snažili otupit třídní boj reformami, které odstraňovaly v pruském Německu nejhorší formy kapitalistického vykořisťování. Pan předseda senátu jako lékař možná ví, že čelné iniciativy se chopil učenec - patologický anatom Robert Virchow (1821-1902), a to za podpory tehdy existující zdravotní policie a iniciativy továrních lékařů. To se dělo cca v r. 1881. Předchozí výjimečný zákon proti socialistům z r. 1878 se příliš neosvědčil (Je s podivem, že lékaři ODS podobnou iniciativu dnes nevyvíjejí, přes populistické proklamace, a maximum pozornosti věnují vrstvám nejmajetnějším).
   K sociálním reformám vedl vládnoucí vrstvy především strach z revolucí. Pokud pravice varuje před hrůzami revoluce, vědomě klame v mnoha směrech. Měšťanstvo se dostalo k moci za velmi krvavé revoluce, kdy si v boji proti aristokracii a duchovenstvu rozhodně nebralo žádné servítky. Inspirace socialistů Velkou francouzskou revolucí byla v dělnickém hnutí samozřejmostí. Vždyť Francie od sklonku 18. století do poloviny 19. století prožila tři revoluce, a to nemluvíme o politických převratech a kontrarevolucích monarchistického nebo bonapartistického ražení.
   Pokud se buržoazii za takových mocenských zvratů nic nestane, nemá proti revoluci žádné námitky. Nemá vesměs ani námitky, když její násilné převzetí moci je doprovázeno protilidovými zásahy a masakry, jak tomu bylo po pádu Komuny, při nástupu fašismu v Itálii, frankistů ve Španělsku, za kontrarevoluce v Chile.
   Pavel Urban uvádí, že Marx sázel na násilí, nejhorší byla občanská válka v Rusku, kterou mu zřejmě rovněž přičítá. Ruská revoluce rozhodně neprobíhala podle u nás tradované historie, zamlčoval se její živelný začátek, spoluúčast levých menševiků, eserů i anarchistů, zveličovala se úloha Stalina. Podle dogmatických výkladů o vedoucí roli komunistické strany probíhala revoluce v revoluční štábu jako na drátkách; revolucionáři později likvidovaní jsou historiky označeni jako úchylkáři a škůdci revoluce. Ruská revoluce ale neprobíhala podle dnes rozšířeného pravičáckého žurnalistického pojetí. Zamlčuje se především světodějný vliv této revoluce, přispěla k rozpadu koloniální soustavy. Vznik Sovětského Ruska a pak socialistického tábora sehrál pozitivní roli sociálního katalyzátoru, panující majetné třídy v obavě z revoluce pod tlakem levice začaly zavádět sociální opatření, kterým se po léta bránily. Stačí porovnat sociální ústavní opatření v ústavě 9. května s tehdejšími ústavami evropských kapitalistických zemí. Mocenská protiváha SSSR nedovolovala v době studené války, aby se nekontrolovaně rozvíjel militantní superimperialismus.
   Krvavé scény známé z romantických hraných filmů o Říjnové revoluci se nekonaly, co existovalo, byl těžko popsatelný zmatek. Když kronštadští námořníci Zimní palác obsazovali, toho dne se normálně hrálo v opeře. Je známo, že revoluce nemusí být doprovázené krvavými událostmi, například samotný říjnový převrat 1917 proběhl v Petrohradu, jak uvádí jeho vůdčí protagonista Lev Davidovič Trockij (1879-1940), s minimem obětí, změny nastaly až v průběhu kruté občanské války. Stoupencům kontrarevolučního carského režimu nechyběla odvaha, nechyběli kadeti, důstojnické dobrovolnické pluky, kozáci, obrovská podpora spojených intervenčních sil - Francie, Anglie, Ameriky, Japonska a československých legionářů. Vypukl bílý a krátce nato i rudý teror. Proti bílým gardám - bělogvardějcům nastoupili rudí gardisté - krasnogvardějci, pak proti sobě bojovaly celé armády.
   Pravice připomíná krutosti bolševiků, kdy 16. 7. 1918 byl v Jekatěrinburgu zavražděn internovaný car Mikuláš II. se svým synem Alexejem a třemi dcerami Olgou, Táňou a Anastasií. Nepřipomíná se už Krvavá neděle, kdy 22. 1. 1905 se konal pod vedením mladého popa Georgije Appolonoviče Gapona (1870-1906) pokojný prosebný pochod asi 200 000 petrohradských dělníků k Zimnímu paláci, kde chtěli odevzdat caru své stížnosti. Mikuláš II. nechal do pokojné demonstrace střílet, zahynulo na 500 účastníků. Po zemi se pak válely ikony a obrazy cara, které předtím dělníci nesli. Jak může krutý vladař očekávat milosrdenství od dříve utlačovaných, kde a od koho se měli velkorysosti naučit?
   Za občanské války bylo Rusko doslova zalité krví, pozdější fašista generál Radola Gajda (1892-1948), který za kontrarevoluce velel několika bílým divizím a kterého rozhodně nelze podezírat ze sebemenších sympatií k bolševikům, ve svých pamětech odsuzuje krutosti režimu Alexandra Vasiljeviče Kolčaka (1873-1920) , dokonce proti němu ozbrojeně vystoupil. Českoslovenští legionáři, bojující předtím spolu s ním proti bolševikům, začali bílého vládce pro zjevné zločiny nenávidět, legionáři Úderného praporu admirála Kolčaka v Nižně Udinsku zatkli, byl předán vládě politického středu a krátce nato revolucionáři popraven. Dějiny neprobíhaly ani podle rudých, ani podle bílých historiků, ani podle červenobílých legionářských. Dějiny potřebují odstup, ideologickou nezaujatost, což je úkol titánský; historik nedokáže pochopitelně své sympatie a antipatie udržet na uzdě ani 600 let po husitské revoluci.
   Na počátku francouzské revoluce se dopouštěli rolníci vůči aristokratům pomstychtivých, krutých činů; do té doby panující třídy tak plodí své budoucí zhoubce, kteří napodobují jejich předchozí nelidskosti a krutosti. Tímto revoluční výstřelky nikterak neobhajuji, jen je vysvětluji. Za revoluce nemá pravice proti sobě sbory filozofů, nýbrž sbory zoufalců (hladoví - nasraní - po zuby ozbrojení). Bylo tomu tak za Pařížské komuny, za únorové revoluce a občanské války v Rusku, v Německu za povstání Spartakovců, za revolučních bojů v Číně. Do velké míry se tomu překvapivě vyhnul při a po dobývání moci Fidel Castro (1927 - chválabohu žije). Stejně tak při třídních střetnutích nemohou poražení revolucionáři počítat s velkorysým milosrdenstvím protivníka; připomeneme masové popravy komunardů v r. 1871, popravy republikánů frankisty, popravy titovských partyzánů chorvatskými ustašovci, kontrarevoluci v Chile a jiné.
   Je historickým faktem, že za uplynulých dvě stě let po Velké francouzské revoluci se neuskutečnil žádný podstatný humanizační akt na poli sociálně ekonomickém bez třídního boje. Připomenu zákaz dětské práce, boj o osmihodinovou pracovní dobu, požadavky o pojištění proti pracovním úrazům, o bezpečnost práce v nebezpečných provozech, starobní důchody, o pracovní rovnoprávnost žen, boj o všeobecné a rovné hlasovací právo, boj o hlasovací právo žen, právo na stávku, legalitu odborových organizací, zákaz rasové segregace v USA a Africe, boj proti kolonialismu. Vystupovaly kdy pravicové strany nebo katolická církev jako iniciátoři těchto dějů? Ve valné většině zuby nehty bránily pozice mocných a majetných zákony, mocenskými donucovacími prostředky, soudy, perzekucí dělnických vůdců, fašistickými a vojenskými režimy; pozice vyklízely, až když k tomu byly donucené. Vynikající tvůrčí roli v socialistickém hnutí sehrála sociální demokracie ve Švédsku, odkud se začala šířit nezbytnost tvorby demokratického, sociálního státu.
   Na naší neblahé planetě existují permanentně lability a sociální střety, války, ideální ekologická homeostáza - vyrovnané prostředí - existuje jen ve fantaziích ekoaktivistů. Občan musí počítat jako s realitou, že žije mnohdy v nesmyslné vřavě, není to zvláštností současnosti, bylo tomu tak v historii opakovaně.
   Třídní boj je bojem vnitrodruhovým, který je u živočichů, mimo období páření, vesměs potlačován. Marx a Engels pokládali třídní antagonistický boj pro společnost za stejně zhoubný jako proběhlé války s Tureckem. Smyslem jejich úsilí byla likvidace tohoto jevu; osvobození lidstva od existence protikladných tříd je osvobozením i od tohoto veskrze neužitečného třídního boje.
   Základní tezí marxismu není tedy podněcování k třídnímu boji, ale naopak hledání cesty k jeho vymizení. Projekt je to gigantický, mnozí ho mají za neuskutečnitelnou utopii, kdyby však nebyl v minulosti takový cíl vytýčen, nedosáhlo by lidstvo v sociální oblasti ani současných dílčích úspěchů a čekalo by na poslední soud.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]