aneb Učení jako partyzánská performance v kontextu života

   Můj systém hodnot byl zformován za života v českém undergroundovém hnutí a jeho specifickou a výjimečnou uměleckou formou nazývanou „druhá kultura“. Uvedený termín vytvořil a teoreticky zpracoval Martin Ivan Jirous zvaný Magor (Zpráva o třetím českém hudebním obrození, 1977).
   Toto unikátní hnutí uvedlo do praxe přesah umění do života a politiky. Umění se stalo životem a zároveň politikou a rozpustilo vše do nekonečného autentického kruhu, kde život byl politikou, ta byla uměním, to bylo politikou, ta byla uměním, to bylo životem. Politika zde ale byla chápána v duchu původního významu řeckého slova polis čili městského státu, kde byla politikou rozuměna péče o komunitní život.
   Pro lepší pochopení hodnotového systému vytvořeného hnutím druhé kultury, který je samozřejmě v naprosté kolizi s dnešní kapitalistickou tržní a atomizovanou společností, uvádím několik mnou zformovaných a ze studia českých undergroundových materiálů kondenzovaných principů:
   - odloučení se od vládnoucího establišmentu „první kultury“ a vytvoření paralelního společenství „druhé kultury“;
   - neprodejnost uměleckých výtvorů;
   - nepřijetí jakéhokoliv cenzurního kompromisu;
   - žití „z vlastního rozhodnutí“ v přítomné, okamžité a autentické svobodě;
   - naprostá pravdomluvnost a nepotlačování jakýchkoliv vlastních myšlenek;
   - žádné touhy po kariéře;
   - nesoutěžení a nevytváření žádných elit a tříd;
   - spolupráce a permanentní socializování.
   Jak můžete sami posoudit a co dnešní establišment, osazený částečně účastníky bývalé druhé kultury, nechce ani slyšet, jednalo se o velmi levicově smýšlející společenství lidí.
   Pro ještě lepší přiblížení procesu pozvolného přesunu do prostoru odděleného od hlavní kultury ještě uvádím ukázku z autobiografické knihy Proveď vola světem, volem zůstane:

   Začal jsem s Danielem, mým přítelem z dětství, pořádat podzemní, komunistickými úřady nepovolené umělecké pořady „DAMIL“ a stále víc a víc do nich vpašovávat politiku. Ale politiku jako spolupodílení se na věcech komunitních, jako éterické řeči kolektivu lidí, na které jsem si mohl sáhnout. Lidí v dosahu lidského hlasu, lidí kolem mě, a ne politiku odlidštěné totalitní vlády, sedící kdesi v dáli na tajemném Pražském hradě. Anarchistická politika našich myslí pro mě začala splývat s uměním a hranice se postupně úplně rozplynuly.
   Říkal jsem si, že politické umění je vlastně největší výpovědí o nespravedlnostech každodenního života v našem světě, o předávání pocitů a myšlenek, které se jinak nedají jen tak pošeptat z ucha do ucha, o předávání niterných, reálných zkušeností, zvuky, jazykem, akcemi těla, tvarem, barvou i vůní. A co se děje v našem každodenním reálném životě, toho musí být součástí. Nejde to vyjmout a nasytit umění jen oku lahodící estetikou s jejím iluzorním únikem nebo akademickými uměleckými křížovkami či kýčovými popěvky o hovnu a laciným smradem voňavky. Jak jsem mohl vědět, že se tím přesouvám do českého undergroundu a druhé kultury? Ne, o tom jsem neměl ani potuchu.
   Vždyť jsme jen začali dělat, co jsme chtěli a jak jsme to cítili. Ale právě tím jsme pozvolna unikali z všudypřítomných rukou a očí státní kontroly a propagandy „první kultury“.
   Vstupovali jsme do nového duševního prostoru, předchozími kulturními a propagandistickými řetězy nespoutaného.
   Začínám si často plést realitu s ideály, protože se přesouvám do neznámého, nekontrolovaného prostoru, kde se rozpouštějí všechna pravidla a mravy a jen se tam člověk nadnáší na svých snech a děsně se při tom chechtá, protože je to najednou všechno tak relativní. Kotvy se zvedly a už si plujeme ve své bárce svobody uprostřed rybníka kvákajících a státem řízených žab.

   Po té slizké sračce se smíšeninou prachu dělnické práce a výpotků lidských mozků jsme sklouzávali pořád víc a víc do českého androše. Byl slitinou všech, kteří chtěli mít na ručičkách žárovčičky svobody a chtěli žít v nespoutané, nezávislé, opravdové, neústupné, pravdivé, otevřené společnosti. Kteří nechtěli soutěžit a vítězit, kteří nechtěli, aby si na ně historie vzpomínala a aby byli zapsání zlatým písmem do posraných šutrů na pomnících a pamětních deskách, kteří srali na peníze a s chechtotem je házeli hospodskému do smradlavých pivních louží na výčepním pultu, kteří chtěli našlehat umění ze sémě menstruační krve života, kteří nechtěli žít v žádných elitních třídách a srali na zboží jakéhokoliv tvaru a obsahu, kteří rozpustili život v umění a umění v politice a politiku v životě, kteří neměli žádné životní programy a plány, kteří nechtěli nikdy a nikomu zaprodat své umění opravdovosti, kteří se chtěli koukat jeden druhému do očí z co možná nejbližší vzdálenosti, takové té vzdálenosti, při které se vám v mozku vytvoří jedno obrovské rozmazané oko… zkrátka všech, všech těch, kteří chtěli žít v intenzívní přítomnosti chvíle zaplivaného nádražního bufetu!!!

   „Škola života“ popsaná ve vybraných ukázkách mi už tenkrát vštípila, co je „umění doopravdy“ a „umění pravdy“ a „umění života“. Samozřejmě jakákoliv „úchylka“ od konformního chápání pozice jedince je každou společností trestána vylučováním z „oficiální“ společnosti. Každý establišment v nekonformnosti cítí hrozbu destabilizace vlastní pozice a brání se jí a jedince k nonkonformitě tíhnoucí „vyhošťuje“ ze svého středu.
   Na druhé straně je potřeba říct, že každá společnost potřebuje, v zájmu své sebezáchovy, angažované umělce, kteří jsou těmi nejcitlivějšími indikátory degenerativních procesů ve společnosti a nejdříve před nimi ve svých projevech varují. Dochází zde k jakémusi paradoxu, který bych nazval „hořkou medicínou“, medicínou, která je potřeba, ale hned po odeznění symptomů nemoci okamžitě zapomenuta a zavrhnuta.
   I já jsem byl „po zásluze“ vyhoštěn ze společenského útvaru, který se tehdy nazýval Československo a po několika letech strávených v rakouském uprchlickém táboře jsem skončil v americkém Bostonu. Tam jsem vystudoval uměleckou vysokou školu a stal se členem legendární umělecké skupiny experimentálního umění Mobius.
   Později jsem v Bostonu začal učit předměty experimentálního umění na TUFTS Univerzitě, New England Institute of Art a Massachusetts College of Art. Po svých předchozích zkušenostech se sjednoceným chápáním umění, života a politiky jsem studentům předkládal k posouzení a reakcím teorii, ve které jsem rozčlenil umělecko-životní tvorbu na tři základní fakulty, a to estetickou, kognitivní a etickou. Estetická je jakýmsi okem nazírajícím na výtvor, kognitivní zaměstnává mozkové logické procesy a etická se věnuje „srdci“ celého vyznění. A právě etická fakulta je dle mého náhledu na funkci umění ve společnosti naprosto prvořadá. Je tou zpětnou vazbou, pomocí které si společnost zajišťuje sebezáchovu a pokračování po věky předávaných mravních hodnot, hodnot které si většinou přivlastňují parazitující náboženská uskupení a vydávají je za své „vynálezy“. Umělce, kteří pracují převážně v oblasti etické fakulty, nazývám „věčnými performery. Jsou to oni „rozrušovači“ konformních společenských tendencí. Tendencí, které se za všech dob snaží eliminovat instinktivní a sebezáchovné mravní hodnoty ve společnosti. Jejich stopy lze vysledovat za všech časů. Své studenty jsem vždy vyzýval, ať sami pátrají v historických záznamech a snaží se nalézt další věčné performery. Uveďme si několik příkladů pro ilustraci:
   - čtrnáct tisíc let staří performeři z doby kamenné z jeskyně Altamira, kteří otiskovali své ruce na stěny a znázorňovali, dle mého názoru, sílu společenství proti tehdejším snahám k jejich ovládnutí;
   - Diogenes ze Sinopé, geniální performer, který před dvaceti čtyřmi stoletími ve svých performancích kritizoval tehdejší příslušníky establišmentu;
   - středověcí performeři protestující proti snaze katolické církve o diktát nad společností, ke kterým se řadili i takzvaní Jamníci;
   - Dada perfomeři, které rozrušovali ustálené hodnoty slavné evropské civilizace, která nesmyslně rozpoutala šílenou první světovou válku, v níž se vojáci pobíjeli jako prasata na jatkách;
   - Alexandr Medvědkin a jeho „Agit Train-Kinopoezd“, který dal do rukou obyčejných lidí z vesnic a oni sami spontánně natáčeli filmy o svém životě a hned si je promítali;
   - Joseph Beuys, skvělý perfomer, který chápal vyučování umění na škole jako ultimátní performanci;
   - a samozřejmě také námi již zmíněné hnutí „věčných performerů“ v druhé kultuře.
   Právě předposlední jmenovaný věčný performer, Joseph Beuys, byl pro mé chápaní vyučování umění jednou z největších inspirací. Jeho proces vyučování, které je vlastně tím uměleckým dílem, je v báječné shodě s mnou životními zkušenostmi vytvořeným přístupem k společenské funkci umění.
   Sám jsem designoval několik uměleckých předmětů, které byly přijaty na bostonských vysokých školách, na nichž jsem učil. Na TUFTS Univerzitě jsem vytvořil předmět „Umění českého undergroundu a druhé kultury“. Musím se pochlubit, že to byl určitě první předmět s tímto obsahem na světě. V té době byly v Česku studie fenoménu československé druhé kultury a undergroundu ještě v plenkách. Co mě velmi překvapilo, byl velký zájem studentů o tento předmět. Bylo to bezpochyby způsobeno pro ně až naprosto exotickou filozofíí, která druhokulturní hnutí provázela. Filozofií a principy, které byly většinou v rozporu s principy tržní individualistické a kapitalismem ovládané společnosti a které jim byly celý život vštěpovány. Studenti byli doslova unešení tím, že svoboda nemusí být směšována s prodejností každého jejího aspektu a že naopak existovala ve své nejintenzivnější formě za oné všemi obávané „totality“.
   Někdy jsem měl pocit, že jim otevírám svět, který se mi zdál naprosto samozřejmý a v kterém definice svobody byla každému dostatečně jasná a známá. Obdivovali, že jsme měli daleko hlubší smysl pro svobodu člověka, než jim vštěpované a účelově v zájmu uchování kapitalistické společnosti zdeformované definice svobody. Samozřejmě jsem si uvědomil, že je myšlení každého jedince produktem dané společnosti a její propagandy a jak je těžké se vymanit z názorových klišé vepsaných do startovací tabuly rasy.
   Na fascinující téma svobody a její návaznosti na prodejnost jsme se studenty mé třídy na TUFTS Univerzitě kupříkladu pracovali s červeně vytvořenou linií na chodníku, která vede bostonskými ulicemi a navádí turisty od jedné pamětihodnosti americké revoluce k druhé. Trasa se nazývá se „Freedom trail“. Podnik, který ji provozuje, je soukromě vlastněný, má ochrannou známku a je výdělečný. Tím pádem v podstatě pracuje se svobodou na prodej. Vypracovali jsme projekt, při kterém jsme chtěli ještě více zaktualizovat současnou definici svobody ve Spojených státech a najít současné symboly, které ji provázejí a ilustrují. Rozhodli jsme se proto uměle odbočovat dráhu Freedom Trail k bankovním domům, prodejnám McDonaldů, značkovým prodejnám, které jsou podél její dnešní dráhy.
   S prodejností i takzvaného subversivního umění, snažícího se komodifikovat i rebelantské projevy směřující proti ní, jsme pracovali v další třídě na univerzitě. V té době se velmi proslavil street artista Shepard Fairey, který v roce 2008 vytvořil pro Baracka Obamu předvolební plakát „Hope“ a začal své práce prodávat za velké sumy peněz. Přesto ale neustále předstíral vytváření „guerrilla street artu“ vylepováním ilegálních plakátů po ulicích amerických měst. Na TUFTS univerzitním kampusu se jednoho rána objevily jeho „ilegálně“ vylepené plakáty. Ale jak jsme se krátce nato dozvěděli, vedení univerzity, v zájmu zvýšení prestiže v očích „studentů - zákazníků“ zaplatila Faireymu tučnou částku za vylepení jeho plakátů a on si dokonce najal pracovníka, který je tam v noci „tajně“ vylepil. Rozhodli jsme se použít jejich hru proti nim samotným. To je taktika, kterou jsem často studentům zdůrazňoval a vychází z filosofie Guy Deborda, vůdčí osobnosti umělecko-revoluční skupiny Situationist International známé svým používáním taktiky „détournement“, ve které se výrazy kapitalistického systému obracejí svým působením samy proti sobě.
   Jelikož jsem vždy studentům zdůrazňoval, že umělci musí rebelovat, rozrušovat zavedená společenská tabu, testovat extrémní názory, nebýt nikdy „PC“ – politicky korektní, rozčilovat a dráždit lidi s konformními názory, být zkrátka tím indikátorem zavedené blbosti, kterou trpí každé společenství, tak jsem zadal studentům úkol vytvořit plakáty, které by měly co nejsubverznější a naprosto necenzurované obsahy. A během noci jsme je skutečně guerrilla způsobem přelepily přes tajně komisní plakáty Faireyho.
   Odezva školy byla přesně předpokládanou reakcí na taktiku „détournement“. Ráno už univerzitní policie vyšetřovala, kdo „zničil“ „guerrilla“ plakáty Faireyho. Samozřejmě jsme se dobrovolně přihlásili k naší akci a předstírajíce „blbce“ jsme tvrdili, že jsme jen chtěli následovat příkladu námi obdivovaného a Obamovou administrativou podporovaného umělce a nalepili jsme tam také „ilegálně“ naše plakáty. Univerzitní administrativa byla chycena ve své vlastní pasti, a jelikož nemohla otevřeně přiznat, že za vylepení Faireyho plakátů zaplatila spoustu peněz, tak se alespoň snažila napadnout skandální obsahy plakátů mých studentů. Jeden kritizující expanzivní politiku Izraele v oblasti West Bank nazvaný „David is Goliath“ byl označen za antisemitický. Nařčení bylo však okamžitě zpochybněno, neb autor plakátku byl žid.
   Další plakát, na kterém byl zobrazen ztopořený pyj s nápisem „Cock rings not wedding rings“, byl považován za útok proti právě schválenému manželství gayů. Ten dokonce způsobil okamžité svolání schůze studentské organizace bojující proti homofobii a můj student tam byl předvolán.
   Zmíněné odezvy jsme samozřejmě vítali, neb se efekt naší akce zintenzivňoval a konformní a předpokládané reakce okolní společnosti se samy odkývaly a samy sebe zesměšňovaly. Můj student byl totiž gay a hrdě tam na jejich schůzi prohlásil, že je proti tomu, aby se gayové zbavovali své svobody tím, že přijmou instituci manželství, která, jak se po věky ukázalo, není vůbec funkční ani v heterosexuálním vztahu.
   Shepard Fairey reagoval na „zničení“ svých plakátů na kampusu univerzity velmi podrážděně a věnoval se okamžitě „ilegálnímu“ vylepení nových plakátů.
   Další performance, kterou jsem s americkými studenty vytvořil a kterou bych, mezi řadami dalších, rád zmínil, byla jakousi předzvěstí rebelantského hnutí „Occupy Wall street“. Pracovali jsme na ní v době, kdy vrcholila hypoteční finanční krize způsobená neuvěřitelnou chamtivostí amerického finančního průmyslu, ovládaného v té době již jen zcela úzkou vrstvou společnosti. I zde jsem pracoval s konceptem vytváření performance, která je vášnivě spojena v kontextu s politicko-ekonomickou situací ve společnosti v přesně aktuální chvíli. Snažili jsme se studenty nasměrovat na tvorbu souznějící s filozofií spojení umění, života a politiky v přítomném čase. Tudíž bylo naším záměrem umění, které je živé a svojí zdánlivou pomíjivostí tím silnější a tím stálejší a smysluplnější. Umění, které se otiskuje do přítomné společenské zkušenosti a nic dál nekomodifikuje a nevytváří žádné produkty vhodné pro kšeftaře s uměním. Produkty, které pak skončí v mrtvém skladišti uměleckých výrobků, jako jsou v nejlepším případě galerie či muzea a v nejhorším případě, při němž se zvedá žaludek, trezory bank, které přemění umělecké výtvory v neinflační podložení peněz. Jako příklad lze uvést řadu van Goghových obrazů uložených v trezorech bank, které by bylo lepší spálit než z nich udělat děvky kapitalismu.
   Studenti byli osobně zasaženi hypoteční krizí, protože profesorští „vědečtí experti“ vyučující ekonomiku na TUFTS Univerzitě, následujíce zaslepenou teorii nekonečného bohatnutí na akciích burzy, poradili vedení školy investovat část svých finančních zásob do nákupu hypotečních akcií, a to přesně těsně před tím, než došlo k obrovskému krachu a tím škola přišla o miliony dolarů. Zároveň se poměry na kampusu stávaly stále více kontrolované jen finančním zájmem školy a řada nových omezení chtěla přetvářet studenty jen v zákazníky přinášející škole zisk, zákazníky, kteří nebudou dělat žádné problémy a nebudou rozrušovat onen „úspěšný“ kapitalismus. Celý semestr jsme dolaďovali téma performance na řadě průběžných testovacích úkolů, při kterých studenti pomocí svých těl a různých materiálů experimentovali se svými názory, emocemi, city, aby co nejlépe uchopili danou zahnívající situaci ve společnosti. Jedna z přípravných performancí bylo společné strávení dvou dní v jedné místnosti, při kterém došlo ke značnému „odatomizování“ kolektivu třídy. Pro závěrečný kolektivní performanční projekt jsme se rozhodli vytvořit druhokulturní univerzitu, inspirovanou československou „druhou kulturou“, která fungovala paralelně s TUFTS Univerzitou – stejně jako se filozofie československé druhé kultury rozprostírala paralelně jako vrstva v celé společnosti a snažila se oddělit od kultury první. Zde opět připomínám, že v takzvaných západních demokraticko-kapitalistických společnostech je jakýkoliv projev vzdoru jen další trochu „zvláštní“ součástí jen jediné a té samé kultury. Kultury, která všechny vzdory vždy úspěšně komodifikovala. A tak jsme jednoho dne začali stavět na kampusu novou, od té stávající oddělenou, univerzitu, abychom odělili vzdělávací proces od kontroly první a v Americe jediné kultury. Studenti přinášeli materiál na stavbu učeben a jejich vybavení, založili si svoji komunitní zahradu, vytvořili zastřešené konstrukce, ve kterých začali spát, vytvořili si svoji knihovnu, kuchyni atd. Zároveň začali zvát své učitele z jiných předmětů, aby jim do jejich univerzity druhé kultury přišli přednášet. Rodící se stavba samozřejmě způsobila poprask v administrativě univerzity a samotný rektor brzy osobně přispěchal, aby učinil přítrž nekontrolované činnosti studentů na kampusu. Vysvětlil jsem mu, že se jedná o studentský experiment o oddělení se od narůstajících totalitních snah na univerzitním kampusu. Zmateně odběhl a kupodivu na nás neposlal univerzitní policii. Zřejmě mu došlo, že by se chytil do vlastní pasti. Celá druhokulturní univerzita přežila až do konce semestru a části letních prázdnin. Jedna ze studentek této třídy, Gaia, byla později mezi prvními asi osmdesáti lidmi, kteří se usídlili před Wall Street v New Yorku a začali velmi inspirativní „druhokulturní“ rebelantské protikapitalistické hnutí Occupy Wall street, které se pak rozšířilo až do osmi set amerických měst a řady měst celého světa (sám jsem inicioval hnutí Occupy Olomouc. Hnutí Occupy mělo až překvapivě shodnou filosofii s hnutím druhé kultury. Ve zkratce „nechceme už dál participovat na vaší loutkové demokracii, a jelikož se od vás chceme oddělit, tak na vás nevznášíme žádné požadavky“.
   Na závěr ještě zmíním zkušenost z nedávné rezidence na Academy of Fine Art ve Wroclavi, kde jsem studenty učil performanci. Opět jsem si ověřil, že taktika zbavení se atomizovaného ducha kolektivu třídy a atomizovaného přístupu k úkolům zadaným učitelem je nesmírně produktivní. Dnešní trhem a kapitalismem diktovaná společnost se nám snaží vnutit představu, že nás víc věcí rozděluje (možnost iluzorního osobního výběru zboží – široká nabídka apod.), než spojuje. Je to pouhý účelový demagogický nesmysl vzhledem k milionům let našeho předchozího vývoje. Stačí se jen trochu začít zajímat o původní a instinktivní formu soužití v kmenových společnostech. K tomuto tématu doporučuji knihy Colina Turnbull.
   Ve wroclawské rezidenční třídě jsem měl jen samé ženy, a když se nám podařilo lépe definovat ovládání dnešních žen tržní manipulací, při které se jako reklamního objektu zejména používá právě ženské tělo, tak mezi mými žákyněmi vzplanul oheň hněvu a na konci rezidence jsme udělali protestní performanci v největším tržním svatostánku ve Wroclawi. V obchodním centru, v oddělení pro „ženskou krásu“, moje studentky ze svých těl vytvořily hvězdici a jedna z nich začala splétat vlasy všech ležících ve hvězdici v jeden ztopořený pyj, který byl zpevňován pomádou na vlasy a symbolizoval prodej zboží pomocí sexuálních podtextů (cynická taktika běžně používaná kapitalistickým reklamním průmyslem). Naprosto zmatený majitel obchodu pobíhal kolem, vykřikoval cosi o soukromém majetku a samozřejmě přivolal mužskou ochranku nákupního centra, která rozpletla „vlasy jednoty“ mých studentek a jednu za druhou vyhazovala na ulici.
   Shrnutím výše uvedeného je poznání, že učení performance je performance. A když se nechá taková performance rotovat v jednotě života, umění a politiky, tak žije věčným životem v přítomném okamžiku. A takový přístup je asi naší jedinou nadějí, jak chápat umění jako nejúčinnější zbraň, kterou máme, a jak čelit jinak nevyhnutelné civilizační katastrofě.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]