Když se 17. února 1853 lounské kupecké rodině Frídových narodil syn Emil, nikdo netušil, že z útlého chudokrevného chlapce vyroste slavný spisovatel. Po dětství prožitém u strýce kněze v Ovčárech u Kolína, gymnaziálních studiích ve Slaném a v Klatovech, a krátkém pobytu v kněžském semináři, rozhodl se mladík pro studia historie, filozofie a románských jazyků na pražské filozofické fakultě. To už přispíval básněmi pod pseudonymem Jaroslav Vrchlický do literárních časopisů. V r. 1875 naznačil svou budoucí dráhu slovy: "Chci v zrcadle poezie ukázati člověka v celém jeho rozvoji. Ne jednotlivé stránky člověka, ale člověka celého, ne jednu dobu, ale věky, ne jeden národ, ale lidstvo." Své smělé předsevzetí naplňoval po celý svůj produktivní věk, který nebyl dlouhý, neboť v pětapadesáti letech mozková mrtvice jeho tvorbu uzavřela, i když ještě žil do 9. září 1909, kdy v Domažlicích zemřel.
   Vrchlický byl jiný než jeho předchůdci a mnozí vrstevníci. Vytušil, že tradice češství, které nikdy nepodceňoval, je nutno povznést do kontextu evropského a světového. Snažil se o to jako profesor srovnávací (tzn. světové) literatury na filozofické fakultě, jako geniální překladatel významných děl starší i soudobé světové literatury (Danta, Shakespeara, Calderona, Moliera, Byrona, Goetha, Mickiewicze, Petöfiho, Ibsena, francouzské moderní poezie, Whitmana ad.) i svým rozsáhlým básnickým a dramatickým dílem. Podstatou tvorby je dědicem Nerudovým, který si ho velmi vážil, i druhem Sládkovým a Jiráskovým, s nimiž se přátelil.
   Jeho dílo, čítající 82 původních básnických sbírek, na 60 svazků překladů, téměř čtyři desítky děl dramatických, tři knihy próz a devět souborů literárněkritických studií, nemá v naší literatuře obdoby. Pravda, rozsáhlost jeho záběru a chvat, s nímž tvořil, byly leckdy na úkor kvality i hloubky. Sám si to uvědomoval a hodnotil to jako "horečnatý, zimniční spěch a nemoc", nicméně plnil tak své předsevzetí, které si vytyčil.
   Za života se Vrchlickému dostalo nadšeného ocenění, významných domácích i zahraničních poct, ale i řady odsudků a ostouzení. Většina těchto ohodnocení, jež mu byla přisouzena, byla nadnesena, jak tomu koneckonců v Čechách bývá, nesměřovala k záměru a podstatě jeho usilování. I jasnozřivý Šalda se postupně mýlil, neboť Vrchlický nebyl ani "revolucionář", ani "poetický kramář a diletant".
   Básník byl synem své doby a svého národa. Syntézou dobra, lásky a krásy chtěl dokázat kvality češství i jeho směřování k všelidské pospolitosti a harmonii. Pochopil a vyzdvihl pilíře evropské a orientální kultury minulosti a zároveň intuitivně ocenil přínos francouzské moderní poezie a Baudelaira, v jehož tvorbě viděl "klíč k poezii budoucnosti". Jeho tlumočení veršů Baudelairových, Verlainových, Mallarméových a Rimbaudových umožnilo pochopení moderní básnické imaginace budoucím generacím, které se s její poetikou ztotožnily. On sám zůstal věren poetice tradiční, rozvinul ji však do neobvyklé formální šíře a nebývalou veršovou virtuozitou dokázal kvality češtiny souměřitelné se světovými literárními jazyky.
   Vrchlický, jehož lidský a umělecký osud nebyl ušetřen zklamání a tragických okolností, byl svým pozemšťanstvím a zdůrazněním kultu hedonické krásy a lásky vpravdě renesanční bytostí. Nenasytně přijímal různorodé podněty světové kultury a leckdy marnotratně je rozdával současníkům. Jeho encyklopedický rozhled, tvarová různorodost a tematická pestrost vedly k určité povrchnosti a zdánlivě zakrývaly podstatu básníkova úsilí, které dokořán otevřelo bránu modernímu vývoji naší poezie. Pochopila to nejvýznamnější básnická generace 20. století - Horova, Nezvalova, Seifertova a Halasova. I když se jejich tvorba ubírala odlišnými cestami, uvědomili si všichni mimořádný význam odkazu Vrchlického. Josef Hora v třicátých letech zdůraznil, že Vrchlický "byl veliký, největší inspirátor české poezie, chápáno vývojově" a Jaroslav Seifert o 20 let později, když uspořádal dvousvazkový reprezentativní výbor z jeho díla, podtrhl básníkovu nezapomenutelnost.
   Dědictví Vrchlického je v tom, že překročil svou dobu, aniž by se z ní vymkl. Žije-li dnes jen nemnoho jeho okřídlených básní, svěží komedie Noc na Karlštejně, vznešená trilogie Hippodamie i okouzlující překlad Rostandova Cyrana z Bergeraku, je to jen viditelná část jeho odkazu. Ta skrytá a podstatná část je v naplnění citovaného mladistvého uměleckého předsevzetí i v tom, že ač nebyl poplaten přísnému literárnímu programu, vždy si byl vědom, odkud jde a kam směřuje nejen on, ale celkový kulturní vývoj. A to není malé dědictví.


   JAROSLAV VRCHLICKÝ

   Píseň

   Jest večer - kouří se z lesů,
   červánek stromy prokmitá,
   kytici z vřesu ti nesu,
   je celá rosou pokrytá.

   Každý ten nejmenší kalich
   plá jakby protkán rubíny,
   nesu ti v kvítkách těch malých
   své lásky velké hlubiny!

   (Poutí k Eldoradu)


   Za trochu lásky

   Za trochu lásky šel bych světa kraj,
   šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý
   šel v ledu - ale v duši věčný máj,
   šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy,
   šel pouští - a měl v srdci perly rosy.
   Za trochu lásky šel bych světa kraj,
   jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

   (Okna v bouři)


   Vánoce

   Hlas zvonů táhne nad závějí,
   kdes v dálce tiše zaniká;
   Dnes všecky struny v srdci znějí,
   neb mladost se jich dotýká.

   Jak strom jen pohne haluzemi,
   hned střásá ledné křišťály,
   rampouchy se střech visí k zemi
   jak varhan velké píšťaly. -

   Zem jak by liliemi zkvětla,
   kam sníh pad, tam se zachytil;
   Bůh úsměv v tvářích, v oknech světla,
   a v nebi hvězdy rozsvítil.

   A staré písně v duši znějí
   a s nimi jdou sny jesliček
   kol hlavy mé, jak ve závěji
   hlas tratících se rolniček.

   Můj duch zas tone v blaha moři,
   vzdech srdcem táhne hluboce,
   a zvony znějí, světla hoří -
   Ó, vánoce! Ó, vánoce!

   (Co život dal)


   Disticha

   I
   Mona Lisa
   Úsměv plný taje, kouzla, něha v něm a krása.
   Rci, zda láká svoji oběť, či již nad ní jásá?

   IV
   Rubens v Louvru
   Pěkný detail - z myšlenky své neslevím však vlásku -
   ale celkem, byť i Rubens, je to na zakázku.

   VI
   Zátiší Chardinova
   Jaké teplo barvy, světlo, jaké jemné rysy!
   Ale vcelku vždy jen hrušky, konve, broskve, mísy.

   VIII
   Vlna Courbetova
   Již se valí - a s ní osud, síla, krása, hoře!
   Jaký velduch! V jedné vlně podal celé moře!

   (Co život dal)


   Poslání

   Vším chvěji se, jsemť právě Vrchlický.
   To, čtenáři, vem sobě na pomlázku:
   vždy česky vroucí, módní, sapfický -
   však vždycky týž, nechť stokrát měním masku!

   (Meč Damoklův)


   Los básníka

   Být stále přezírán a tupen, zrazen,
   do jedné šachty s posledními házen,
   být popliván i kopán bez ustání,
   nést denně čerstvé bláto na své skráni,
   o chleba kus vždy rváti se a dráti,
   být stokrát zdeptán, stokrát znovu vstáti,
   být denně urážen, to věc již všední,
   svou bídu zřít, v které jsou všichni bědní,
   být jednou uznán - jaká panika!
   los obecný jest v Čechách básníka.

   (Meč Damoklův)


   Sobě na hrob

   Postůj zde, poutníku, v hrobě tom Vrchlický Jaroslav leží,
   básníkem doby své byl, mravencem pilností svou,
   klenoty nejdražší z ciziny v pokladnu přines své vlasti,
   myšlenkám vlastním však též dal ražbu i kov.
   Málo měl na světě štěstí, přátel však, lásky též dosti,
   v otčiny půdě teď spí, spokojen, tichý a rád.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]