I v literárních krajinách jsou proudy široké, mohutné, dravé, sveřepě se valící a odnášející vše, co se jim postaví do cesty, pohříchu často kalné, nečisté a neprůhledné. Elementární mravní patos v životě (jakož i v knihách) snad už často ani nehledáme, protože nenajdeme ani žádnou myšlenku. Jen blyštivým rubášem halený egoismus, planou zášť, zapšklost, bezvýchodnost, nihilismus, marnost usvědčující z prázdnoty. Naštěstí však v literárních krajinách existují skromnější, nenápadné prameny, které se vedle zmíněných širokých řečišť staly poněkud přehlíženými. Někdy záměrně, jindy jsou z oficiálního nadhledu příliš vysoko plachtících dravčích křídel zcela neviditelné. O to těžší mají cestu ke čtenářům. Cestu zarubanou, cestu bez ukazatelů, cestu obtížně schůdnou, po níž je přesto radost vykročit. Cestu, kterou znají vnímaví čtenáři.
   Po takové cestě se ubírá renomovaný autor veršů pro děti, básník a aforista Jiří Faltus. Básník stále svůj, nepodléhající vnějším vlivům a módním trendům. Móda se mění, špatní návrháři zůstávají. Platí to obecně, platí to v umění. Dovolme si příklad: Když malíř není obdařen schopností namalovat krajinu, zavrhuje krajinomalbu. Faltus se ubírá otevřenou krajinou, vnímá její půvaby i strohost, ale především v ní hledá a nachází člověka. Platí to o jeho verších ze sbírky ČEKÁNÍ NA ODPOVĚĎ (Alfa-Omega 2010), platí to o aforismech ze sbírky S ROZUMEM V KONCÍCH (Alfa-Omega 2010).
   S jistou nadsázkou lze vystopovat konkrétní sepjetí, pevnou vazbu. V poezii se básník táže a nejednou nachází odpověď. Pokud někde zůstávají otevřená vrátka, stačí projít do zahrádky aforismů a odpověď je nasnadě. Najdeme však i body zlomu. Faltusově poezii je vlastní vnější i vnitřní skromnost, vyhýbá se kategorickým konstatováním a nekompromisně strohým závěrům. Na pouti k lidem a lidství se činí bezmála neviditelným, jako kdyby svými básněmi mluvil za nás všechny, jako kdyby mluvil nejen za sebe, ale i k sobě. Neschází mu však jemný břit ironie, přibroušený na brusu poznání. V básni Nově čteme: Mluvil mnoho / ale neřekl / nic nového / Zůstalo tedy / po jeho. Jaká to pravda, které jsme téměř denně vystaveni! Faltusově poezii neschází úsměvnost, vtipnost účelně přesolená negativní společenskou realitou (básně Nelži, Cesta k pokroku, Po létech).
   Právě taková poezie je jakýmsi prahem, přes nějž čtenář vchází do světa jeho aforismů, které doprovodil prostými kresbami, jimž je vlastní jemný vtip, nezřídka nutící k zamyšlení. Navzdory názvu sbírky aforismů není Jiří Faltus s rozumem v koncích. Naopak, v aforismech se jemný básník stává razantnějším, třebaže stále zdvořilým, se schopností přímo rentgenovými očima odhalit skryté neduhy, o nichž ovšem všichni víme: Z revolučního nadšení lze žít hlavně po revoluci. – Spravedlnost je slepá, protože vidí až moc dobře. – Slova naší státní hymny si notují už jenom bezdomovci. Pro Faltusovy aforismy je také charakteristické ironicky laděné sociální cítění: Domnívá se, že blahobytu chudých se říká holobyt. A jak hořce zní: Budeme-li upřednostňovat rozum, nikam se nedostaneme, nebo nadčasový, dnes však syrově aktuální aforismus o policii: Zákony máme / a ty platí. / Chránit nás budou / dál všichni svatí.
   V jednom lehce rozverném filmu se zpívalo, že nemusí být zrovna veselo… Rozhodně to platí o současnosti. Ale jako nelze složit ruce do klína a stát se pasivními loutkami na provázcích, za které tahají jiní, tak nelze věčně chmuřit čela, skřípat zuby a lát. Mnohdy bychom láli sami sobě. Je třeba i úsměvnějších zastávek na životní trati, která se pozvolna mění v překážkovou dráhu. Faltusovy aforismy jsou v tomto směru léčivými bylinami.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]