"Bože, chraň Rusko a dej mu mír!"
   Car Mikuláš II., 17. října 1905

   Byli jsme jednou z prvních zemí světa, která sdělila část pravdy o vyvraždění carské rodiny v Jekatěrinburgu na Uralu (později Sverdlovsku). Stalo se 17. července 1918. V roce 1926 vyšel péčí Josefa Šrámka z Prahy-Vršovic autorizovaný český překlad knihy JUDr. Nikolaje Alexejeviče Sokolova, vyšetřujícího soudce pro zvlášť důležité případy při Omském krajském soudu Zavraždění carské rodiny - dokumenty a vyšetřování. Pro objasnění případu života a smrti carské rodiny vykonal tento právník zřejmě nejvíce ze všech.
   Ostatní autoři již fakta a detaily přebírali. Po smrti generála Kolčaka se Sokolovovi podařilo přes Prahu dostat do Francie, kde v těžké nemoci dokončoval své dílo. Byl zde také pochován v městečku Salbrie. Na jeho skromném hrobě vztyčili mu přátelé kříž s nápisem pravda Tvoje - Pravda na věky.
   Pak se nejenom u nás zastavil čas a literatura s podobným carským obsahem nebyla hodna obyčejného smrtelníka. Její obsah se šířil ústním podáním. Mnozí sběratelé, zejména české legionářské literatury, ji však uchovávali ve svých knihovnách. Tyto knihy se četly jako nejdobrodružnější literatura faktu. Po roce 1990 se s carskou literaturou, zvláště v Rusku, roztrhl pytel. Zatímco česká legionářská literatura se již nesetkala s téměř žádným ohlasem, několik překladových a původních prací o osudech carské rodiny stojí za povšimnutí.
   Jde hlavně o práci Edvarda Radzinského Poslední car - Zavraždění Mikuláše II. a jeho rodiny. Je přínosná hlavně tím, že poskytuje fakta z roku 1991, kdy byla poblíž vesnice Kopťaki v Jekatěrinburské oblasti odkrytá zatopená šachta s pozůstatky těl, o nichž se dalo s jistotou předpokládat, že patří zavražděným příslušníkům carské rodiny. Radzinského kniha se stala okamžitě světovým bestsellerem a záhy po svém ruském vydání vyšla v českém překladu Anny Novákové a Vlasty Tafelové v nakladatelství Mladá fronta.
   Bez pozornosti českého čtenáře, který s bohorovností sobě vlastní téměř přestal prahnout po původní slovenské literatuře, vyšla v Bratislavě v roce 1999 ve Vydavatelství Spolku slovenských spisovatelov kniha slovenského autora Ivana Izakoviče - románová freska Život a smrť - Tragédia posledného ruského cára. Ani Rus Edvard Radzinskij, ani Slovák Ivan Izakovič nedávají své prsty do ohně. V podstatě oba zůstávají u pochybností, zda objevený hrob bez dvou zavražděných členů carské rodiny - z devíti zastřelených bylo objeveno sedm těl - je opravdový. Pozůstatky velkokněžny Marie a malého Alexeje se dodneška nenašly.
   Nalezené jekatěrinburské údajné ostatky zavražděné carské rodiny byly převezeny 17. července 1998 z Jekatěrinburgu do Sankt Peterburgu. Zatímco ruský prezident Boris Nikolajevič Jelcin v přítomnosti desítek členů Romanovovy dynastie prohlásil, že Rusko by rádo tímto aktem odčinilo hříchy svých předků, patriarcha Alexij Druhý do Sankt Peterburgu nepřišel. Ruská pravoslavná církev má vážné pochybnosti o pravosti kostí nešťastníků, přestože ruští, američtí, britští vědci na základě zkoumání zkouškou DNA kombinovanou s polymerizační reakcí vyhlásili s 98 procentní jistotou, že jde o cara a o jeho rodinu.
   Otazníky tedy dodneška zůstávají, stejné jako byly předtím. Oběti se proměnily v archeologický nález ne zcela prokázaného a hodnověrného původu.
   Najde se někdo i u nás, kdo vstoupí do archivů Slovanské knihovny nebo do archivů početné ruské emigrace v Praze z dvacátých let minulého století a posune svědectví o krok dál?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]