Byl největším německým básníkem, největším básníkem století? Netvrdím to, ale miluji ho nejvíc ze všech! Heinrich Heine zemřel před 155 roky - 17. února 1856 - a je stále aktuální, závažný a překrásný jako vždycky!
   Je pravda, že jsem zaujatý. Stejně jako on jsem Žid, odpadlík a emigrant, vyhnanec - on uprchl z reakcionářského Německa do revoluční Francie, já z mccarthyovských USA do socialistického německého státu. Oba jsme vzhlíželi ke komunistické budoucnosti.
   Halt! Heinrich Heine a komunista? Život tak rozporuplný bychom neměli zjednodušovat - ale posuďte sami.
   Narozený v r. 1797, Heine vyrůstal v době, kdy Düsseldorf a Porýní ovládal Napoleon, který do většiny Evropy vnesl pokrokové prvky francouzské revoluce, což zahrnuje i vysvobození Židů z nucených ghett. Napoleon pro Heineho znamenal pokrok, dokud nezačal být přesvědčený, že navzdory všemu dobrému, co přinesl, znamenal Napoleon tyranskou porobu.
   Jako chudý synovec bohatého strýčka Heine hrozně trpěl. V obchodní kariéře, již mu strýc plánoval, selhal, ale zamiloval se až po uši do strýčkovy dcery, překrásné, ale bezduché neteře. Tahle neopětovaná láska skončila nezměrnou agónií, ale inspirovala první hořkosladké verše, jež přinesly rozkoš intelektuálkám po celém Německu.
   Studoval tehdy práva. Výsledkem byl nepříjemný duel, nejpravděpodobněji pohlavní nemoc, jež mu ztrpčovala a zkrátila život, titul doktora a rozhodnutí nevykonávat právnickou praxi. Bylo to období Svaté aliance, zlomyslného, reakcionářského zvratu revolučních zlepšení. Když viděl, že mu židovská víra znemožní téměř jakoukoli kariéru, stal se v roce 1825 baptistou, což mu přineslo celoživotní sebeobviňování a rozpory kolem víry, především když shledal, že prokázat se coby baptista neochrání proti antisemitismu.
   V následujících létech marně hledal práci a zároveň se stále víc dostával do střetů s vládami oné doby, zvlášť mocného Pruska, které nakonec zakázalo veškerý prodej jeho prací. V r. 1830, když slyšel o revoluci ve Francii, vydal se do Paříže, kde zůstal po celý zbytek života. Byl značně ovlivněn socialistickými teoriemi St. Simona, ale potom se stal blízkým přítelem Karla Marxe a jeho manželky Jenny, kteří byli také v exilu v Paříži, milovali jeho verše a měli na něho značný vliv.
   Heine nebyl básníkem dělnické třídy. Němečtí dělníci, muži kouřící dýmky a hltající pivo, kteří byli hlavními nositeli nových komunistických myšlenek, mu byli nepříjemní. V mnoha ohledech zůstával rozervaný; dokázal být agresivní, dokonce nenávistný, ale dával stále zřetelněji najevo, že je oddán utiskovaným a ryzí, sociálně spravedlivé budoucnosti. V předmluvě ke své knize Lutetia, již napsal rok před svou smrtí, se sklonil před cenzory tvrzením, že není pro komunismus, ale dále pokračoval svým mazaným způsobem:
   „Nicméně upřímně uznávám, že právě tento komunismus, tak odporující všem mým sklonům i veškerým mým zájmům, má pro moji duši půvab, jemuž nemohu odolat. V mém srdci pro něj hovoří dva hlasy, dva hlasy, jež nelze umlčet. Mohou být jen našeptáváním ďábla, ale jakkoli jsou, jsem jimi posedlý a žádná moc vymítání ďábla je nemůže odehnat. Přestože prvním z nich je hlas logiky… nemohu-li vyvrátit předpoklad, že ´každý člověk má právo jíst´, jsem nucen se podrobit všem jeho následkům … a křičím: Tahle stará společnost je už dlouho souzena a odsouzena! Ať nastoupí spravedlnost! Ať se zhroutí tenhle starý svět, v němž zemřela nevinnost a prosperuje sobectví, ve kterém je člověk vykořisťován člověkem. Ať jsou naprosto zničeny tyhle obílené hrobky naplněné lží a korupcí…
   Druhý z těchhle neodbytných hlasů, jež mne spoutávají, je dokonce ještě naléhavější a ďábelštější, je to hlas nenávisti - nenávisti, jakou cítím ke straně, jejímž nejstrašnějším nepřítelem je komunismus a která tudíž je naším společným nepřítelem. Mám tím na mysli stranu … těch falešných vlastenců, jejichž láska k vlastní zemi není ničím víc než slabomyslnou averzí k cizincům a sousedním národům, a kteří denně chrlí hořkost především proti Francii … a teď, když jim vypadává meč z odumírajících rukou, já vyvozuji jakousi útěchu z přesvědčení, že komunismus, jenž shledává tuto stranu svojí první překážkou, jí zasadí smrtelný úder.“
   Trochu moc optimistické? Kdo ví… Je ale jasné, že Heine byl jedním z nás - a jedním z největších. Jeho vlastní epitaf byl:
   „Nikdy jsem neshromáždil básnickou slávou velkou hojnost, a zda jsou mé písně chváleny či odsuzovány, pro mne málo znamená. Ale na můj hrob položte meč, neboť jsem byl dobrým vojákem ve válkách za osvobození lidstva.“
   Od úmrtí Heinricha Heineho (narodil se 13. prosince 1797 v Düsseldorfu; zemřel 17. února 1856 v Paříži) uplynulo 17. února 155 let. Autor statě Victor Grossman je novinář a spisovatel žijící ve východním Berlíně od dob McCarthyho.

   Přeložil VLADIMÍR SEDLÁČEK

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]