Překrásné velkoměsto na břehu Karibského moře, obklopené horami s divokou, exotickou přírodou - tak vypadá na první pohled Caracas. Záplava výškových budov, mrakodrapů, hotelů a bank tvoří působivé jádro nové civilizace, přenesené sem kdysi z Evropy Španěly. Třiapůlmilionová metropole, která vyrostla během několika desítek let na pusté pláni, nás zdálky vítá oslnivou bělostí. Vše je velkolepé, blýskavé, hypermoderní.
   Po přistání si honem nastavujeme správný čas. Let z Paříže do hlavního města Bolívarské republiky Venezuela trval osm a půl hodiny, cesta z Prahy do Paříže s přestávkou čtyři. Caracaské ciferníky však kvůli posunu ukazují teprve jednu odpoledne čili o pět hodin méně, nežli je nyní u nás doma.
   S prvním vykročením z blahobytných kulis skleněných hal, chromovaných přepážek a rutinních úsměvů zaměstnanců mezinárodních leteckých společností vpadáme do tvrdé reality všedního dne v Jižní Americe. Rezavá auta, špatně oblečení lidé, opotřebované autobusy. Žlutočervené chatrče slumů pokrývají i nejvyšší vrcholky okolních strmých svahů, jež prstencově objímají bílý střed Caracasu. Chýše z neomítnutých cihel jsou zde neuvěřitelně nakupené na sobě, některé vyhlížejí, jako by doslova vyrašily jedna na druhé, jako by mezi nimi nebyl ani milimetr prostoru, jako by se lidé museli ze svých kotců spouštět dolů po provazech. Nikoli náhodou prezident Hugo Chávez označil za největší architekty světa právě bezejmenné stavitele slumů, kteří budují svá ubohá obydlí v těchto katastrofálních podmínkách - bez plánů, bez peněz, bez materiálu, bez vzdělání. Průměrný Středoevropan nechápe, jak lze vůbec žít, pracovat a vychovávat děti v takovýchto obludných mraveništích.
   Odvracíme zraky a naloďujeme se do speciálního autobusu, který má nás, členy české delegace na 16. světovém festivalu mládeže a studentstva, dopravit do městečka Miranda. Vzápětí přistupuje těžce ozbrojený policista v neprůstřelné vestě. - "To kvůli bezpečnosti," vysvětluje nám klidně mladičký průvodce v pestrém festivalovém tričku, "čekají se totiž sabotáže ze strany opozice, včetně pokusů o napadení delegátů."
   Tato slova, vyřčená na pozadí řezavého kontrastu bělostného centra a žebráckých favel, stručně definují politickou situaci probíhající bolívarské revoluce. Revoluce, uprostřed níž se teď nejenom ocitáme, ale díky festivalu se jí i osobně účastníme. Tábor opozice tu představují konzervativní síly, boháči a burzovní spekulanti, podnikatelé i špičky katolické církve, bývalí velkostatkáři, poražení profesionální politici a jejich poskoci, jednoduše všichni, kteří pilně brojí proti chávistickému režimu. Doposud bezvýsledně vyzkoušeli většinu útočných prostředků z klasického koloniálního a neokoloniálního arzenálu. A tak Venezuela již absolvovala lživou předvolební agitaci, bojkot voleb, placenou stávku v klíčovém ropném průmyslu, jež měla zlomit páteř sociálním programům a popudit lid, referendum za odvolání prezidenta Cháveze... a ovšem i pokus o puč s pomocí armády. Za mastně placenými a dobře organizovanými šiky opozice se rýsuje zlověstný stín Velkého bratra vulgo strýčka Sama, který stále dává arogantně najevo, že považuje Jižní Ameriku za svůj zadní dvorek a jihoamerické vlády pokládá za pouhé poslušné služebníky. V případě Venezuely si navíc severoameričtí petrolejáři hladově brousí zuby na zdejší ropná naleziště, pátá nejvydatnější na světě.
   Z bezpečnostních důvodu je tudíž česká výprava ubytována v městečku Miranda, ve čtvrti připomínající pevnost. Jsme hlídáni ostnatými dráty, obrněnými auty a vojáky. A přesto nepociťujeme žádnou tíseň, neboť tito vojáci (mnozí velmi mladí) se na nás - neznámé cizince - přátelsky usmívají. Ne, ve Venezuele se nikdo nemusí obávat soldátů a policistů. Tohle nejsou prodejní žoldáci, nýbrž skutečná lidová armáda sloužící k ochraně země a hájící zájmy nejširších mas. V průběhu našeho dvanáctidenního pobytu se znovu a znovu přesvědčujeme o sympatiích řadových příslušníků ozbrojených sil k Chávezovu revolučnímu režimu, ba i k nám samotným, kteří svým příjezdem vyjadřujeme solidaritu s jejich úsilím. Název městečka Miranda (jakož i jednoho z venezuelských federativních států) připomíná Francisca de Mirandu, utopického socialistu a Bolívarova spolubojovníka, posléze zabitého Španěly. Záhy se dozvídáme, že opevněná čtvrť s novými rodinnými domky, v nichž jsou dočasně usídleni festivaloví hosté, je připravena pro obyvatele slumů. Zlikvidovat do deseti let ostudné kolonie chatrčí, vředovitě rozlezlé kolem jihoamerických velkoměst, to je jeden z nejvýznamnějších záměrů vlády prezidenta Cháveze.
   Současná Venezuela fascinuje návštěvníky svou elektrizující atmosférou. Všude lze pozorovat obrovské vzedmutí energie milionů neprivilegovaných občanů, kterým se konečně dostává šance na změnu k lepšímu - poprvé v historii se i před chudými (a těch je naprostá většina) otevírá optimističtější perspektiva, jejíž úvodní kroky se již zdárně realizují v oblasti zdravotní péče, vlastnictví půdy a vzdělávání. Caracas se hemží rudými šátky Misión Robinson, vládního programu boje s negramotností, programu pojmenovaného podle Simóna Rodrígueze alias Samuela Robinsona, dalšího z Bolívarových věrných přátel. Rudé šátky jsou symbolem alfabetizační kampaně, která by měla porazit nevědomost, jednu z příčin nesmírné bídy: okolo půl druhého milionu Venezuelanů se během příštích pěti let naučí číst a psát přímo ve svých komunitách. Jiná z veřejných akcí, Misión Guaicaipuro, je zase zaměřena na obrození identity a tradiční kultury původního indiánského obyvatelstva. I proto také pouliční guerilly indiánů Tupamaros, střežící předměstí Caracasu proti terorizujícím ozbrojeným gangům, poprvé vystoupily z ilegality a podporují vládu, jež jim skýtá možnost samosprávy. Zejména aktivisté všech sociálních kampaní, lidé jinak politicky neorganizovaní, jsou autory všudypřítomných graffiti, kterými Venezuelané manifestují své smýšlení. Odevšad nás oslovují symboly boje proti chudobě a útisku, zkřížené srpy a kladiva, plamenné přísahy komunistů, nápisy provolávající slávu Chávezovi a Bolívarovi, volební hesla chávistů a hesla hlásící se k venezuelskému socialismu.
   Takový je dnešní Caracas. Ten Caracas, v němž se skrývají rovněž pronásledovaní partyzáni ze sousední Kolumbie, komandanti kolumbijských guerilleros. Mimochodem, jen pár dní před naším příjezdem lovci lidí, slídící za revolucionáři, unesli "ministra zahraničí" Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC).
   "Komunistická strana Venezuely (KSV) ovšem může pomáhat a pomáhá našim kolumbijským soudruhům, ale pouze neoficiálně, s tím, že úřady nad věcí přimhuřují oči," objasňuje nám Theo, náš průvodce a dlouholetý člen KSV, který kdysi studoval v Československu a mluví výborně slovensky. "Kolumbijci jsou však hrozně neopatrní, namísto aby seděli v konspiračních bytech, procházejí se po městě. Pak se stane, že prostě «zmizí» a objeví se až «doma» před vojenským tribunálem. Naši představitelé poté nemohou nic dělat, poněvadž to by znamenalo válku s kolumbijskou státní mocí - a za ní stojí Američané." Leč není tajemstvím, že kolumbijští partyzáni se těší sympatiím obyčejných Venezuelanů, jež vnímají jejich boj jako součást antiimperialistického hnutí v Latinské Americe.
   Venezuelané jsou dnes pyšní na svůj odpor proti diktátu USA a jejich satelitů. Poprvé pociťují hrdost na vlastní vládu, poprvé se učí bránit sami svá práva, což nejpádněji vyvrací pomluvy o "diktatuře" prezidenta Cháveze. Každý, kdo v současnosti zavítá do Venezuely, dosvědčí, že tu nemůže být ani řeči o nějakém "potlačování demokracie", o omezování agitace a propagandy, nýbrž přesně naopak. Ohromující intenzita politického kvasu bije do očí: kromě zmíněných nesčetných hesel a nápisů opěvujících (a řídce též hanících) vládu, působí i v těch nejzapadlejších městech a osadách spousty politických aktivistů. Najdou se samozřejmě kraje, které se teprve začínají probouzet a uvědomovat, avšak tendence k zapojení všech vrstev do správy a samosprávy, do politiky v nejširším smyslu se prosazuje mimořádně důrazně.
   Na druhé straně nesmíme pominout ani typické jihoamerické personalismo - upnutí se na postavu vůdce, jenž ztělesňuje v dobrém i zlém naděje i iluze národa. Prezident Chávez je nicméně závislý pouze a výhradně na názoru lidu, stabilita jeho pozice je dána přímou podporou v ulicích - a on to dobře ví.
   A ještě něco výrazně ovlivňuje venezuelskou revoluci, jak bezprostředně poznáváme na vlastní kůži: příliš mnoho onoho zvláštního, nedefinovatelného sklonu k lehkomyslnosti a nepořádku, oné neúcty k pravidlům a předpisům, oné pověstné jihoamerické vlastnosti nejvýstižněji charakterizované slovem "maňana" - zítra.
   A přesto možná zrovna v tom spočívá podivuhodné kouzlo Venezuely i celé Latinské Ameriky: kouzlo, které tkví v nesourodém, až protikladném spojení stoické ospalosti a horkokrevné odvahy, poživačné lehkovážnosti a ochoty obětovat se nadosobním ideálům; to prudké prolínání hluboké zaostalosti mas a intelektuálního vzepětí jednotlivců; ta výbušná směs minulosti a budoucnosti, v níž každé nedbalé, nevzrušené odmávnutí "maňana" je zároveň přehlušováno netrpělivým hřmotem nejpřítomnější přítomnosti.
   Když po dvanácti dnech přistáváme zpátky na letišti ve vlasti, opravujeme si opět čas na hodinkách. Zatímco tady v Praze pomalu nadchází podvečer, v Caracasu je teprve poledne. Teprve poledne, napadne nás. - A nebo snad již?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]