Kultura žije svým vlastním životem, ale přeci jen občas potřebuje helfnout.
   Jsou osvědčené kulturní hodnoty, kterým je dobré napomoci. Určitě mezi ně patří filmová tvorba a divadlo. Jsou to zrcadla, která odráží naši kulturní úroveň a vysílají své „prasátka“ daleko do světa.
   Sám miluji malířství a kresbu, zvláště grafiku, snad proto, že si často vystačí s plachtou či jen útržkem papíru plus nějaký tisk a je to, jsou to pak malé skvosty a velké zázraky. U nás k vrcholným představitelům grafiky patří jistě páni O. Kulhánek a Jiří Andrle. Jejich výstavy jsou vždy smetanou na poli u nás velmi kultivovaném. Jim šlapou na paty další starší i mladší, např. Marina Richterová, ostatně vždyť je žačka prvního z nich, náš mistr J. Velčovský, I. Exner aj.
   Držme se však při zemi a doma: rozhodně stojí za pozornost náš časopis Lípa, vždyť kolik vynikajících umělců stojí za ní. Kultura je velice široký pojem a do ní patří i heslo „Co Čech, to muzikant“, které už sice nemá tak širokou platnost, ale co se týče kvality, stále platí, nemusím snad ani jmenovat: dirigenti L. Pešek, J. Bělohlávek atd., četní skladatelé a interpreti.
   MOJMÍR SOUKUP, emeritní pracovník Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy, Praha

   Vzhledem k dlouhému úsilí, které mu předcházelo, považuji za sebe klíčové prohlášení budovy Nákladového nádraží Žižkov kulturní památkou letos v březnu. Byl to zároveň vůbec nejvýznamnější pozitivní krok exministryně Aleny Hanákové, která jich udělala velmi poskrovnu.
   Za skvělý kulturní počin považuji vydání knihy sochaře Pavla Karouse Vetřelci a volavky, která je atlasem plastik ve veřejném prostoru v období 1969–89 a zároveň jejich morfologickou systematizací. Karous nás učí dívat se znovu na umění této epochy, které většinou přecházíme spíš nevraživým mlčením, znovu a jinak – třeba v kontextu současnosti, v níž skoro žádné veřejné plastiky nevznikají.
   Do třetice bych jmenoval seriál České století, jehož prvních pět dílů uvedla v listopadu Česká televize. Nahlíží naše dějiny vskutku historicky a konflikty nepředkládá jako souboje dobra a zla, jak bývá v médiích obvyklé, ale prostě jako střety rozporných sil. Moje výhrada k němu je, že příliš staví na elitních mluvčích, na osobnostech, každá dějinotvorná síla má ale svůj zdroj ve stavu společnosti, v souhrnu jejích materiálních možností a představ o sobě samé, což seriál opomíjí – i tak je ale v rovině interpretace našich moderních dějin mimořádný a stojí za vidění.
   MATĚJ STROPNICKÝ, novinář, místostarosta Prahy 3, místopředseda SZ

   1. Krátký čas před svými sedmdesátinami začal básník Michal Černík fotografovat zákoutí i známá místa Prahy, fotografie digitálně a jinak výtvarně zpracoval a upravil a pod rukama mu vznikly fotoobrazy plné imaginace, osobité kompozice a průzračné lyriky. Vystavil je ve Státním archivu v Lysé nad Labem a já byl těmi obrazy potěšený a stál před nimi v obdivu, neboť ač „ovanut perutí stárnutí“, dokázal Michal Černík vykročit dosud neznámou cestou umění.
   2. Básníku Jiřímu Žáčkovi vyšla kniha Strážce majáku. Je to knížka zamyšlení, promluv, črt a otázek a odpovědí o dnešním světě, o nás i o těch druhých psaná humorně i vážně a protkaná, jak jinak, básněmi. Doprovázejí ji koláže a fotografie Miroslava Huptycha a Jakuba Žáčka. Ta kniha patří k těm, které můžete otevřít na kterémkoli místě, začít číst a být potěšeni, pohlazeni i rozesmáti četbou a také souznít s ironickými šlehy do nekalostí doby, která se v mnohém vymkla z kloubů.
   3. Také mne potěšil cyklus Velikáni filmu vysílaný Českou televizí. Filmová díla 2. poloviny 20. století mě znovu po desetiletích nadchla a jejich opětovné zhlédnutí utvrdilo, že velká část z nich nebyla překonána. Postrádal jsem však velké filmy slovanských filmových tvůrců, díla režisérů polských, ruských i jihoslovanských.
   BEDŘICH STEHNO, básník

   1. Vydání kompletního souboru písňových a jiných textů Vladimíra Merty pod názvem Mimo čas (nakladatelství Galén)
   2. Vydání 2 CD se záznamem představení Mirka Kováříka Reduta blues (nakladatelství Galén)
   3. První české kompletní vydání knihy The Beatles v písních a obrazech v překladu Vítka Malinovského (nakladatelství Svojtka)
   PETR ŽANTOVSKÝ, prorektor Akademie managementu a komunikace

   Bohatá imaginace, množství nápadů, filozofické a vizionářské reflexe, politologické či sociologické postřehy a analýzy, bezmezná upřímnost a bezpředsudečná troufalost, metafory, hyperboly, oxymóra, posměch, sarkasmus, persifláž, karikatura, pohrdání, ale i průzračnost citů, okouzlení životem, čistotou vztahů, charakteru a morálky, mnohovrstevnatý a nečernobílý obraz dnešního světa a naší země i naznak vize budoucnosti – to a daleko více najdeme ve vyzrálé, bilancující lyrice Karla Sýse uspořádané do rozsáhlého souboru APOKALYPSA PODLE JOBA (Periskop 2013). Kniha každému čtenáři předhodí množství závažných témat, která, uondán či ubit obtížně stravitelnou dnešní realitou, neúčastně míjí nebo se jim v panice snaží uniknout. A implicitně je statečnou a naléhavou výzvou, abychom pomohli zachránit náš vykolejený svět i naši českou zemi dramaticky zbavovanou identity.
   Tomu je hodně blízký étos představení ZEMĚ LHOSTEJNOST v pražském Švandově divadle, v němž ožívá v novém světle neobyčejná postava básníka a písničkáře Karla Kryla. Vedle slavných písní a živé hudby tu zazní i jeho aforismy a eseje, bezprostřední reakce na politické události a jejich protagonisty. Název scénického pásma přejímá pojmenování souboru Krylových esejů, které autoři vedení režisérem Dodo Gombárem doplnili o dosud neznámé myšlenky a osobnější reflexe z básníkovy pozůstalosti, poskytnuté Krylovou ženou Marlen. Je to neobyčejně silné svědectví o básníkově prožitku popřevratových časů, o trpkém zklamání z hradních přátel, o smutku a bolesti, které neuneslo jeho srdce.
   A zaujala mě též výstava novinářské fotografie CZECH PRESS PHOTO 2013. Ryzí realismus převážně reportážních snímků tu totiž žije samostatný život, ke kterému nepotřebuje pouto s listem, pro nějž fotografové pracují. Většina vystavených fotografií se zcela obejde bez novinové ideologické omáčky, která tak často poškozuje jejich autentickou výpověď. A na fotografiích nalézáme i nenápadné spodní proudy, které naznačují, že přiblížené události mohou znamenat i něco jiného, než se nám vtlouká do hlavy. V drobných detailech může totiž být více pravdy než v duchaplných výplodech žurnalistických všeználků.
   VLADIMÍR KOLÁR, spisovatel

   1. Tenhle koncert se jmenoval Podzimní. Zkoušela jsem ho s komorním orchestrem Akademie, s KOA, coby jedna z jeho členek. A hrál se koncem listopadu v Koncertním sále Pražské konzervatoře. Na programu byl prolog k divadelní hře Julia Zeyera Radúz a Mahulena – hudbu napsal Josef Suk. Je zde krásné houslové sólo, které na koncertě hrála Hana Matoušková, text recitovala Marta Hrachovinová. Hráli jsme také Symfonii č. 8. h moll, Nedokončenou od Franze Schuberta. A nakonec zazněla jedna z perel houslové literatury – houslový koncert D dur Ludwiga van Beethovena. Tradovalo se, že skladatel na díle pracoval do poslední chvíle a houslista Franz Clement, který dílo prvně uvedl v roce 1806 ve Vídni, hrál konečnou verzi bez zkoušky. S naším orchestrem hrál dílo mladý houslista Jakub Junek, posluchač HAMU ze třídy Bohuslava Matouška. Dokázal oslnit nejen publikum, ale i celý orchestr. Taková druhá věta… no všichni se vznášeli!
   2. Výstava Století valčíku a polky v Muzeu české hudby. Taneční programy, noty polek, valčíků, tanečních písní, prostě všechno kolem zábavy a tance za císaře pána. Druhá výstava – v jistém smyslu také poněkud taneční – proběhla v paláci Adria. Obrazy kejklířů, tváří za vějíři, před vějíři, za bubny, před bubny… Namaloval a za srdce chytil Vojtěch Kolařík. A ta třetí výstava – nemohu napsat ještě hezčí, spíše docela jiná a z jiné doby, na mne čekala v Obecním Domě: Secese.
   3. Příběh o síle hudby, touze po slávě i výjimečném talentu. Příběh skladatele Dimitrije Šostakoviče a jeho rodném Leningradu. Spisovatelka Sarah Quigleyová napsala knihu Dirigent. Vydalo ji nakladatelství JOTA. Je to „bichle“, když se ale blíže seznámíte s dirigentem Karlem Eliasbergem, který zkouší symfonii Leningradská s vyhladovělým orchestrem, stránky běží před očima. Na konci si člověk začne vážit ústředního topení a ledničky, která ještě není úplně prázdná. I když největší díla se prý píší pod tlakem… Druhá kniha mi vyrazila dech. Nebývá tomu tak často u knížek poezie současných autorů. Dušan Spáčil vydal v nakladatelství BVD sbírku Hvězdné války. Je tu třeba nádherná báseň Úzkost: „Stanu se užším a ještě užším / Až budu nejužším na celém světě / zmizím jako lyžařská stopa.“ Anebo Manuál many: „Kdekoliv se shromáždí dva nebo tři / ve jménu mém / tam já jsem vprostřed nich / s vámi jsem a povždy budu / a proto vám vždy otevřu novou pokladnu / Jako že se Tesco jmenuju.“ Při čtení této knížky vás vždy něco hřeje a něco zamrazí. Také strach z toho, kde a čím žijeme. Je to skutečná poezie! Knížku ilustroval Jan Gabler.
   EVA FRANTINOVÁ, básnířka

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]