Byl jednou jeden král a ten kraloval a kraloval a po něm i jeho syn a jestli nezemřeli, kralují dodnes... Škoda, že to tak nejde zaonačit i dnes. Tak si mnozí ze soudobé naší vrchnosti jistě postesknou a v skrytu duše v to doufají. Ale někteří ne v skrytu duše, nýbrž právě nezakrytě a docela nahlas. Tak třeba se dal slyšet jeden z nich. Prý: Milostivá, až se rok s rokem sejde, vyseknu vám mnohem hlubší poklonu, přinesu větší pugét růží a za ruku si přivedu i svou zákonitou choť, abychom mohli svorně usednout k prostřenému stolu. Jen proboha nepoplést slavnostní menu (křepelky na víně nebo jehněčí na ananasech), abychom se neopakovali. Co by tomu řekl protokol! A hlavní nejvyšší, ten si usilovně láme mozek jak na to, aby to dopadlo dle jeho představ a kralování mu bylo zachováno na další léta. Nebo, dal se slyšet hlavní nejvyšší: Nebudu objíždět svá panství, znám je dostatečně a dopodrobna (i ten výmol na okresní silnici do Herálce a pěnění vlnek Lipenské přehrady). A v zápětí hup do kočáru a už si to štráduje na Plzeň. Jo - rozmary mocných, co slovo, to do zlata zasadit. A což teprve audience ve vládním paláci rádců a poradců a samo sebou šašků (bez nich není žádné království úplné), slyšení zájemce o post nejvyšší na samém hradě. To nebyla audience. To byla arogance moci. Tedy on prý se ten návštěvník vnutil bez pozvání (jak servilně papouškovali oslovení mluvčí). No, já na příklad, když přijde návštěva, byť nečekaná, pozvu dál, nabídnu kávu, čaj a třeba i právě náhodně upečené obyčejné houstičky. Výše jmenovaný host byl venku ze sálu sotva vkročil. Kulturní chování, setkávání, výřečná obratnost - vážení! Kde je um diplomatického šarmu a taktní jednání? To, co bylo předvedeno, to není hrdinský kousek, to je vidláctví!
   A jak se vám líbí paktování dvořanů a jejich vládce s představiteli kalných a mlžných sfér, kupčení, intriky, korupce, podvody, jež jsou dnes a denně medializovány ve všech sdělovacích prostředcích? Posuďte sami - necítíte se jako v pohádce, ve které se rytmují podivné tanečky okolo trůnu? Žel nejen v pohádkách končí v hladomornách a šatlavách ti nejnuznější a nejméně vinní.
   Ještě jeden, bývalý náš monarcha, mne zaujal. Týká se to jeho práce spisovatelsko-dramaturgické. Považte - jeho novou komedii s díky odřekla řada našich předních scén. Důvodem jsou prý vysoké finanční náklady. Myslím, že za nějakou výmluvu se nezájem o novou hru přece schovat musí. Mluvím jen za sebe, když říkám, že jsem viděla inscenaci Zahradní slavnosti jako studentka v Českých Budějovicích. Jako již zralá žena jsem shlédla některé další inscenace v televizi. Uplynul časový oblouk od prvního shlédnutí hry po dnešek a já nemám potřebu dílo tohoto dramatika dál vyhledávat. Jako duše hloubavá si kladu otázku, proč? Jen podotýkám: divadlo je mojí srdeční záležitostí. Když si, kupříkladu, chci vydat vlastní knihu, tak si to celé musím zaplatit a ještě si zajistit i její distribuci. Proč pan V. H. (jak je veřejně známo, je pánem značně movitým) nehrábne do truhlice se zlaťáky a nezainvestuje si realizaci dílka ze své kapsy? Moc otázek najednou, že? Shrnuto: "Odcházení" realizujme každý ze svého. Opusťme naši vrchnost a vrhněmež se (jak by krásně řekl Jan Werich) do všední, životní reality. Mimochodem, nezdá se vám, že jak bylo nedávno Wericha všude hojně, dnes o něj sotva zavadíš? Ale o tom někdy jindy. Jak jsem řekla, zpět do reality.
   Vysočina se ocitla hned po Novém roce pod sněhovým příkrovem. Zmizel náš plaňkový plot a věrný hlídač (pes), musel být uzavírán do svého kotce, neboť volně přecházel po sněhu přes neexistující překážku v místech, kde zahrada splynula s okolní krajinou. Vichřice od 2. do 6. ledna vytrvale rvala sníh z okolních polí, až se dobrala země a tu pak pilně sypala na vzniklé sněhové duny a závěje. Představte si bělostný krupicový nákyp, hustě sypaný kakaem a skořicí, místy ostře kolmo zakrojený až na dno talíře. Představte si v tom řezu bílé vlnky a čokoládové čáry. Tak přesně vypadá teď v lednu, po utišení vichřice, zima okolo naší chalupy. Vzpomínáte na scénu z filmu Anděl na horách, kdy Jaroslav Marvan otevírá dveře horské rozhledny a je v momentě bez beranice? Situace na chlup stejná zde vládla nepřetržitě.
   Nejlépe bylo v tu dobu (a pořád je) u roztopené pece v kuchyni. Peču voňavé bramboráky, v čajníku se nadouvají červené šípky a bez reptání sytí čaj vitamínem C. Třešňové špalíky dřeva v ohni praskají a vichr si s hukotem odebírá část tepla z komína jako daň za to, že podporuje svým hvizdem měsíc leden. Rádio, soustavně naladěné na ČR II., se každý den, třeba jen lehýnce, ale vytrvale dotýká něčeho, co mě donutí zbystřit pozornost. Uslyšela jsem se z úst filozofa mudrujícího nad věcmi všedních dnů novotvar "myšlenkování". Výraz asi padl na úrodnou půdu, protože přibližně za tři dny poté byl použit jiným redaktorem za úplně jiných okolností. Vida, řekla jsem si, jsem svědkem rodících se novostí v naší řeči. Vadí mi například, když moderátoři ve sdělovacích prostředcích oznamují úmrtí slovem "umřel". Smutné je to stejně, ale lépe mi v uších zní "zemřel" (umřít mi může křeček nebo rybička v akváriu). Úvaha nad tím, co jsou to animírky a animírové a jejich záporné působení za éry komunistů mi připadala vážně přitažená za vlasy (opět filozofoval fundovaný filozof). Rovněž úžasně mi zazněl v uších "rozhovor se studentami" z úst reportéra veřejně právního rozhlasu.
   Jistí dva bratři, povoláním režisér a lékař, se v rozhovoru v dopoledním vysílání ČR II. také nechali slyšet. Jak se v této době veskrze demokratické báječně tvoří (jen ty peníze, málo milionů!). Náhodná glosa reportéra o podobnosti s Troškovými pohádkami byla odměněna hurónským smíchem a zvoláním "To snad né!" (Lotrando a Zubejda, Anděl páně atd.). Druhý z bratrů, lékař, se neudržel a musel s pravdou ven. Podle něho bylo zdravotnictví v 50. letech násilně přervané, tradice zlikvidované. Neopomněl hodit hrst špíny na komunisty a pokračoval v líčení, že v důsledku toho se ocitá současné zdravotnictví v hrozném stavu. Nato se zarazil a podotkl, že to zase není tak hrozné a tragické (zřejmě si uvědomil, že by měl jako lékař souznít se zbrusu novou reformou zdravotnictví) a počal se do své úvahy tak zamotávat, že když hrozilo, že si nasype popel na vlastní hlavu, byl reportérem včas přerušen a hovor přehodili na jinou kolej. Tak to dopadá, když se papouškuje nabiflované, když se každý snaží otřít o minulost za každou cenu, aby ukázal, jak mocně souhlasí s dobou, v níž se stalo vymývání mozků programem.
   Dětství a stáří spolu souvisí jako jaro a podzim. Z televizní obrazovky na mne hledí tvoreček: velká kukadla, růžová ouška, hlavička neochmýřená vykukuje přes tátovo rameno. Jen si uzlíček štěstí přivezli z porodnice domů, už na něj čekal pozdrav v podobě složenky. Novorozenče, okamžitě se zapoj do mašinérie života a zaplať! Úhrada za popelnici, kus za kus. Urgentně, promptně, tak jedná bdělá ruka zákona. Kéž by to tak fungovalo vždycky! Kéž by byla člověku, jenž se dostal do problémů, také tak rychle přiznána finanční pomoc v nouzi! V takovém případě však nehraje měsíc nebo dva žádnou roli. Člověče, pomoz si, jak umíš!
   A ještě o jeden příměr se s vámi podělím. Nemáte mnozí pocit, že se vás následující oslovení týká? "Sociální parazit". Ano, milí důchodci. Tento výraz jsem pochytila z italského filmu, který jsem viděla před mnoha lety. Tehdy jsem se báječně bavila. Nyní se mi film dostal do rukou na DVD. Sice jsem se smála komickým situacím a gagům jako kdysi, ale tak nějak smutně. Pan účetní Hugo Fantozzi, hlavní představitel filmů, prožívá situace v zaměstnání, v životě, po odchodu do důchodu, které mapují vztah obyčejného člověka a nadřazených mocných v kapitalistickém světě. Teprve v naší, už také kapitalistické současnosti jsem začala plně chápat tyto vztahy. Troufám si tvrdit - v mnoha případech zrůdné vztahy. Italský režisér natočil tyto komedie počátkem 90. let. Už tehdy mu za námět posloužily mezilidské vztahy v kapitalistické společnosti, které naservíroval veřejnosti jako pokrm, jenž se brzy začne lidstvu zajídat. Chvilkami slzíte smíchem, ale v zápětí si uvědomíte, že celá komedie je strašně smutná a žalující: ponižováním, pohrdáním, nepotřebností ke stáru. Mám obavy, aby se filmem neinspirovala některá ziskuchtivá cestovní kancelář a nezačala pořádat "zájezdy důchodců do Nenávratna". Ve filmu je totiž množství návodů, jak zařídit, aby se důchodce z takového zájezdu již nevrátil. Nová reforma zdravotnictví je již vlastně krůčkem k takovým opatřením, co se nejmenších a nejstarších občanů týká.
   Až se tedy budete cítit tak nějak zbytečně, uvědomte si jedno: nikdo z nás není nepotřebný. Každý v životě něco vykonal, vykonává a ještě vykoná. A stáří? Stáří uzrává jako víno, jako archivní pálenka. Je plné esencí, nabytých znalostí, zkušeností, moudrosti, laskavého pochopení. Nikdo v průběhu života tento poklad nevlastní, jen stáří ho má na rozdávání. Je oproštěno od pošetilostí, malicherností, zbytečností. Výstižněji řečeno, dokáže s těmito atributy rozvážně nakládat. Važme si stáří, netrvá dlouho a vůbec ne věčně!
   Když jsem se setkala v lednu letošního roku s milými přáteli v Praze na kongresu Unie českých spisovatelů, srdečně jsem se zasmála jejich otázce: Je u vás na Vysočině letos vůbec sníh? Přijeďte a uvidíte! Z Vysočiny vás všechny srdečně zdraví vaše
   BOHUMILA SARNOVÁ

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]