Je třeba si připomínat slavné vládní rozhodnutí, že se starobní důchody letos zvýší o 3 %, v průměru tedy o 346 korun, včetně pevné částky (stejné pro všechny důchodce) o 130 Kč, na rovných 1700 Kč, což představuje průměrně "zvýšený" důchod o 476 Kč. Pan ministr Nečas halasně vytrubuje, že zvýšení pevné částky vykompenzuje spodní hranici DPH o 4 % a těch 346 Kč pak důchodcům zabezpečí udržení, ne-li zlepšení jejich životního standardu. Ten je ovšem stále "nižší" a neodpovídá platnému valorizačnímu schématu (inflace + jedna třetina ročního růstu čisté mzdy), což se pro jistotu nevyčíslí a nezveřejní.
   Letošní míra inflace bude proti loňské zhruba dvojnásobná, takže se letošek ponese v inflačním kvapíku a i růst čisté mzdy bude přibržděn. Tak vlastně vláda reaguje svým návrhem, jak se říká, na předloňský sníh, a dorovnává stav, který je už historií, s níž se důchodci jakžtakž vyrovnali, a nereaguje podle základního řídícího pravidla, jež praví, že se má řídit směrem kupředu a nikoliv zpět. Shodou okolností se tentokrát téměř všichni analytici, odboráři i opoziční politici shodují, že schválené zvýšení důchodů je v zásadě poloviční oproti tomu, čemu budou důchodci letos vystaveni dík finanční reformě a masivním zdražování. Pan ministr však pro jistotu neřekl, jak bude od Nového roku vypadat poměr mezi hrubou průměrnou mzdou a průměrným důchodem, který by měl být na úrovni 45 % podle námi podepsané Úmluvy MOP z roku 1992 (ještě v roce 1996 byl na úrovni 43,6 %), což byl průměr posledních několika roků s dobrou možností jej v době vysokého růstu HDP zvyšovat.
   Pan Nečas se nesnažil přijít s lepším návrhem pro důchodce, přestože letošní důchodový účet je v přebytku (měli jsme nesporně na lepší zvýšení), takže dokonce si po dlouhé době nebude muset na konci roku půjčovat pro překlenutí první splátky, jako tomu bylo po řadu let zpět. Současně víme, že se podstatná část starodůchodců se svými důchody pohybuje pod onou hranicí příštího průměrného důchodu (plných 49 %) a těch, kteří budou mít důchod do 10 tisíc korun je naprostá většina (75 %), takže můžeme na rozdíl od vlády a pana Nečase směle tvrdit, že došlo k dalšímu okleštění životní úrovně. Seniorů a zdravotně postižených je přes 2 miliony, a to zajisté není zanedbatelná část společnosti. Je to velmi, velmi smutná vizitka vlády, s kterou se snad může chlubit některý její představitel, je-li nadán dostatečnou arogancí a zcela zbaven sociálního cítění.
   Docházíme k zjištění, že reálná hodnota důchodů dnes, proti úrovni v roce 1989, se "zvýšila" o ubohých 0,45 % ročně, což je doklad zanedbávané péče o tyto spoluobčany v nově budované společnosti, o spoluobčany, kteří se na jejím bohatství významně podíleli. Vždyť jen absolutní objem HDP se od roku 1993 do roku 2004 zvýšil na více než 2,5 násobek. Údajem o reálné hodnotě důchodů se současná vláda rozhodně chlubit nemůže, neboť není čím. Statistika tvrdí, že se u nás reálná mzda v období 2000-2006 zvýšila o 35 %, tedy v průměru o 5 % ročně, což by znamenalo desetkrát víc než průměrný důchod. Mnohem víc informací poskytuje však nárůst výdajů v domácnostech důchodců za stejné období (1993 až 2004), které vzrostly na plný čtyřnásobek proti roku 1989. Životní úroveň důchodců se tedy permanentně snižuje! Řečeno pak jazykem našeho nejvěhlasnějšího ekonoma Klause, zřetelně vidíme jeden z významných polštářů našeho rozvoje, o kterém jsme hlasitě nemluvili, ale o to více jej zneužívali. Jinak: zbídačují se hlavně nejchudší a nemocní. A to už snad vypadá ještě přesvědčivěji v neprospěch vládní representace.
   Dnes si však vláda nad dalším zdražováním myje ruce s tím, že v duchu realizace jejího pravicového cíle sama neovlivňuje již probíhající a dále avizované programy včetně zvyšování nejrůznějších cen, protože jde vesměs o soukromý sektor, na nějž nemá vliv. Růst DPH zohlednila výše zmíněným návrhem a tak se každý bude muset starat, jak se svým příjmem vyjde, a pokud snad nedej Bože nevyjde, je zde již na stole dobrá Topolánkova rada, že pak takový člověk musí vydělávat více. Jak (zejména u důchodců), to už ale pro jistotu nevysvětlil. Jiní neméně významní teoretici však tvrdí, že mírou kvality činnosti (práce) je zisk, takže touto verzí se možnosti zlepšení finanční situace i seniora snad rozšiřují. Neznám však takové, kteří by se chtěli stát zloději. Navíc podle Nečasova již mnohokrát opakovaného tvrzení, že u nás některé kategorie občanů mají předvyděláno; zřejmě se k nim počítají důchodci, kterým proto a pro jistotu odebrali i pohřebné. Další zbídačování těch nejchudších, starých a nemocných souvisí se všeobecným zdražením, což ponecháme na jinou příležitost.
   Jen pár slov o "regulačních poplatcích" ve zdravotnictví. Zmiňme se pouze (ze základního, stále platného zákonného ustanovení) o dostupnosti kvalitní potřebné zdravotní péče. Dostupnost byla zprvu měřena vzdáleností, později časem od projevů choroby do okamžiku uplatnění účinné léčby. U seniorů dnes rozhoduje, zda mají peníze, aby uhradili požadované poplatky. A tak pro naše stařenky a staříky je dosažitelnost zdravotní péče (potřebu a kvalitu nebudeme zde rozebírat) den ze dne menší a menší, přestože jejich "králíkárna" je pár kroků od privatizovaného zdravotnického zařízení. Vzdálenost se prodlužuje na míle, byť nemocný důchodce (většinou postižený i několika závažnými nemocemi) bydlí i v bezprostřední blízkosti nemocniční akciovky anebo jinak označovaného výdělečného zdravotnického podniku.

   CLAUDIO KÜRTEN
   Zamyšlení
   Při psaní
   vzpomínek
   jsem myslel
   na lidi

   Na lidi
   v našich klinikách
   na tolikeré případy
   vzaté do péče

   Nad nemocnými
   a starými
   jsem se zamýšlel
   v péči starobinců

   Vzpomněl na zapomenuté
   a bezejmenné
   na opomíjené
   a umírající

   Přeložil ALOIS TYBRYCH

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]