Jak se protínaly životní cesty Adolfa Heyduka a Jaroslava Vrchlického
Profesor kreslení na reálce v Písku, »pootavský slavík« Adolf Heyduk se s Jaroslavem Vrchlickým seznámil roku 1875, kdy se Vrchlický po tříletém studiu na pražské filozofické fakultě chystal nastoupit krátkou a nepříliš úspěšnou dráhu šlechtického vychovatele v Itálii. Je zvláštní, že kosmopolita Vrchlický, objímající svým dílem celý svět od dědictví antiky až po zázraky moderní doby, po této zkušenosti až do konce života vytáhl z Čech paty pouze třikrát.
Od Máje k Lumíru
O sedmnáct let starší východočeský rodák (7. 6. 1835 Rychmburk u Skutče) Adolf Heyduk, člen generace almanachu Máj, zakotvil roku 1860 jako středoškolský učitel v Písku a sám Itálii dobře poznal při svých prázdninových toulkách v letech 1862, 1863 a 1864. S Vrchlickým, narozeným 17. 2. 1853 v Lounech jako Emil Frída (pseudonym převzal po svém příteli, předčasně zesnulém básníkovi Bohdanu Jelínkovi), ho tak dobře sblížilo téma italské kultury a literatury, zvlášť když se Vrchlický začal od roku 1882 více věnovat překládání z italštiny.
Jejich životní osudy byly - kromě věkového rozdílu - na první pohled málo podobné. Heyduk si v poklidném maloměstě pilně básnil a roku 1877 uzavřel sňatek s osmnáctiletou dcerkou zámožného restauratéra. Až do roku 1900, kdy si dal postavit secesní dům v Tyršově ulici, měl byt přímo nad hospodou U Reinerů. Pražské literární spory, v nichž se přehodnocoval odkaz starší generace a z nichž nakonec vyšel Vrchlický vítězně jako český literární velekněz, Heyduka málo vzrušovaly. Ostatně i přítel Jan Neruda mu roku 1879 z Prahy napsal:
»Literární kruhy pražské se zas perou, jak čteš a víš. Divím se těm lidem. Ne snad, že bych byl nepřítel hádek - když jich žádá princip, peru se rád - ale princip, oprávněnost moderního směru v českém básnictví jsme už vybojovali a nového principu ti lidé přece neuvádějí.«
Knihy útěchou na osamělých stezkách
Po smrti dvou dcerušek se Heyduk uzavřel do samoty bezdětného manželství a své pracovny. Vrchlický zatím získával stále skvělejší vavříny jako básník, dramatik, překladatel i kritik. Byl jmenován jedním z prvních členů České akademie věd a umění, roku 1893 se stal mimořádným a o pět let později řádným profesorem všeobecné literatury na české univerzitě. Od roku 1901 byl členem Panské sněmovny ve Vídni. Jeho postavení českého básníka č. 1 se zdálo neotřesitelné.
Adolf Heyduk se při svých cestách do Prahy s Vrchlickým rád setkával. Vrchlický si tam později, na přelomu 19. a 20. století, vodil Heyduka do společnosti tak trochu jako kontrastní figuru ke své zářící autoritě, neboť se v soukromí vyjadřoval dost nelichotivě o údajné Heydukově předčasné senilitě. Heyduk se prý při procházkách Prahou bouřlivě zdravil a objímal s kolemjdoucími, aniž by si vzpomínal, kdo jsou a odkud je zná.
Nesporné však je, že toto přátelství, s několika dalšími, drželo Heyduka v Písku psychicky nad vodou. Není pravda, že by v Písku žil rád a zhýčkaně. 14. dubna 1901 Vrchlickému do Prahy napsal:
»Můj předrahý velmistře!
Když od Tebe dostanu list, je hned jasněji v mé stále rozteskněné a roztoužené duši. Přízeň Tvá jest mi zářivým sluncem, v jehož paprscích bych rád duši svou koupal aspoň na konci své života pouti. Žiji jako ve vyhnanství a jen že má žena zde šťastna je, ve svém rodišti, do něhož zevšad pospíchá jako pták do svého hnízda, zůstávám zde jako starý kmen na pasece, pod nímž se ani poutník nezastaví a v jehož větvích nehnízdí leda vrána samotářka. Rád bych už odešel navždy; lidé mého srdce nejsou pro život! Ale dost toho! Účel mého listu jest, abych Ti děkoval za Tvé knihy, jež budou mi útěchou na osamělých stezkách a jejichž duch povznese mě na svých zlatých křídlech do oblasti krásy a vznešených snů.«
Když prší, nikdo tam nevyjde z domu
Se svými univerzitními extenzemi, tedy přednáškami pro veřejnost, s nimiž jezdil po Čechách, zavítal Vrchlický ve dnech 12. až 14. května 1905 také do Písku, kde promluvil - jak jinak - o poezii Adolfa Heyduka. 15. května 1905 o tom referoval své přítelkyni Marii Volfové do Jičína:
»Byly to dva ošklivé dny v sobotu a v neděli, já sice na nálady přírodní mnoho nedám, ale konečně, když již se jeti musí, ať je aspoň v přírodě jasno. Vzpomínal jsem stále a doufám, že jste dostala můj lístek z Písku s mými pozdravy. Přednáška dopadla stejně jako vždy, ale večírek byl ubohý (podtrhl J. V.) - v zimě sedělo tam pár lidí, skoro jen příbuzenstvo Heydukovo, město šlo spat, a když prší, tu prý tam nikdo nevyjde z domu.«
Na oslavy Heydukových sedmdesátin zavítal Vrchlický do Písku o tři týdny později v čele delegace spolku spisovatelů Máj, založeného roku 1887. Přijeli s ním A. Klášterský, F. Herites, A. B. Dostal, E. Tréval, J. Šmaha, v Písku se připojil místní literát L. Šebek-Arietto. Vrchlický psal Marii Volfové, že se chce brzy vrátit, aby nezameškal mnoho hodin ve škole, takže o písecké oslavy příliš nestál. Nicméně k Heydukovu jubileu uveřejnil oslavné básně a články v časopisech Máj a Zlatá Praha. Pootavský slavík byl v té době již jen živou připomínkou literární historie.
Meč Damoklův
Nicméně to nebyl dětinský Heyduk, jehož osud se měl v nedlouhé době tragicky změnit. Ten po své sedmdesátce stačil napsat ještě tucet básnických sbírek a zemřel v Písku 6. února 1923 v požehnaném věku téměř 88 let. I v jeho pozdní tvorbě nacházíme nečekané záblesky básnické obrody, hlavně ve sbírce Co hlavou táhlo (1910):
Nic bouře neboj se, i ta je štěstí,
tať předchůdce je jarní pohody,
bouř každý bývá druhdy zvěstí
i ujařmených lidí svobody.
Vždy v bouři lidstvu volnost přicházívá
a v třesku zbraní jaro lidstva zpívá,
i hlasem děl se budí lidská práva,
smrt korouhví-li nad hlavou ti mává,
spíš odvahu lví do srdce ti dává,
jíž povaluje záseky a sruby,
až konečně lest ukrutníka zhubí.
Když Heyduk psal tyto verše, jeho přítel již pouze živořil. V létě roku 1908 byl Jaroslav Vrchlický postižen mozkovou mrtvicí a nebyl schopen jakékoliv tvůrčí práce až do své předčasné smrti v Domažlicích 9. září 1912.
Předtuchou tragického osudu, předznamenaného útoky nepřátel a nepochopením nastupující literární generace, jsou Vrchlického zoufalé prosby v posledních básních, zahrnutých do sbírky Meč Damoklův:
Modlitba
Střelený pták
jest láska moje,
tonoucí vrak
v peřejí roje,
hasnoucí lucerna,
noc když tu příšerná -
ó, půjč jí světlo svoje!
Ptáčeti štít
dej, ať se chytí!
Vraku přej klid,
nežli se zřítí!
Svítilnu výše vztyč, ať nejsem lehký míč
v to divé vlnobití!
Autor: Ondřej Kolář
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)