Pozlacená mříž jedné z našich nejslavnějších bank mě vítala. Lokaj v krejzlíku s pravými diamanty mě dovedl k hlavnímu vchodu. Přiložil jsem dlaň na zelené oko identifikačního přístroje, oční duhovkou projel stejný paprsek. Ani jsem nemusel vytáhnout průkaz se svým číslem.
»To je v pořádku, mistře, jen račte dál. Pan generální vás netrpělivě očekává. Sice měl veledůležité jednání s čínskou delegací, ale vy jste pro nás hostem prvořadé velikosti. Cizinci mohou chvíli počkat, když je jich tolik, viďte?«
Proplul jsem několika předpokoji, všude se mi klaněly nádherné a svůdné sekretářky, cosi si špitaly, moc jsem jejich rdícímu šepotu nerozuměl, avšak tu a tam nějaké to jejich přidušené slovíčko přece jen ke mně dolehlo. »To je on, vyslanec našich vyslanců, spisovatel ověnčený vavříny, četnými řády. Ach, laureát přichází!«
Na ředitelské dveře jsem ani nemusel klepat. Sám nejvyšší finanční boss stál před nimi v hlubokém úklonu.
»Vzácný spisovateli, dovolte mi, abych vám vyjádřil svoji nejhlubší náklonnost, je to pro náš peněžní ústav nevýslovná čest. Určitě vám ve všem vyjdeme vstříc. Dokonce jsem četl o vás ve vašem literárním měsíčníku, jejž vydává stotisícovým nákladem váš odborový svaz. Byla by to pro nás pocta, kdybyste se výhledově zmínil - ale jen pokud budete dobře naložen - o našem bankovním domu... Přejděme však k věci.«
Než jsem se stačil vzpamatovat, byl jsem odveden hosteskou k prostřené tabuli. Na přípitek na stole zářilo nejlepší francouzské šampaňské.
»Nebojte,« špitla číšnice, »jen pijte, co hrdlo ráčí. Pár lahví vám zabalím s sebou, nebo je budete chtít raději poslat kurýrní službou, abyste se nemusel tolik dřít?« Stěží jsem zalapal po dechu.
Po nebývalé trachtaci jsem byl posazen do pravé kožené sedačky, nebylo mi ani dovoleno otevřít ústa.
»Pochopitelně víme,« předběhl mě generální ředitel, »proč jste k nám zavítal. Je naší nepsanou povinností,« tu se odmlčel, poplácal se po hrudi a na okamžik se i zapýřil, »pomáhat vaší spisovatelské obci seč je v našich silách.« A hned vytáhl šekovou knížku, spiklenecky na mne mrkl a zatvářil se trochu rozpačitě.
»Sto milionů, mistře, bude stačit, nebo myslíte, že bych ještě nějakou tu nulu mohl připsat? Ovšem, nechtěl bych vás v žádném případě urazit, vždyť si vás nesmírně vážíme, víme, co pro náš malý národ a hlavně literaturu děláte. A můžete se spolehnout, ministrovi kultury rovněž zavolám, minulý týden jsme byli spolu střílet vysokou, a v tom by byl čert, aby také pár zlaťáčků nepřihrál vašim kolegům. Vždyť politici potřebují inteligenci jako prase drbání, neuražte se, prosím...«
Než jsem stačil poděkovat, již jsem držel ve zpocené ruce šek s výsostnými znaky, druhý papírek byl pro moji vlastní potřebu. Proč jsem sem už nešel dávno? Trochu se mi točila hlava, takže jsem si připadal jako v oblacích. Probůh, štípněte mě někdo, nebo se z toho dočista zblázním!
P. S.
U vchodu slovutné banky, odkud jsem vycházel, na nějakého pobudu právě poštvali a pustili psy. Z kapsy onoho nešťastníka vypadla legitimace připomínající až nápadně moji skromnou minulost.
Autor: Vladimír Stibor
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)