V roce 2000 sotva někdo tušil, že mezi ruštináři v Čechách i na Slovensku známý poetický pořad z českých překladů i jejich ohlasů s názvem Oněginovo české putování doputuje až na Hrad! Nejde ovšem o poutníky, ale o symboliku. Co jiného je geopoliticky závažné vyznamenání prezidenta České republiky Václava Klause Puškinovou medailí, udělenou mu prezidentem Ruské federace Vladimirem Putinem a doprovázené rusko-českým vydáním světově proslulého románu ve verších Evžen Oněgin?! Na konci Roku ruského jazyka 2007 tento akt významně přispěl k předpokládané tradici »roků«. Není-li význam ruského jazyka v Evropě dostatečně zřejmý i bez onoho »rokování«... Netroufám si v této souvislosti spekulovat o podpoře V. Klause v dalším prezidentování v ČR - proti J. Švejnarovi, očekáváni jsou i lepší kandidáti na prezidenta!
Puškinovu medaili z hlediska čistě odborného - a odbornost je jistě také »politika« - by si ve vztahu k ruskému jazyku a významu díla A. S. Puškina, významu světovému, tedy i našemu - zasloužilo celé překladatelské dílo v Čechách. A to se předáním česko-ruského překladu Evžena Oněgina Milanem Dvořákem do rukou prezidenta málem skutečně stalo! Milan Dvořák jako překladatel poezie má zásluhy o uvedení ruských-sovětských bardů zpívané poezie do českého prostředí. Rusko-českým překladem Puškinova Oněgina navazuje na první paralelní rusko-české vydání Puškinovy rozverné poémy Gabrieliada s poetickou oslavou pozemské lásky a dost drsnou polemikou s biblickými mýty o dědičném hříchu. Původně tato humorná hříčka směla jednadvacetiletému Puškinovi vycházet jen v neúplném vydání. Církevní hierarchie ji pardonovala teprve dlouho po autorově smrti. Lehce plynoucí ruština a brilantní »zrcadlový« překlad již zesnulé Hany Vrbové je v této knížce vyzdobené u nás žijícím Gennadijem Alexandrovem (z Omska) a s doslovem Jaroslava Vávry vskutku k pohledání. Avšak, pokud vím, knížka mohla vyjít jen jako bezplatná příloha Zpravodaje SPNV - dnes Česko-ruské společnosti (ČRS).
Na její vydání dokonce přispělo Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Bůhví proč toto sympatické vydání s elegantní erotikou a sexem bez jakékoli soudobé vulgárnosti, činící z Gabrieliady veselé čtení plné něhy, není k dispozici mladým čtenářům? Jen pár výtisků si v roce vydání - 1999, mohli za 30 Kč koupit ruštináři na celostátním semináři. Zato už tehdy si mnozí z nás dopřáli první rusko-české vydání Evžena Oněgina ve svižném překladu Milana Dvořáka.
V Roce ruského jazyka vyšlo péčí ČRS druhé vydání, opět aktuální s předmluvou Jiřího Honzíka, avšak zaplaťpánbůh s portrétem A. S. Puškina v klasickém podání. Díky za to! Milan Dvořák se tudíž stal novou hvězdou na puškinském překladatelském nebi. První všeobecně uznávanou hvězdou je ale nadále národní umělec Josef Hora. Svědčí o tom i fakt, že na 60. výročí otevření Horovy rodné světničky Jaroslavem Seifertem (zúčastnila jsem se ho jako holka) dne 29. září v Dobříni u Roudnice nad Labem na kouzelné návsi občas zaplavované Labem přednášela herečka Národního divadla Taťjana Medvecká Taťjanin dopis Oněginovi v Horově excelentním překladu s takovým »nasazením«, že mládla (a my s ní) až do věku líbezně hrdé Puškinovy hrdinky. Tento objev jsem jí neprodleně sdělila a T. Medvecká na oplátku vylíčila své dávné úspěchy na soutěžích Puškinův památník. Díky za to!
K události kolem Puškinovy medaile v Čechách patří i tradice překladů Evžena Oněgina: Václav Bendl (1860), V. A. Jung (1892), Josef Hora (1937), Olga Mašková (1966). A pozor! Václav Čeněk Bendl (1832-1870) coby o dvanáct let mladší přítel Boženy Němcové vtáhl do nakladatelské a vydavatelské politiky kolem A. S. Puškina také hvězdnou Boženu, kterou v četných dopisech nazývá »drahou mámou«, ale i jinak; někdy oba vkládají do dopisů české věty zašifrované azbukou - viz Korespondence B. N., konkrétně nejvíce III. svazek, částečně i IV. svazek (NLN - na knižních pultech shodou opoždění celého projektu od r. 2007, IV. svazek až od 22. prosince 2007). V. Č. Bendl, autor humoristických povídek a satirických veršů, v dané době frekventant kněžského semináře v Českých Budějovicích, si očividně »brousí pero« i na dopisech »mámě«, později »Milostpaní«, která se stává neoficiální patronkou Bendlových překladů Puškina: »...Až budete mluvit někdy s Pospíšilem, zeptejte se ho, zdali by nebyl od toho, vytisknout Puškina, rozumí se překlad nejpěknějších básní.« Později sděluje: »Je toho vcelku asi 16 archů, snadno může z toho seznati a určiti, chce-li to tisknout, čili nic... Neschází mi nic než peníze, abych to dal na poštu. Těším se velice, že mi to přivedete k žádoucímu konci... Budu Vás prosit, abyste na to hnala šturmem - ne aby to nechal dřív asi půl roku ležet, jak to ti nakladatelé umí.« V jedné z odpovědí sděluje B. Němcová: »Nyní, když jsem mu rukopis dala (jde o Puškina), jak sám žádal, neřekl sice, že to nechce vydat, ale že nyní nemůže - že nemá peněz. Dost jsem mu domlouvala... Dílem je pravda, že nemá peněz, neboť nemohu ani 5 fr. od něho dostat, nechávám si u něho vždy činži stát... Jak to tedy mám udělat? Chcete s tím ještě počkat? ... O rukopis, kdybyste to tedy nechal ještě ležet, starat se nemusíte, to víte, že je u mě dobře schován.« V dalším dopisování: »Snad lépe pochodíte v Písku.«
První překlad Evžena Oněgina skutečně vyšel v Písku roku 1860, korespondence dokládá i náročnost práce: »Bude-li dobrý odbyt, dám do tisku Oněgina, s nímž budu do máje hotov, do konce března vyjde 1. svazek. Pracuji co nejpilněji na něm, jenže mi dá náramně mnoho práce, je to jakási restaurací po těch přísných studiích, v kterých jsem zahrabán jak sysel v díře...«
Jsouc po uši zahrabána v Korespondenci Boženy Němcové nezbývá mi než vyzdvihnout její podporu překladů A. S. Puškina a mimořádnou péči o lidovou tvorbu slovenskou a srbskou.
Autor: JANA VACKOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)