KAREL HOLUB
Na Starém rybníku
Volavka bílá nad hladinou se elegantně nese,
v dálce čokoládová mláďata motáků.
Ořešník skřehotá, poštolka cosi má v zobáku,
potápky hledají sluníčko a každá z nich se třese.
Hladina zčeřená lyskami přeplněná,
vyváděj? na ni své opeřené učně.
Kachny myslivecké plácají se hlučně
v koutku skokan kvákne, anebo jeho žena...
Pisík si jemně ďobe v pláži pusté,
popelky líně se popelí,
tajemství dál rákosí skrývá husté.
A my dva, co pozastavili své drama -
já, kačer válející se den celý,
ty, štíhlá volavka, co elegantně letí do neznáma...
IVAN FONTANA
Ztraceným tulákům
Stopy pionýrů byly zaváty sněhem...
Stačilo jedno horké léto
aby byly vypáleny jako Kainovo znamení do čela doby
Dva tisíce podzimů, dva tisíce zim
střídání dní a nocí
střídání dešťů s holomrazy
střídání stráží
střídání vin
naleptává stopy pochybností
Bronzové sochy byly až příliš jednoduše otočeny
o sto osmdesát stupňů k západu
Báseň psaná na vodu
Z ničeho báseň neuděláš
Musíš mít aspoň pár kapek krve
a písmenka aby zatančila
dokola dokola i po stoprvé
Z ničeho ani knihu nenapíšeš
z života musíš krev vylíti
z jednoho břehu ze slunce
nabírat vodu vínečkem býti
Z ničeho život nenaděláš
mají-li nová očka zahořeti
do džbánu vykrouženého z ženy
voděnku musíš líti
aby ti ratolesti jednou řekli - otče náš
DANIEL SRB
Voní mi prsty
Voní mi prsty
vůní borovice
Voní mi prsty
fjordem tvého těla
Voní mi první
druhý
do třetice
rád bych ti splnil
cos' kdy chtěla
Voní mi prsty
vůní borovice
voní mi láskou
co jsi vykřičela
Avion
Kdyby maminky
mohly jít bojovat
za svoje syny,
odehrály by se
všechny války
u vychladlého espresa
v kavárně Avion.
Kterak létati tiše
Na nebi zpřelámaných osudů
mlátili dva zaprodanci
bezhlavě
do sudů
Ve věci starých mrtvých klišé
usekali ptákům křídla
aby létali tiše
Přehradili kapky tmavé krve
s žábry veteráni vrazi
odplivli si prve
a všichni byli nazí
a vůkol tolik krve
vinou lékařů moje babička zemřela
Mrazivá
Své velké
perutě
motýl
pozvolna
rozvírá
Noc byla
temná
tajemná
mrazivá
Nesourodá
Hlava se mi rozletěla
na milion střípků
Myšlenky odletěly
pchá! pryč
Už ani
na cvokaře
není čas
Je zima
za okny
i ve mně
Motýl neuletí
přišpendlený
Na sněhu stopy
Nevidíš
Odlétá
Rozevřel jsem dlaně
a uslyšel
šepot jejích křídel
Písek
Vprostřed letu
padali mrtvi shora
tak - ptáci tažní
Ryby říční
břichy k nebi pluly
- líní, vlažní
Oba v ústech
rozdrcena písmena
jsme opět měli
Pouštní písek
skřípal mezi zuby
my neslyšeli
Posledníček
Na mezi u cesty
rozkvetl nám
Posledníček.
Stará teta Mlha
ještě se chvíli
na návštěvě
pozdrží.
Kohout už
tak časně
na hambálkách
neschází.
Tma rozvírá kleště.
Ojídá den - teplo ...
Obojí ...
Ubývá ...
Rozletěl jsem se
Rozletěl jsem se
Do celého světa
jak moje /s/vědomí
kříslo o zem
Rozletěl jsem se
plíživou zimou
po modré obloze
Věřím že nezmrznu
Nic není
Setkání
Jen letmo
potkaly se tváře
rty hladícími
víčka bez mžiku
Ona skoro neví
On teprve pozná
kolik svatozáře
u letmých dotyků
Skláním se
Skláním se před tebou,
babičko moje,
ze všech nejšedivější
Skláním se před tebou,
dědečku
Tolik jsi pracoval
Skláním se před tebou,
tatínku,
jsi prostý a hodný pán
Skláním se před tebou,
maminko moje,
přísná a ustaraná
Skláním se před tebou,
studánko,
jsi studená a čistá...
Slova, slova, slova
Jako když hnije plot,
stárneme,
rozsycháme,
pneme se,
jdeme dál,
jestli starej sumec,
jestli král.
A slunce nám zapadaj
a měsíce chechtaj
se nám znova
a člověk je jak zabitej
a slova, slova, slova.
Tekuté písky
Švih
a sek
a mrsk
a ten
a jejich sklon
je nízký
Švih
a sek
a mrsk
a ten
však mám dva
doma
po podlahou
mé tekuté písky
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)