Do Strakovky byl doručen balík české vládě. A nastal fofr. Bodygardi, vysocí úředníci, méně vyrostlí i holohlaví sloužící, specialisté všeho druhu, lobbyisté – každý dobře placený přicmrndálek chtěl být u toho, protože bylo zjevné, že pakl přišel zdaleka. Až z Ameriky.
Co z USA, ale z Washingtonu! Ale co z Washingtonu, dokonce přímo z pracovny, kterou její projektant kdysi pěkně zpackal, když do plánů místo kruhu zakreslil podivnou elipsu.
Balík, rozměrů o něco menších než nechvalně známý drzý vládní všeználek národního zdraví, sice notně rozněcoval zvědavost přítomných, ale zároveň nutil ke střehu: co když je to kamuflovaný dárek z dílny teroristy Usámy bin-Ládina? Toho přece skvěle vybavení
a neméně skvělými výsledky oplývající američtí lovci odměn nedopadli ani za sedm let! Mohla by to být i poťouchlost odjinud – dost by se hodila hrozba z Ruska či Číny.
Jakmile přivolaní specialisté potvrdili, že zásilka neobsahuje antrax, neexploduje, ba ani nezazáří jako zaručeně ozdravující radar, jal se houf mudrlantů, kibiců a jiných vládních poskoků domáhat jejího rozbalení. Nikde žádné Top secret! či jiné varování, tak jaképak copak! V tu chvíli dorazila na místo srocení premiérovým vztyčeným prostředníčkem vyvolená jednička v nejhorší ministerské sestavě posledních téměř devatenácti let, aby se svatouškovským obličejem zabránila nejhoršímu. Pozdě! Horlivost a zvědavost, vlastnosti hnané yankeeovským přeočkováním, masově převálcovaly zdravý rozum, nebo alespoň zdrženlivost či společenský takt.
Konečně padla poslední slupka nebývale ostře sledované a dramaticky rozbalované zásilky a zbyl jen kartonový obal. Tu se přihnal pudivítr odněkud ze Vsetínska a že On je legislativní jedničkou po premiérovi, který si právě odskočil za levobočkem (pardon, pravobočkem) na improvizované rande, takže rozbalovací taktovku přebírá sám. (Prostředníčková jednička moudře stoupila, neboť střet, byť i soudní, by nevyhrála, ani kdyby měla nejpravdovatější pravdu; stejně se zachoval tradičně pozdě přišouravší se kdysi kancléř, teď ministr s dokonalou českou dikcí).
Sborové nadšené óóóóh áááách uvízlo mnohým v krku jako rybí kost: z krabice se vyklubal prachobyčejný WC. Diplomat s modrou krví (proč ale orá politiku v barvách zelených?!)
polaskal trochu matný, všeobecně známě tvarovaný porcelán, a když se naklonil, zahlédl něco přibaleného. No, nač napínat. Na věnování stálo: Poslední pozdrav odstupujícího pána světa.
A při zvednutí prkénka se ozvaly i charakterické zvuky „prd, brd, prd, brd.“
Podivné to hrací hodiny, utrousil kdosi v davu, který se pomalu rozcházel zvládat ve Strakovce další státotvorné záležitosti.
Autor: JOSEF TILL
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)