Tématem knihy Milana Syručka VODA, JAK JI NEZNÁME (nakladatelství Epocha, Praha 2011, 208 s.) je životodárná voda, známá v bezpočtu podob, v bezpočtu souvislostí a také v bezpočtu děl v nejrůznějších souvislostech popisovaná. Není tudíž vůbec jednoduché o ní psát poutavé vyprávění. A není také pro profesionálního ekologa jednoduché ji hodnotit.
Kap. 1 „Základ života na Zemi“ uvádí známé věci o životodárné tekutině voda (život vznikl ve vodě a je na ní naprosto závislý), ale také o krásách krystalů vody, jejich modifikaci jednotlivými náboženskými vírami atd.
Kap. 2 „Chemické a fyzikální vlastnosti“ se může zdát příjemným opakováním věcí, jež jsme se kdysi o vodě učili ve škole. Brousí i do historie – boj o těžkou vodu za druhé světové války v Norsku.
Významné směry užití vody uvádí Kap. 3 „Nač potřebujeme vodu“. Popisuje i vodárenství, kanalizaci, čištění odpadních vod, ropné a jaderné havárie postihující vodu.
Kap. 4 „Kolik máme vody“ přibližuje početné problémy s určováním množství vody. Je jí dost i málo, je velice nerovnoměrně rozmístěná a zejména slaná voda v mořích není lidem mnoho platná. Lidi ohrožují vlny tsunami, ale také jejich hrubé podceňování. Ideálním zdrojem pitné vody jsou ledovce, ale postupně odtávají. Asi největší vodní katastrofou způsobenou člověkem je vysychání Aralského moře v důsledku nadměrné exploatace jej napájejících řek. Jezer takto postižených je řada. Také hladiny mnoha řek v důsledku nadměrného odčerpávání vod lidmi povážlivě klesají. Není snadné ochránit nejcennější vodní rezervoár jezero Bajkal. Stavba Panamského průplavu si vyžádala 25 000 lidských životů.
Kap. 5 „Plavby pro radost, za objevy a slávou“ nás možná trochu vrátí do romantických let. Nic ale není zadarmo a zejména plavby po mořích si vyžádaly bezpočet lidských životů, o obětech havarovaných ponorek nemluvě. Mnoho záhad existuje např. kolem havárie ponorky Kursk.
Kap. 6 „Největší námořní bitvy“ opět zabrousí do historie, počínaje slavnou bitvou Řeků s Peršany u Salamíny, přes vodní aspekty dobývání Byzance Araby a Turky, zničení „nepotopitelné“ námořní armády Španělů roku 1588 a francouzsko-španělského loďstva v roce 1805 Angličany až po námořní boje za druhé světové války. Na mořském dně lze objevit bezpočet vraků civilních i válečných lodí, včetně jaderných ponorek a Titaniku.
Kap. 7 „Zkrotí přehrady řeky?“ podává rozporuplné zkušenosti s pokořováním řek lidmi. Ano, přehrady na Vltavě Prahu v srpnu 2002 před povodní nezachránily. Přehrady mají řadu vedlejších negativ, takže někdy škody převyšují užitek. Chyby při výstavbě přehrad končily občas velkými tragédiemi. Voda řek je stále častějším předmětem mezistátních sporů a hrozí i války o vodu. Tragédii Troubek za povodní ale nezpůsobila absence obří přehrady, nýbrž umístění obce v záplavovém území Bečvy a chybějící protipovodňová hráz v Přerově. Pod přehradou Tři soutěsky nemohlo zmizet mimo jiné 113 velkoměst (tj. měst nad 1 mil. obyvatel), jak tvrdí autor, když vedla k přesídlení jen 2 milionů obyvatel. Celá část o přehradě Tři soutěsky je zjevným neumětelstvím. Tím nemají být bagatelizovány četné vážné problémy tuto přehradu provázející.
Problematika kap. 7 je popsána s řadou vážných chyb. Autor se v popisované problematice zřejmě nevyzná a nejednou se inspiruje z problematických pramenů.
Kap. 8 „Proč není voda všude“ přehlíží významný oddíl lidské činnosti na rozšiřování pouští. Někam se voda dováží tankery, jinde jsou ztráty vody ve vodovodních sítích velmi vysoké. Kap. 9. „Život ve vodě“ popisuje mnohé organismy, často skryté v mořských hlubinách.
Kap. 10 „Je reálná válka o vodu?“ pojednává o sporech o vodu řady řek, Nilem počínaje, ale také o významných opatřeních na snížení spotřeby vody. Spory o vodu prý nepovedou k válce, neboť spolupráce je výhodnější. Teze o chybách expertů velkého klimatického panelu IPPC svědčí o neznalosti autora. Roztání ledovců Antarktidy (s. 176) nikdo nepředpovídal, kromě „západního“ ledovce. Některá tvrzení připisovaná IPPC jsou zkreslená a následně vyvracená. Tristní je teze „předtím, než se objevil skleníkový efekt“. To je na úrovni V. Klause. Bez skleníkového efektu by bylo na povrchu Země asi o 35 stupňů chladněji a život by zřejmě nebyl možný. U požadavku privatizovat vodní zdroje, zvláště francouzskými firmami, autor nevidí bezpočet tragédií v řadě rozvojových států, vyvolaných privatizací jejich vodních zdrojů, ani drastické zdražování vody v ČR po privatizaci vodáren. Reálně je popsán podvod zvaný „balená pitná voda“. Autor má pravdu, že hledání přijatelné vodní politiky bude těžké.
Recenzovaná kniha není ušetřena určitých chyb i mimo problematické kap. 7 a 10. Suezský průplav nebyl nikdy egyptsko-izraelskou hranicí, byť se přes něj řadu let denně střílelo. Žádné „všechny“, ale byl jen jeden pokus Egypta osvobodit svá Izraelem okupovaná území v roce 1973. Přehrady Kořensko a Hněvkovice přibyly v roce 1997, nikoliv v roce 1986. Tvrzení o polovině přepravního objemu a dvou třetinách přepravního výkonu nákladní vodní dopravy v Nizozemí na nákladní dopravě v zemi je vymyšlené. Její podíl na nákladní dopravě Nizozemí je i při odhlédnutí od námořní dopravy mnohem nižší. Hranická propast neleží v Oderských vrších, ale na Valašsku, Afganistán neleží na břehu Kaspického moře (s. 185). Na s. 130 je zaměněno „počasí“ za „klima“.
Celkové hodnocení uvedené knihy není jednoduché. Téma je velice aktuální, jednotlivé kapitoly jsou zpracovány na různé úrovni. Více budou spokojeni laici, méně odborníci. Kniha je čtivá. S výše uvedenými výhradami ji lze čtenářům doporučit.
Autor: JAN ZEMAN
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)