»...jdu dál, dál, jako list, jejž žene vítr.«
Gustave Flaubert
Kolikrát jsem již jen psal o vlacích! Co vše mně daly i vzaly, přivezly i odvezly. Drncy... Drncy...
Vysokoškolačka Milada z Budějovic. Jela se mnou rychlíkem do Prahy. Domluvili jsme se a seznámili. Byla z protějšího křídla domu, kde jsme bydleli. Dostal jsem od ní telefon do koleje, kde bydlela. Zavolal jsem tam a sjednal si schůzku, v šest večer na Prašném mostě. Byl jsem tam o půl hodiny dříve. Z křižovatky mne pozoroval malý, obtloustlý esenbák. Dobrák, bavíval se bodře například u Národního s řidiči. Tak trochu jsme se znali z jednoho bistra. Přišel ke mně a ptal se, na koho čekám a já mu vše řekl. Usmál se: »Tak to ona určitě přijde!« V šest se objevila. Dopravák si ji přivolal. Ukazoval na mne, pak na hodinky. Smála se a přikyvovala. Nekonečný rozhovor. Nechtěla mi říct, o čem spolu mluvili.
Přistál jsem s Miladou v baru Baroko. Seděli jsme u stolu s vínem a šunkou. Čas rychle ubíhal. Šli jsme na parket. Úlisný muzikant vplul s houslemi až za námi. Hrál nám do ouška. Po půlnoci, kdy byla již kolej zavřena, jsem dole zastavil taxíka. Když jsme vyrazili ke mně, zarazila se: »Já si připadám jako...« Teprve později se zbavila zcela ostychu. Když jsem se jí zeptal, proč tak rychle se mnou jela, po mnoha naléháních dodala: »Víš, když jsi tak dlouho na mne čekal...« Ten milý tlouštík, co si zavolal Miladu na křižovatku, jí řekl, aby na mne byla hodná, že jsem se zmýlil a čekal na ni již od pěti hodin. Prostě, nahrál mi to. Miladu jsem viděl znovu a v Praze naposledy, za týden. Stydlivě mně sdělila: »Sbohem. Budu se tento měsíc vdávat.« A odešla.
Vlaky. Drncy... Drncy. Ten jeden do Budějovic. Asi za dva roky poté jsem ji potkal v průjezdu domu, kde jsme bydleli. Tlačila kočárek s nemluvnětem. Vedle ní šel mladík. Pozdravil jsem ji. Zrozpačitěla a nevěděla, co říci. Začal jsem: »Ještě si pamatujete na Prahu, na Prašný most?« Mlčela, zrudla. Dodal jsem: »Víte, na toho esenbé?« Ten její přísně řekl: »Copak to bylo?« A já jen dodal: »Ale nic, jen takový malý dopravní přestupek... Přeji vám hodně štěstí.«
Vlaky. Vlak. Z okénka motoráku jsem volal na spolužáka z třeboňského gymnázia, výpravčího v Úvalech: »Pane státní dráho, jak se máte?« Katka, jedoucí se mnou, byla zděšena. Poznal mne, zvedl svoji velkou silnou pracku a řekl: »Ave!« Stačil jsem ještě vykřiknout: »Salve!« Kde je to nádraží, kde je ten výpravčí Dušek a kam se poděl, a kde je ten vlak plný lidí? Je možné, že to vše již není, že to navždy odjelo? Kterou tratí, kdy a kam? A kde je ta mladičká průvodčí, která mi před lety v rychlíku někde za Žilinou na dotaz, jak je dlouho vdaná, se smíchem řekla: »Tak asi 300 000 kilometrů.«
Vlaky, které nás vozily na svatby a pohřby. Panta rhei, panta rhei! Celý život se posunujeme vlakovou cestou. Šťastní lidé, kteří jsou raněni neklidem železničního putování. Tlouci se vlaky se známými i neznámými lidmi, krajinami. Kde všude uvízneme? Vůně nádražních restaurací a páchnoucí karbolka na nádražních pisoárech. Tvůrčí uragán prostých lidí, originalita různých kreseb a nápisů, obhroublých rafinovaností. Vlaky, jedoucí skutečnými krajinami a krajinami lidí. Do které polepšovny jely ty dívky, jimž jsem daroval cigarety, a provozovaly pak tajně kuřbu na chodbičce rychlíku? Proč byly všechny tak krásné a chtěly se se mnou líbat a když v Soběslavi vystupovaly, dlouho mně mávaly. Kde je jedna z nich, zlatovláska, kde je její ruka s pozdravem vděčnosti?
Vše, co jsem v životě poznal a potkal již od pěti let, žilo na dlouhé traťové přímce Praha – Užhorod a na kolmicích tratí na tu magistrálu postavených. Musím a budu o tom stále psát. Vždyť všechno to železniční hemžení někam směřuje. Jeden přemoudrý vousatý filozof, kterého u nás stále neúspěšně umlčují, tvrdí, že »revoluce jsou lokomotivy dějin«. Také to je veliká a zdaleka ne již jen historická a vůbec ne jen železniční pravda. Také proto milujeme vlaky. Prastaré posly dějin, svědky lepších i horších časů...
Vlak, krásný fénix, vjíždí do stanice. Brzdí, třese se jako pouťová lochneska. Blbinec, rachot, klapoty, konec vlakotřesení, výstupy a nástupy, stahování okének, volání, mávání, utichání, bouchání dveří, zdvižená ruka mladé modroblůzky, červená čepice s výpravkou, líný rozjezd, bum bum bum. A nádražní rozhlas zachraptí: »Pozor, pozor, u první koleje...« Všechny malé vlaky, když se rozjíždějí sebou trhají ještě jako za doby Watta, poškubávají se jako škubánky. Ale pak už jedete a nikdo vám vaši cestu nemůže vzít. Jedině čas, ale ten se nedá zastavit, a tak to bohužel dělá soustavně... V okamžiku, kdy se vlak dá do pohybu, z vás opravdu cosi spadne, slastný pocit, únik z prostřednosti bytí i doby. A tak žmouláte v ruce nejistě lístek, civíte z okénka a mlčky relaxujete.
Vlak rozklepává kola na prvních pražcích... Sbohem. A zase brzy na shledanou. Na shledanou na jiné, nové trati života...
Multum in parvis.
Autor: KAREL AKSAMIT
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)