Německý publicista Uli Hauser zaujme již názvem své knihy RODIČE POTŘEBUJÍ HRANICE s podtitulem Dovolte dětem, aby byly dětmi (nakladatelství Portál Praha, 2012). Srovnává v ní dětství své s dětstvím dětí současných. Pochopitelně, porovnání vyznívá nikoliv ve prospěch století jednadvacátého.
Hovoří o tom, jak se výchova stává stále větším problémem, lidské vztahy jsou „rozvířené a zmatené“, stres je všudypřítomný. Zatímco autor v dětství mohl denně „lítat venku“, aniž by jeho rodiče projevovali přehnanou starost, život dnešních rodičů, poznamenaný i obavami ze ztráty zaměstnání, s sebou přináší i úzkost zhoršující již beztak napjaté vztahy.
V kapitole „Hrůzostrašné informace vyvolávají úzkost“ Hauser píše: „K tomu, abyste se setkali se strachem, stačí pouze zapnout rádio nebo televizi. Hekticky sestříhané obrázky s temnou doprovodnou hudbou jsou základem každých zpráv. Zprávy jsou uspořádané podle stále stejného vzorce a uspokojují touhu po něčem strašlivém. Brutální násilí uspokojuje touhu po senzaci současné neurotické mediální společnosti. Jakmile je jeden případ vyřešen, sáhne mediální klaka po jiném. Šéfredaktoři honí své lidi za ještě krutějšími a více pohoršujícími příklady lidské hrůzy.“
Jakpak je dnes u nás doma? Ani asociující příjemná melodie známé písničky nedokáže zlehčit vážnost situace. Špatné zprávy se lépe prodávají než ty dobré. I naši reportéři se „snaží“. Mediální bahno je nám vnucováno.
Děti, které nemají možnost co nejčastějšího pohybu v přírodě (devítiletá holčička byla poprvé na lesní cestě a ptala se maminky, zda na ní smí sama pobíhat) se ve společnosti s mnoha nepříznivými faktory ovlivňujícími jejich život ani nemohou vyvíjet normálně. Psychiatři hovoří o školních fobiích, o nevolnostech, poruchách spánku. Časté je používání léku Ritalin, jehož podávání hyperaktivním dětem v Německu se v posledních deseti letech mnohonásobně navýšilo. Ovšem nejen američtí vědci dnes tvrdí, že děti s poruchou pozornosti zkrátka potřebují více času. Výzkumy dokazují, že ve většině případů je podávání Ritalinu zbytečné.
Kapitolu s příznačným názvem „Od zvědavosti k lhostejnosti“ autor otevírá známým sdělením, že v šesti letech ještě téměř všechny děti chodí do školy rády. Název kapitoly leccos napovídá, čtenář si hravě domyslí. Hauser cituje slova holandského biologa Midase Dekkerse: „Nic si není vzdálenější než dítě a škola v její dnešní podobě… Dětem bychom měli cizí jazyky zprostředkovat v době, kdy na to ještě mají volnou kapacitu, tedy před osmým rokem věku… v žádném případě ne literatura před dvanáctým rokem věku, místo toho hudební výchova. Výuka některých předmětů začíná bohužel často až ve chvíli, kdy již dítě o toto téma ztratilo zájem… Nejhorší je to v současné době s biologií… dítě je na ni zralé ještě před nástupem do školy.“
Jistě, i dnes existují u nás i ve světě školy, kde se neznámkuje, kde se žáci učí i mimo školu, tzv. na cestách, spí pod širákem, hrají divadlo. Má to ovšem háček. Ve Vídni taková, slovy žáků „nejbezvadnější škola, jaká existuje“, stojí 8000 euro ročně. VŠECHNY děti by chtěly takovou!
Jedna z kapitol knihy nese název „Chudé děti jsou na tom špatně“ Malý citát, výstižný, leč neveselý: „Jde-li vše dobře, probíhá výuka v rámci jedné vyučovací hodiny zhruba deset minut. Zbytek doby je nutné o těchto deset minut bojovat. Aby žáci v klidu seděli, aby nechali souseda v lavici na pokoji. Aby neodcházeli na toalety. Aby se neustále neptali, kdy už bude konečně zvonit.“ Násilí ve školách je tabuizováno, důležitější je, aby škola neztratila dobré jméno. Podle studie jedné univerzity je více než třetina gymnazistů slovně agresivní, šikanuje, ponižuje a zesměšňuje spolužáky.
Snad není třeba, aby i u nás vznikala studie podobná. K číslu vzbuzujícím obavy by zcela jistě došla.
Ani kapitola „Děti ve virtuálním světě „neotvírá optimističtější pohled do současnosti. Naopak! Závislost na televizi, počítači, na mobilu. Autor poukazuje na značná nebezpečí při sledování televize i u velmi malých dětí. I poruchy řeči u tří-, čtyřletých dětí v důsledku rostoucí televizní konzumace stoupají.
Vše nasvědčuje tomu, že odlišit virtuální realitu od té skutečné bude pro děti stále těžší. Rodiče mnohdy vůbec neví, jaké hry jejich dítě hraje. Autor uvádí, že účastníci jedné internetové hry se změní na bezdomovce a snaží se vymanit ze vzniklé situace mimo jiné krádežemi!
Bylo by velmi užitečné, kdyby místo častých televizních programů, pro jejichž označení marně hledám v tomto článku slušné slovo, byl dán prostor psychologům a psychiatrům, jimž i v oblasti péče o děti práce stále přibývá. Ovšem základní problém hledejme jinde… Přečte-li si čtenář ještě knihu Váš mozek se dokáže změnit (Norman Doidge), která přitažlivou formou přibližuje moderní výzkumy amerických vědců týkajících se plasticity mozku, má o čem přemýšlet…
Kam se řítí civilizace, která stále více vzdaluje člověka přírodě, která nedokáže zabránit v destruktivní činnosti těm, jejichž hlavním hnacím motorem je touha po stále větším zisku?
Autor: LIBUŠE VONDRÁŠKOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)