Dne 25. února letošního roku uplyne sto sedmdesát let od narození a 30. března sto let od úmrtí německého spisovatele Karla Maye. Třebaže nejsem znalcem života a díla tohoto autora do všech podrobností, je pro mne radostí a ctí věnovat tyto řádky spisovateli, který mne jako čtenáře provází životem již více než čtyři desetiletí a jehož vypravěčské a básnické umění mi přináší uklidnění, sílu a povznesení.
   Kultura a realita naší rozmělněné, náhražkové a konzumní doby, z níž se vytrácejí pojmy a hodnoty jako zásadovost, mužnost, slitování, duchovní rozměr, šlechetnost, ba i jen dodržení daného slova, se smršťuje - ne sice ve všech rovinách a samozřejmě s mnoha čestnými výjimkami - na slaboduché seriály, lhostejno jaké provenience, „akčárny“, v nichž se stereotypně opakují scény honiček, střelby, vzduchem létajících hořících aut, postavy drsňáků skákajících po střechách mrakodrapů a další gladiátorské počiny, horory s gejzíry krve nebo počítačovými obludkami, pochutnávajícími si na lidském mase; vulgárnost, promiskuita a pokleslý humor bývají jejich nedílnou součástí, a vše to připomíná fenomény signalizující v historii úpadek a zánik velkých civilizací. BRAK PAR EXCELLENCE. Filmový, literární, bulvární - či dokonce jako životní styl? Snad přece ne…
   Karel May je pouze brak - tento názor ve srovnání s právě zmíněnou pseudokulturou mne -mírně řečeno - zvedá ze židle. Je brakem také Alexander Dumas, Jules Verne, James Fenimore Cooper, Zane Grey, Daniel Defoe, Alfred Assollant a další autoři s bohatou fantazií, vizemi lepšího světa, dobrodružství, poznávání, exotiky, dalekých plaveb, mezihvězdných putování?
   Nuže, s knihami Karla Maye jsem se seznámila - dle rozšířeného mínění, že je autorem pro děti a mládež - značně pozdě, po dvaadvacátém roce svého věku. Bylo mým štěstím, že se mi dostal do rukou překlad D. Jamy a Stanislava Vraného s ilustracemi Josefa Ulricha; jiný tehdy ostatně ani neexistoval. Okamžitě mne uchvátil - měl kouzlo minulých dob, příhodnější k ději a času příběhů. Postupem doby jsem nashromáždila více spisů z Mayovy nesmírně rozmanité tvorby a měla jsem tak možnost ocenit nejen jeho fantazii, ale i zeměpisné, dějepisné, národopisné a jazykové znalosti, literární a vypravěčský styl, laskavý humor, logiku událostí, moudrost, pohotovost a vtip inteligentních dialogů, sugestivní popis krajiny a neméně i „stopařské umění“, z něhož jsem se přiučila všímat si maličkostí, větší ostražitosti v životě, a to mi kdysi dokonce v nebezpečné situaci pomohlo najít východisko.
   Byl nejen prozaikem, ale i básníkem a především velkým, hledajícím, osamělým duchem, toužícím najít a poznat duši lidstva. Jeho hluboce emotivní celoživotní dílo včetně překrásné básnické sbírky Nebeské myšlenky (Himmelsgedanken - Lichte Höhen) je současně filozofické a duchovní. Jeho postavy, nikoli pouze Vinnetou, Old Shatterhand a Kara ben Nemsi, jsou nejen lidsky krásné a úžasně bohaté v počtu i po stránce vykreslení charakteru, ale jsou i vážné a hluboké - Klekih-petra, Old Death, Kolma Puši, a některé téměř shakespearovsky složité a tragické - Old Surehand, Old Wabble například - král kovbojů, starý bezvěrec a skeptik, jenž se z cesty zla navrací ke svému Otci - pasáž o jeho smrti patří nepochybně k nejpůsobivějším a nejbásničtějším stránkám autorových knih. O tom, co právě z těchto dvou postav učinilo pozdější filmové zpracování, raději pomlčím. Stejně tak hrdinové, kteří zdánlivě odlehčují a zpestřují svojí originálností děj (Sam Hawkens, Halef Omar, David Lindsay, sir John Raffley, Pitt Holbers, Dick Hamerdull, Sam Hawerfield a další), jsou možná poněkud svérázní nebo podivínští, avšak opět či proto velmi lidští a již vůbec ne směšní.
   Třebaže chápu, že zfilmování námětů vybraných a zkombinovaných z díla Karla Maye bylo nutno s ohledem na časový odstup, mentalitu moderního diváka i líbivost a komerčnost uzpůsobit, nebojím se říci, že to, co bylo natočeno, není skutečný Karel May. Vážím si přesto velice Pierra Brice, inteligentního a citlivého člověka, jenž si postavu Vinnetoua tak zamiloval, že se s ní na celý další život ztotožnil a ani v pokročilém věku se od ní nedokázal odpoutat. Především on vdechl této filmové postavě snad nejvíce z důstojného a duchovního ideálu, jenž byl pro Maye smyslem existence člověka na Zemi i za hranicí tohoto světa. Proto mne rozladila poněkud nevhodná reklama k loňskému televiznímu cyklu Mayové léto, a korunu mé nelibosti nasadil film Michaela Bully Herbiga Manituova bota, vysílaný v prosinci minulého roku na jedné soukromé televizní stanici. Třebaže se jedná o parodii a veselohru, její děj a postavy jsou podle mého názoru pro kulturního diváka přinejmenším nevkusné a komedie vyznívá spíše tristně. „To je Karel May, má v hlavě samé kraviny,“ říká doslova jedno podivné individuum, když představuje nehezkou karikaturu spisovatele nově příchozím v krčmě Vinetačiho, jehož charakteristiku raději rovněž nekomentuji. Je těžko pochopitelné, že Němci, kteří se obvykle chovají ke svým mrtvým velikánům korektně a s pietou, a kterým Karel May přinesl slávu a zisk jako snad žádný jiný německý autor, mohli natočit takovýto film. Je to tím horší, že zesměšňuje básníka, jenž až do konce života trpěl ponižujícími útoky, zradami, štvanicemi a soudními spory, v nichž neúnavně bojoval za očistu svého jména a díla.
   Jeho protivníci neváhali ani po mnoha letech vynášet s urážkami na světlo jeho drobné přečiny z mládí, z nichž některých se ani úmyslně nebo vůbec nedopustil a za něž by dnes nebyl odsouzen do vězení. O svém vězeňském pobytu píše May s takovou vážností a moudrým přístupem, jakého by žádný skutečný kriminálník nebyl schopen. Právě vězení jej definitivně zavedlo na dráhu spisovatele a bylo tak více jeho požehnáním než trestem.
   Ve své autobiografii či spíše oduševnělé zpovědi Já, náčelník Apačů píše Karel May působivým slohem nejen odkud vzešel, ale zejména kam se chtěl povznést - z nejnižších propastí bídy Ardistanu do výšin Džinistanu, duchovní říše ušlechtilého lidství a světla.
   „Propasti nezely za mnou, nýbrž naopak přede mnou. A to velké, co jsem se chtěl naučit a vykonat, bylo zřítit se do těchto propastí a nezabít se - naopak, na druhé straně zase vystoupit nahoru a už nikdy do propasti nespadnout. To je ten nejtěžší úkol nás smrtelníků a já myslím, že jsem ho vyřešil.“ A na jiném místě o nebeské pravdě, zjevení, pohádce: „Tak, to je pohádka. Nikoli však pohádka pro děti, nýbrž pravá, opravdická, skutečná pohádka - přes nenáročný prostý šat je ten nejvyšší a nejobtížnější ze všech básnických útvarů, jak odpovídá duši, která se v ní skrývá. A jedním z básníků, k nimž věčná pravda přichází, aby jí dali šat, jsem chtěl být já!… A nyní hlavní otázka: Pro koho mám ty knihy psát? Zcela samozřejmě pro lid, pro všechen lid…Především nikoli pouze pro mládež! Toto ujištění musím zdůraznit s největší závažností a nejostřejším tónem… Moje knihy mají člověka doprovázet po celý život.“
   Symboličnost a podobenství v jeho díle zůstaly dlouho skryty, jak si autor zpočátku přál, ale vyšší smysl probleskuje přesto z hlavních postav a dějů - tuší se, jako se tuší slunce za vrcholky hor. Celý život hledal pravé lidství a lásku, i v časech největšího utrpení duševního a fyzického. „Byl jsem vnitřně sám, sám, sám, jako vždy a stále.“ To jsou slova, od nichž není odvolání.
   Osud však kromě příkoří a nenávisti nechal vstoupit do jeho života i dvě andělské bytosti - v dětství byla jednou z nich jeho babička, na sklonku života jeho druhá žena, již dříve nadšená čtenářka a pomocnice Klára Plöhnová. „S takovou ženou po boku, která je pro mne zdrojem všeho lidsky čistého, lidsky ušlechtilého a lidsky věčného, lze snést všechno pozemské trápení a vykonat všechnu práci, která je ještě přede mnou a je v mých silách. Nejsem už tak strašlivě sám. Nemusím už čerpat jen ze sebe, ale jsem spojen s nádherně bohatým duševním životem, jehož vlivem se zdvojnásobilo vše, co ve mně vede k dobrému cíli“, píše May. Dosáhl jej přes všechna dřívější i doposud trvající nepochopení. Získal si lásku tisíců, těch, kteří jej milují proto, že chápou hloubku jeho bytosti a díla, i těch, kteří jej milují jako děti, prostě a bez filozofování.
   Existuje-li nějaká cesta, po níž láska chodí mezi nebem a zemí a v niž básník neochvějně věřil, musí být šťasten.

   Tvé zraky se střetly s mými
   Blesky očí srdce zažehly mi
   A vtom se to stalo
   Co mne k Tobě navždy připoutalo

   Tento text - zápis pozdějšího Mayova nakladatele, přítele a obhájce JUDr. Euchara Albrechta Schmida do Mayovy knihy hostů roku 1910 a další stránky pojednání Dr. Schmida, doplněné Rolandem Schmidem, psané s porozuměním, obdivem i objektivitou, zejména Moje cesta ke Karlu Mayovi a Básníkova smrt, jsou dokladem souznění spřízněných ušlechtilých duší a nepochybuji, že podobně smýšlejících citlivých hodnotitelů bylo a je více - jen o tom nemluví.
   Ani já o tom příliš často nemluvím, zdá se mi totiž, že hovořit o vážných a cudných věcech je stále obtížnější a ubývá těch, kteří by byli ochotni naslouchat. Nicméně doufám, že toto moje vyznání odráží alespoň částečně mou vděčnost a úctu básníkovi, jenž ve svém životě nesmírně mnoho vytrpěl, ale světlo pramenící z jeho díla to nezastínilo a zvítězil. Ve chvíli své smrti pohlédl do dálky zářícíma očima a řekl jasným hlasem: „Vítězství, velké vítězství - růže - růžové!“ Radostně odešel do svého Džinistanu, říše, kde mu už žádná zlovůle a nepochopení nemohou ublížit. Prošel svojí „kovárnou ducha“, jako my všichni jí v určitých chvílích života procházíme, a jeho odkaz nám může být ukazatelem cesty a posilou.
    A tak Vám děkuji, Mistře, za Váš neselhávající prostředek k opravdovému duševnímu odpočinku i za příklad osobní statečnosti a velké lásky k člověku. Kéž by se i nadále rodili spisovatelé Vaší fantazie a učitelé dobra, spravedlnosti a odvahy, jakým jste byl Vy.


   Vogelsang Ptačí zpěv (přeložila Marta Francová)

   Es klang ein Lied vom Himmelzelt
   Hell über allen Landen,
   Doch hat es in der weiten Welt
   Wohl Niemand recht verstanden.

   Nur durch der Vöglein lauschend Ohr
   Ist tiefer es gedrungen
   Und wird seitdem als Frühlingschor
   In Feld und Wald gesungen.

   Doch wo man einen Menschen sieht
   Durch Busch und Auen gehen,
   So kann er leider dieses Lied
   Noch immer nicht verstehen.


   Jasný zpěv z výšin nebes slét´
   na všechny širé země,
   však nerozuměl správně svět
   a jeho lidské plémě.

   Jen hlouběj´ v jemný ptačí sluch
   ta píseň z nebe klesla
   z těch dob jak zpěvný jara duch
   se polem, lesem nesla.

   Člověka vidím světem jít
   přes houštiny a nivy,
   však žel, neumí pochopit
   dosud té písně divy.

   (Himmelsgedanken, Union Verlag, Berlin 1988)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]