Někdejší můj redakční kolega v deníku Mladá fronta, bystrý publicista, znalec široširého Ruska, Milan Syruček sáhl na sklonku minulého roku po velmi žhavém tématu se jménem Rusko.
   Napsal knihu pod trochu tajuplným titulkem Je třeba se bát Ruska? Nakladatelstvím jeho rukopisu se stala pražská Epocha. Syruček převzal titulek nejenom z ruského bájesloví, ale i díky své dobré znalosti pramenů elitní francouzské provenience. To potvrzuje i v závěru své knihy: „´Nepříslušelo by nám lépe, abychom místo toho, že se budeme bát Ruska, se pokusili mu porozumět?´, píše v závěru své knihy La Russie entre deus mondes (Rusko mezi dvěma světy) členka francouzské Akademie věd a světově uznávaná odbornice na ruské záležitosti Hélene Carrere d´Encausse.“
   Pokusím se ale na titulek autorovy zajímavé knihy hned na počátku své úvahy odpovědět sám; za znalost sovětské i ruské problematiky se nemusím stydět. Občas jsme šli s Milanem Syručkem stejnými stopami, lvím dílem zaštítěni velkorysostí sesterské redakce Komsomolské pravdy.
   Ruska se není třeba zcela určitě bát; nedávno Karel Schwarzenberg prohlásil, že prvním a nejbližším spojencem je a bude na dlouhou dobu pro Česko Německo. Pro Německo již začalo být hodně blízkým partnerem Rusko. Pro Rusko je dnes Německo jedním z nejbližších spojenců. Německá kancléřka Angela Merkelová ovládá skvěle ruštinu, novým prezidentem Ruska bude zcela určitě Vladimír Putin. Německy mluví bezchybně a německé poměry zná dokonale. Do budoucna o žádném strachu z Ruska nepadne v české kotlině v nejbližší době ani slovo, eminentní zájem na tom bude mít i pořád nejsilnější Německo a jeho silná vládkyně Merkelová.
   Ruská problematika s hlubším ponorem se přes svou stálou přitažlivost v celém světě u nás v Československu a v České republice už dvacet let příliš nenosí. Omezila se povětšinou na pojmy veskrze strašidelné – Stalin versus Hitler, Berija, exodus národností, Čečensko, Gruzie, zločiny, nezákonnost, gulag, hladomor, zkrátka položila důraz na nejsilnější a nejotřesnější dobové hrůzy. V našem pojetí pak často, v omezeném pohledu, jenom na datum 21. srpna 1968 a na prý, oproti vojskům USA, mongoloidní chování sovětských vojáků v květnu 1945!
   Více než dvacet let jsme se v oficiální politice vraceli pouze k minulosti a často i útočně mířili proti Rusku. Vcelku jsme vůbec neobraceli pozornost k tomu, že nové Rusko, Ruská federace představuje v době světové ekonomické krize pro Českou republiku zcela mimořádně významný zdroj, ke kterému se obracet zády může jenom hlupák!
   Z tohoto pohledu se odpovědně domnívám, že Syručkova kniha neznamená příliš velkou možnost pohledu do budoucnosti a plně nepřispívá k otevření všeho nového, čím je současné Rusko v současném světě. Konec konců pro takový druh literatury je vždy zásadní otázkou praktický užitek nejenom pro nejširší čtenářskou obec, ale v první řadě především pro čtenáře z řad politiků a byznysmenů.
   Přitom dalším nepříliš lichotivým znakem v této oblasti je i skutečnost, že tématika jménem Rusko je od 17. listopadu 1989 předurčena a snad i povolena jenom několika pravověrným (což ovšem není ani zdaleka jenom záležitost česko-ruských vztahů; vyvolení zamořili všechny společenské oblasti).
   Mezi takové patří Luboš Dobrovský, Jan Petránek, Libor Dvořák, Jaromír Štětina, Petra Procházková, Petruška Šustrová či Jefim Fištejn a několik dalších, většinou dobře vládnoucích ruským jazykem.
   Často však zakotvili na svých místech i kvůli své horlivé náklonnosti k odhalování bolavých míst v ruské problematice. Občas se výrazným mediálním aktérem v nelichotivé situaci vzájemných vztahů stával a posud stává odborníkem nad jiné vzatý, hudebník Michael Kocáb, téměř opředený nehynoucími i přisvojenými zásluhami, spjatými s odchodem sovětských vojsk z Československa. Málo se však při svém vychloubání přiznával k tomu, že bez Gorbačova a Bushe by si on a jemu blízcí hrdopýškové určitě ani nevrzli.
   Do jiné kategorie znalců ruských poměrů včera i dnes v této jednolité řadě náleželi zahraničně politický komentátor a také diplomat, ministr zahraničí Jiří Dienstbier a komentátor Práva Alexandr Mitrofanov, kteří byli hloubkou svého analytického myšlení před jinými vzpomenutými glosátory.
   Svým fundamentálním založením a poznáním mezi takové po právu náležel i autor nové knihy se sovětskou a ruskou problematikou Milan Syruček.
   Hned na počátku své rozsáhlé knižní, vcelku reportážní úvahy a svědectví, opepřené mnohými docela i bulvárními informacemi, připomněl okřídleně ruského básníka Fjodora Ťutčeva: „Rusko můžete milovat, nenávidět, rozumem ho však pochopit nelze.“
   Milan Syruček, mající za sebou hlubokou sovětskou i ruskou zkušenost, dobře ví, že takto položená otázka plně nevystihuje podstatu našeho velkého a hlubokého vztahu k Rusku.
   Jsme na rozdíl od jiných národů obohaceni a vcelku i srostlí po staletí dávnou historickou zkušeností česko-ruského vztahu, jinou, než mají například Poláci.
   Měli jsme svého Masaryka i Kramáře, měli jsme svého Karla Havlíčka Borovského i Ivana Olbrachta, měli jsme Julia Fučíka, měli jsme své volyňské Čechy i pracovité členy Interhelpo, měli jsme svého Bohumíra Šmerala i Radolu Gajdu. Konečně jsme měli i rusofila, plukovníka gšt. československé armády, ruského legionáře, quislinga a posléze úhlavního nepřítele židovsko-bolševického Ruska, Emanuela Moravce. Měli jsme však i ikonu, učitele, tělocvikáře a později plukovníka Jiřího Josefa Švece, ale i ruského vojenského vykladače Rudolfa Medka, který už zase stojí na piedestalu vojenského muzea v Praze na Žižkově. Měli jsme československé legionáře, většinou pokřtěné pravoslavím, i vojáky 1. československého armádního sboru v SSSR, vedeného armádními generály Ludvíkem Svobodou a Karlem Klapálkem.
   Syruček nepotřebuje v pohledu na téma, které si zvolil pro svou knihu Je třeba se bát Ruska?, žádné mentorování. Oba jsme měli zhruba stejné sovětské i ruské učitele a věrné kamarády a kolegy, oba jsme na počátku své novinářské a politické kariéry měli stejný přístup k historickým pramenům bohaté historie této velké země, oba jsme se ani zdaleka, zejména ve svých počátcích, neztotožňovali s tím, co dnes do omrzení opakují sovětologičtí a nyní ruští předzpěváci, že svět se bál celých sedmdesát let infekce komunismu. Oba jsme měli ve svých hlavách srovnáno poznání, že SSSR – i za cenu zbytečných obětí, také silou svých ideálů a orientace, v rozhodující míře položil na lopatky hitlerovské Německo. Dokázali jsme odlišit, přes všechny tragické zkušenosti, že Stalin nebyl Hitler, že vzájemné československo-sovětské vztahy nebyly určeny jenom „okupací“ z 21. srpna 1968. Mohl bych pokračovat, ale bylo by to nošením dříví do lesa. Leccos, s čím jsme se potýkali u nás, zejména po roce 1970, se potýkali v poněkud někdy hrůznější podobě, naši dobří přátelé ve spřátelených sovětských redakcích a mládežnických výborech. Jedině toto nashromážděné poznání a životní i novinářská zkušenost výrazně Milanu Syručkovi pomohly, že nyní mohl napsat a vydat svou nejnovější knihu. Obohacenou i o zkušenost z ekonomické sféry, které se věnoval po roce 1990 při spolupráci s hospodářskými ukrajinskými a ruskými partnery. Může tedy více než kdokoliv z nás napsat, kdo především se po roce 1990 zmocnil ekonomického bohatství veliké země a jací lidé byli schopni se rychle přeorientovat ze starých na nové podmínky. Zrodili se bohatí a chudí Rusové, stejně jako se narodili bohatí a chudí Češi, Moravané a Slezané v české kotlině. Jako houby po dešti se v Rusku z bývalých mocipánů zrodili antisovětští trubadúři, zejména v politice a v mediálním světě.
   Cožpak byla a je situace dneska u nás jiná?
   Pomohla narodit se i zcela novému modelu politika dvou tváří, včerejší i dnešní - jménem Jaromír Štětina.
   Velmi mne zaujalo připomenutí Milana Syručka, že mohl při své práci na rukopisu nové knihy čerpat také z připravovaného digitalizovaného archivu J. V. Stalina, který se prý nyní dokončuje pro elektronickou podobu v Rusku na základě společné rusko-americké dohody a bude prý znamenat průlom do mnoha oblastí stalinské éry, výrazně prý pomůže v destalinizaci Ruska, ale nejenom Ruska.
   Pravda je poněkud jiná; archiv pomohl na americkou stranu převést Volkogonov a Jakovlev, jako kdysi odvezl historické materiály ÚV KSČ o nezákonnostech padesátých let v ČSR do Německa stranický aparátčík Karel Kaplan. Není sporu, že obojí mělo a má i určitou pozitivní stránku, informace se dostaly rychleji na veřejnost.
   K danému faktu o Stalinově archivu mohu zcela věrohodně dodat, že podle mně dostupných ruských oficiálních informací je Stalinův archiv jako celek dosud zcela uložen v Rusku v naprostém utajení.
   Už v době Gorbačovovy přestavby v SSSR po roce 1985 neměl Jakovlev přístup ke všem archivům J. V. Stalina. Po rozpadu SSSR stál v čele fondu „Demokracie“ a spolupracoval s Američany. I z těchto pochopitelných důvodů se pro něho možnost k využívání důležitých dokumentů J. V. Stalina mnohonásobně zúžila. Mohlo jít pouze o využívání fragmentů. O tom, že některé dokumenty ze Stalinova kremelského archivu se dostaly do rukou Američanů, vydal objektivní svědectví Volgogonův spolupracovník A. Kolesnik, který sám později vydal knihu o Stalinově rodině.
   Bylo by možné se v pohledu na novou Syručkovu knihu vcelku i v detailech s autorem mnohokrát přít, polemizovat s ním, že jednostranně prezentuje současné trendy propagandy ve vztahu k Rusku. Autor se příliš netají, na čí straně dnes stojí, podrobné vylíčení kontaktů s Borisem Pankinem, dnes žijícím ve Švédsku, se zkušeným Františkem Janouchem i s jinými, tomu odpovídají. Nebyl by to ani Milan Syruček, kdyby kromě zvídavosti, perfektnímu novinářskému nasazení, si nenechal i tentokrát jako „liška podšitá“ otevřené dveře pro novou kapitolu budoucího vývoje.
   A zcela určitě si zřetelně uvědomuje, že i naše malá Česká republika nepatří jenom Západu, ale i Východu, že naše země leží na jejich rozmezí, podobně jako existuje její geologické podloží, rozvodí jejího vodstva.
   Zítřek prokáže, že Syručkův pokus napsat knihu o Rusku se značně odlišuje od toho, co v tomto směru dvacet let prosazovali služebníci Václava Havla a jeho mediální apoštolové.
   Na jejich notu Milan Syruček ani jako autor, ani jako člověk nepřistoupil. Nepotřeboval k tomu podle mého ani stručný doslov ke knize z pera Miloše Zemana, který zcela určitě není renomovaný rusofil ani sovětolog. A ve srovnání se Syručkem se s ním ani nemůže co do znalostí a zkušenosti vůbec rovnat.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]