V Praze doznívá pohřeb skladatele Karla Svobody. Každý prý zná jeho Včelku Máju, ale po dotazu v hospodě na Palmovce jsem mohl vyslechnout od jinak skvělých cikánských pěvců jen brumlavé bloudění notovou osnovou. Je to prý moc těžké.
   Svoboda byl samozřejmě skladatel i mého mládí, třeba Lady Carneval se vtírala do snů i do milostné reality, občas až příliš vlezle. A to ale nejde. Jde o to, že část publicistů si potměšile hraje na sedm spravedlivých a staví se jakoby na odpor všeobecnému halasení na téma "umřel nám hudební génius, umřel nám český Mozart".
   Tak například v bulvárně inzertním deníku Metro si David Zábranský vylévá srdíčko:
   "Chci si odpovědět na otázku, proč se mne dotýká smrt někoho, z jehož díla se mi dělalo špatně... Myslím, že tím důvodem není způsob, jak s jeho smrtí naložila média (odporné slovo), myslím, že mi k srdci nepřirostl díky tomu, že Blesk otiskl jeho posmrtnou fotografii (chápu to správně tak, že ji Blesk koupil, otiskl a pak odsoudil toho, kdo mu ji prodal?), takový je popis práce Blesku. A mimochodem, do něčeho mnohem odpornějšího se pustili v televizi, kde v jednom bulvárním magazínu do své značkově bulvární hudební plochy vložili hlas jedné ze dvou značkově bulvárních moderátorek. Ta bohužel mluví jen jedním způsobem, ať už mluví o spodním prádle, nebo o sebevraždě. Nechali ji vykřiknout 'sebevraždy slavných! kdo všechno zavraždil?' a na přiložené fotodokumentaci vždy mrtvého nešťastníka pečlivě zakroužkovali. Možná to nebylo zlé, možná to byl jen důsledek hlouposti, možná důkaz toho, co s vámi práce podobného druhu udělá."
   Všechno to jsou rány vedle. Někoho rozčiluje, že párek maloměstských policistů prodal fotografie mrtvého Svobody. A proč by je neprodal, když celý režim je od sklepa po střechu postaven na výprodeji nejen životů, ale i smrtí? Jen hlupák by odmítl vydělat si pár tisícovek k platu a návdavkem se o dílek stupnice přiblížit těm, kdo vytřískali miliony a miliardy na bilionkrát špinavějších věcech, na rozkradení státu například. Proč jiní vypustili do golfského proudu špíny fotky Saddáma Husajna na špagátě? Proč jiní točili na mobil útok hrdinné americké námořní pěchoty?
   Marně si p. Zábranský hnusí Blesk, neméně hnusné je i Metro, které ti ráno vleze do kapsy zadarmo, aby tě oblbilo, dřív než zapadneš do pracovního procesu. A televize ječí na všech kanálech: "Vražda, vražda, vražda!" Mrtvá celebrita je přirozeně terno, ale i malá vraždička ve Zlámané Lhotě vytrhne trn z paty, když právě není možné servírovat v přímém přenosu "bratrskou pomoc" nějaké jinověrné či neposlušné zemi, když jako na potvoru se ptačí chřipka stáhne za humna, když dosmrdí zkažené baladury, když už se vláda s odřenýma ušima začíná kazit ve Strakovce.
   "Svobodovo dílo a život, obojí bylo plné kýče." Svoboda si masovou oblibu aspoň zasloužil, nezařídily mu ji tajné služby několika zemí, ani ho necvičily jako opičáka na funkci místodržitele.
   Bulvární nejsou v Česku (ta země nemá ani jméno, jen přezdívku!) pouze noviny a televize, bulvární je politika, zdraví, víra, láska... Nic lidského není bulváru cizí, všechno má směnnou hodnotu a bulvár musí chtě nechtě vydojit vemeno, co to dá. Vleze pod prádlo, do ložnice, do vany, do zadnice... Veřejně se stoná, veřejně se umírá, pozůstalí dostanou bakšiš...
   V únorové Praze vrcholí hon na čarodějnice. S blížícím se letopočtem s osmičkou na konci režimní agenti prohrabávají už vyhnilé skládky, vytěží se sebemenší temná nitka. Propíchnutá nomenklatura své nové řídící důstojníky už ani neutajuje a s očividnou rozkoší pózuje v kostýmech Jamese Bonda a Maty Hari.
   Praha je, zdá se, středobodem mezinárodního terorismu. Usáma bin Ládin vstává lehá s umaštěným plánkem Prahy a zatrhává si hned církevní školy a školky, hned synagogy, hned nuselský most Klementa Gottwalda. Policisti ani nestačí stávkovat, ministr je burcuje ze sna a vyhání do ulic na oči bulvárem vyděšených daňových poplatníků. Když Usáma náhodou zaspí, nějaký anonym ukápne v samoobsluze sirovodík a hned má televize otvírák!
   Parádní číslo pro zpitomělé mozky však přišlo teprve včera - ruzyňské letiště vyhlásilo poplach na pokyn čarodějky s křišťálovou koulí. Je to vůbec možné?
   Je to možné, uvážíme-li, že nejčastějším loňským vánočním dárkem byly plazmové televize. Blbost se dostane až do protoplazmy a to už je dědičné.
   Naštěstí se staly i veselejší věci. V Klementinu představil básník, novinář, redaktor a iniciátor babyboxů pro odložené děti Ludvík Hess Antologii Divokého vína 1964/2007. Divoké víno byl fenomenální časopis; soustředil generaci mladých básníků, kteří spolu s ním zestárli, aby začali mládnout s těmi mladšími, co teprve přicházejí na paškál. To je dnes něco zcela raritního.
   Ještě raritnější však je, že se křest konal právě v Klementinu, kdysi sídlu jezuitů. Nedávno jezuitský generál, nebo jaké u nich mají hodnosti, razil v televizi tezi, že jezuiti v žádném případě nebyli nepřáteli knih. Nastojte, knihy sice opravdu pálili, ale vždycky se postarali, aby od každé zničené knihy "zůstal bratříček", ano, doslova tak mazlivě to pravil, takže se v tajné polici kniha uchovala coby dokument kacířství a možná vábidlo pro zvědavé bratry. Tož takoví to byli lítí archiváři!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]