Opět máme před sebou knihu, o níž si možná myslíme, že ji důvěrně známe a přece ji tentokrát beru do rukou s novým vzrušením. Je překvapivě jiná, nečekaně veliká, patří se říci »velikán« mezi standardními publikacemi. A také těžká; pevná, tvrdá vazba objímá obsah, aby ho ochránila před poškozením či zničením. A to je dobře. Tomuto nebezpečí byla vystavena a musela mu čelit od prvních dnů listopadového převratu na sklonku 1989. Mám před sebou Fučíkovu Reportáž, psanou na oprátce. Tehdy se listopadoví vítězové opilí získanou mocí vrhli na Fučíka a jeho poslední reportáž s vervou fanatických žoldnéřů znovu zabíjet oběť již jednou popravenou, aby splnili nejnáročnější popravčí zadání - zničit také čest oběti a to nejcennější, co zanechala: Čistý vztah k lidem, pro něž šel do boje a obětoval svůj život, aby jiní mohli žít. Nic není vznešenějšího, ale právě to mělo být zničeno - pomluvou, křivým obviněním, záplavou lží...! Nová demokracie tomu všemu dopřávala všeho, co ke splnění takového cíle bylo potřeba.
   Avšak také stále platí, co je zakotveno na prezidentské standartě: Pravda vítězí!
   V pražském Ottově nakladatelství se přičinili o mimořádný vydavatelský čin, když připravili nové vydání pronásledované Fučíkovy knihy - již čtyřicáté české, tentokrát v originálním provedení: obsahuje přesné faksimile Fučíkova rukopisu, jímž sepsal poslední svoji reportáž na nevelkých lístečcích nastříhaných z toaletního papíru. Jejich celkový počet čítá - 167. Co lístek, to jeden list v nové knize. Všechny nemají stejný rozměr. Nejpočetnější jsou o velikosti 10 x 25 cm, na takovém lístku je vměstnáno něco přes třicet řádků o čtyřech až šesti slovech napsaných drobným písmem. Vydavatel dbal na to, aby faksimile v maximální míře odpovídalo originálu nejen co do rozměrů, nebo i barvou popsaného papíru, ale také čitelnosti. Tato pečlivost, s níž bylo faksimile provedeno, hrála důležitou roli, neboť právě rukopis byl zákeřnými útoky nepřátel nejvíce napadán, zpochybňován tvrzením, že se jedná o falzifikát, podvrh, že Fučík ani žádnou reportáž nenapsal, že to nebylo možné, že si »všechno vymysleli komunisti« jak do antifučíkovské kampaně, která byla především také antikomunistická, přispěl i Václav Havel svým tvrzením v prezidentském hovoru k veřejnosti. V knize následuje rovněž přesné přetištění celého rukopisu.
   Veřejná prezentace tohoto skvělého vydání Fučíkovy Reportáže, psané na oprátce se uskutečnila na tiskové konferenci, jež se konala na botelu Albatros kotvícím u vltavského nábřeží v Praze. Vystoupili zde hlavní aktéři tohoto díla - historik Dr. Zdeněk Mahler, který do knihy přispěl také úvodním slovem, ředitelka Muzea dělnického hnutí Libuše Eliášová, jež dodala vše potřebné z fondu muzea, vydavatel Dr. Vlastimil Svoboda, který dodal vydavatelskou odvahu, do slavnostní atmosféry přispěl svou účastí místopředseda poslanecké sněmovny Vojtěch Filip a také poslanci, abych uvedl alespoň některé z činitelů a čestných hostů, kteří aplaudovali této veliké události.
   Využil jsem této příležitosti a obrátil se na vydavatele s otázkou, která mě pálila na jazyku od prvního okamžiku, kdy jsem knihu spatřil: »Co vás vedlo k tomu, že jste vydal Reportáž v takovém rozsahu a rozměru? Byl to váš záměr?«
   »Naším prvořadým záměrem bylo vydat faksimile rukopisu,« vysvětluje vydavatel Vlastimil Svoboda, »ale postupně se hromadily další materiály a dokumenty, které s Reportáží nějak souvisely a považovali jsme za žádoucí, aby byly součástí celkového souboru, aby nechybělo nic podstatného v prokazování pravosti rukopisu a okolností, za kterých vznikal a jaký měl další osud. To všechno mělo svůj podíl na rozsahu knihy, který dosáhl, jak jste se asi již přesvědčil, 500 stran.«
   Když jsem znovu listoval knihou, ocenil jsem postup vydavatele jakožto správný. Vznikla kniha, která představuje fundament pro rehabilitaci autora i jeho Reportáže; jeho očištění od všech nepravd, obvinění a následných křivd, jež byly napáchány diskriminací, odstraněním Fučíka z kulturního světa, z knihoven i školních učebnic. Přitom jde o knihu, která má hodnotu klenotu národního písemnictví. Nejen svým obsahem, ale i formou a okolnostmi, za nichž rukopis vznikl. V tomto směru je faksimile fascinujícím dokumentem. Znovu vede k zamyšlení a ocenění autorovy geniality. Svoje svědectví sepisuje podle promyšlené osnovy, kterou neměl nikde poznamenanou na papírku, pouze ji uspořádal ve své paměti a psal ji cílevědomě a obdivuhodným rukopisem, v němž najdeme minimálně škrtů, většinou se jedná o přeškrtnuté slůvko.
   Fučík byl znám stylistickou brilantností. Ve vzpomínkách jeho současníků se tradovalo, že své články s oblibou psal v kavárně při hraní biliáru. V přestávkách mezi jednotlivými »šťouchy« připsal některou další myšlenku. Takto vznikala jeho stať s názvem O tradici T. G. M., v níž se v souvislosti se smrtí prezidenta Osvoboditele zamýšlí nad jeho místem v českých dějinách, a která svědčí o šíři i hloubce Fučíkova myšlení, jež si uchovává nadčasovou hodnotu... Jako autor si poradil i v takové situaci, kdy dostal od šéfredaktora naléhavý úkol napsat úvodník, ale již neměl čas usednout v redakci k psacímu stolu a tak běžel do sazárny a tam text diktoval sazeči přímo do stroje. Jistě se najdou i jiní mistři pera, kteří také dokázali jedním dechem »hodit« na papír mnohostránkové pokračování nového románu, kdy sazeči brali jednotlivé stránky pisatelům ze stolu bez dalších korektur, protože nebyly potřebné, ale přesto se žádný nemůže s Fučíkem měřit, neboť neznám nikoho, kdo by psal v takových podmínkách a okolnostech, jak fyzických, tak především psychických, kdy měl hlavu již na katově špalku, ale ruka stále bez zaváhání zaplňovala malé lístky drobným a bezchybným rukopisem. Pravda, tuto Fučíkovu výjimečnost umocňuje to, že jej potkalo štěstí, jaké neměli jiní možní Fučíkové, totiž to, že se naskytli čestní a stateční lidé, kteří Fučíkovi nabídli svoji pomoc zajištěním psacích potřeb a bezpečným uchováním napsaného textu, přičemž i oni riskovali v případě prozrazení své životy nebo jiné těžké tresty. Jistě, tato okolnost také patří k hodnocení výjimečnosti tohoto rukopisu, toho, že mohl nejen vzniknout, ale že se také uchoval. Říkám to proto, neboť i to má své místo v jeho ocenění jako nějakého »zázraku« a nepochybně nepřestane být předmětem nových a nových zkoumání. Jsem však přesvědčen, že další a nová zkoumání tohoto Fučíkova rukopisu a jeho konfrontace s protokoly o Fučíkovu počínání ve spárech věznitelů, které se zachovaly v archívu gestapa, ještě zvýší obdiv k statečnosti a chytrosti, s jakou své katy dokázal obelstít, aby zachránil životy ohrožených přátel a spolubojovníků.
   Je také dobře, že vedle čitelného faksimile rukopisu je v příloze zařazen znalecký posudek Kriminalistického ústavu ve věci zkoumání rukopisu Julia Fučíka Reportáž, psaná na oprátce se závěrem, že pisatelem zkoumaného rukopisu je Julius Fučík. Tento posudek byl vypracován již v roce 1990 na základě žádosti Vojenského historického ústavu ČSLA. Je to také dokument, který byl v oné době potřebný k reakci na zlovolnou antifučíkovskou kampaň, ale získal trvalou platnost.
   Avšak šmíra v současné žurnalistice nemá odzvoněno. Bylo to patrné na publicitě, která následovala po tiskové konferenci, na níž bylo nové originální vydání faksimile Fučíkova rukopisu prezentováno. Ve většině médií převládlo ticho, některá se projevila neobvyklou skoupostí, třebaže mohla projevit patřičnou čestnost a čtenářské veřejnosti sdělit, že lživá kampaň, jež byla kolem Fučíka a jeho Reportáže po listopadu rozvířena a dosud nebyla dementována, se nezakládala na pravdě. Něco takového nejsou pravicové mediální kanály zřejmě schopny vypustit. Zajímavě si vede veřejnoprávní ČT, která v informaci o tiskové konferenci zamlčela, že zde s úvodním slovem vystoupil Dr. Zdeněk Mahler, přední historik, jenž Fučíka jednoznačně označil za hrdinu s čistým štítem, jemuž patří čestné místo v galerii národních velikánů. Česká televize nepřipustila, aby z obrazovky zazněla taková slova na adresu Fučíka, která hlásají jeho rehabilitaci, a vsunula do informace vystoupení vyžádaných pracovníků historických institutů, kteří na oné tiskové konferenci nebyli a tudíž ani prezentovanou knihu v ruce nedrželi. Jestli takový postup má něco společného s novinářskou etikou, posoudí sám čtenář. Bohužel v naprosté většině česky tištěných nebo mluvených médií jako by došlo ke ztvrdnutí či zkamenění nánosu prošpikovaného jedovatými látkami, k jehož odstranění není ani odvahy, ani dobré vůle.
   Jestliže jsem již připomněl naše národní a společenské krédo PRAVDA VÍTĚZÍ, je třeba také dodat, že nevítězí sama od sebe, ale k jejímu prosazení a vítězství je také zapotřebí odvahy, statečnosti, vytrvalosti a obětavosti.
   Fučíkovu Reportáž v jejím současném vydání mohou některé mediální fosilie ignorovat, ale nelze ji umlčet. Je dobře, že je tak obsáhlá a veliká a nepřehlédnutelná. Vyzařuje světlo, které rozráží temnotu, jíž se lidé nehodní snažili tento klenot i s jeho svědectvím navždy zahalit. Dnes už nikdo nemůže hlásat, že neexistuje!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]