Každá kultura má své věštce od starověkých časů až po dnešní dny. Věštívalo se z vnitřností zabitých zvířat, zvláštní postavení měla řecká věštírna delfská. Z těch časů pochází Sibylla, věštkyně boha Apollóna - původně byla jen jedna, později se jejich počet navýšil na deset. Tyto ženy, jak se traduje, v mystickém vzrušení zjevovaly vůli bohů. Soudě podle maleb v Sixtinské kapli byla nejpohlednější právě delfská Sibylla. Nezůstalo však pouze u čtení božského podvědomí. Časem se počalo hádat z kávové sedliny, v čemž vynikala Helena Růžičková, nemálo kumštýřů spoléhalo na její věštecké výroky. Kartářky jsou přímo proslulými čtenářkami osudů, numerologům stačí jen data narození: z jejich sčítání či jiných početních úloh pak vyčtou váš osud. Co číslo, to určitá věštecká hodnota. Lze užívat i takzvaná sférická kyvadélka, s jejichž pomocí se rozhoduje o svízelných situacích vaší budoucnosti.
   Nezůstalo ovšem jen u pseudovědeckých metod. Zrodila se prognostika a u nás Prognostický ústav, vedený Valtrem Komárkem. A protože se začínalo amatérsky, jak zdůraznil svého času Havel, první vláda přesto vznikla z této věštírny. Krom Komárka ji tvořil dnešní prezident Václav Klaus, Tomáš Ježek, Karel Dyba, Vladimír Dlouhý, finanční machr Ivo Kočárník a mnoho dalších velikánů, kteří o sobě většinou nedávají vědět, k detailům minulosti se raději nehlásí, ke zpovědi nechodí, ale v řadě případů vyučují - ze zásoby vlastních nedostatků - na Ekonomické fakultě své posluchače. Podle toho ostatně vypadaly i křivolaké cesty, jimiž se ubírala česká ekonomika.
   Po dvaceti letech plavby, jejíž výročí budeme slavit, jsme dopadli jako Kolumbus. Doplavili jsme se k jiným břehům než k těm, k nimž se upínaly naše sny. Na rozdíl od Kolumba jsme neobjevili Ameriku, ale s celým globalizovaným světem jsme se dostali časovou smyčkou o 80 let zpět, k černému pátku roku 1929. Tudíž k velké hospodářské krizi, kterou se ostýcháme nazvat pravým jménem. Tentokrát to bude podívaná obzvláště napínavá, protože se přidává celá planeta. Dějství bude dlouhé a propad mimořádně hluboký, i když my si umíme pochválit i maléry.
   I ptal se v souvislosti se svou hrou Odcházení Václav Havel, zdali jsme si to všechno nemohli odpustit. Výsledek by nebyl o mnoho horší, a co se svobody slova týče, byli bychom na tom přibližně stejně jako dnes, kdy máme listy cenzurované i volné, a parní ventily pomáhá vypouštět laciný bulvár.
   Ale teď se vraťme k našim prognostikům, Sibyllám našeho tisíciletí. Když jmenovaní pánové a jejich kamarádi vstoupili do hry, domnívali se, že jsou mistry oboru - ačkoli nikdy žádný podnik neřídili, žádné zaměstnance nevedli, za život a existenci nikoho nikdy neodpovídali. Tím není řečeno, že by předchozí kabinety dokonale ovládaly svou roli, naopak - o nové garnituře s jistým časovým odstupem Havel, sám sebe zahrnuv, přiznával, že všichni vstupovali na politické a ekonomické pole jako totální amatéři.
   Uveďme si jeden příklad za všechny: i nepříliš vzdělaný středoškolák by si ze statistické ročenky roku 1989 přečetl v rubrice věnované populaci, že silné ročníky, které budou mít přirozeně silnou porodnost, nastoupí na přelomu 90. let. Tudíž by ani študenty, natož učitele nenapadlo, že by měli likvidovat některé školy, jesle, mateřské školky. Ne tak naše vládní elita. Tito laikové se totiž začali obávat, že je ve školních třídách málo žáků, že jesle a školky nejsou dostatečně vytížené. Uběhlo však jen několik let, a maminky, které by rády nastoupily do práce, nemají kam uložit svá dítka, (byť za stále rostoucí obnos).
   Dnes a denně vidíme, jak se na venkově ruší zdravotní střediska, lékárny, a pacienti dojíždějí do nejbližšího špitálu často, přečasto desítky kilometrů, vesměs taxíkem. Dnes již také nikdo nepamatuje, že po listopadovém cinkání byly zrušeny kraje, a zemi spravovalo na osm desítek okresních úřadů. Kraje byly zrušeny, samosebou včetně úředních budov. Posléze byly tyto celky zase obnoveny, přičemž se často hledaly nebo dokonce budovaly nové objekty, včetně počítačové sítě. S tím rozdílem - proti minulosti - že místo sedmi máme dnes krajů dvojnásobek. Okresní úřady byly tedy zlikvidovány, aby však kraje vzápětí shledaly, že své úkoly nejsou samy s to zvládnout. I stalo se, že některá města dostala statut pověřených úřadů, které za své okolí, jako kdysi okresy, vyřizovaly rostoucí agendu. Nu a teď se nám okresy v celé slávě vrací, s personálem, s novými budovami, elektronikou, a jak vidí všímavý občan, stává se tak za cenu nehorázně rostoucích nákladů a byrokracie.
   Jiný skvostný nápad se dostavil s Klausem a jeho kamarády, když rozdělili národu - před volbami - miliony kuponových knížek. Vzápětí našim vládním Sibyllám došlo, že si nově vzniklí akcionáři nebudou vědět s poťouchlými knížkami rady. A tu přišel se žalostným obsahem v peněžence Viktor Kožený. Založil neprodleně jeden z nejpočetnějších kuponových fondů, se slibem hojných žní po deseti letech. Na reklamách vystupovaly stařenky, pekaři, těžcí "děláci", matky s kočárkem, ba i uličníci, a všichni vykřikovali magické slovo Harvard. Název proslulé univerzity, na níž Kožený nezazářil - vypůjčil si jen slůvko otevírající trezory. Podepřel ho i Václav Klaus, který prorocky pronesl: Více takových Kožených!
   Bylo jich více - někteří byli málo úspěšní, například mágové fondu Trend, jiní veleúspěšní, například tvůrci fondu PPF. Jejich předák Petr Kellner začal roku 1990 prodejem kopírek. Jakmile však založil svůj fond, začal díky Klausovým kuponovým knížkám kupovat lukrativní firmy. V obou vlnách tohoto projektu nasbíral 200 podniků za 5 miliard korun. Nu a zeptejme se dnes původních akcionářů, kolik dostali za jednu kuponovou knížku, zatímco Kellner patří do předních stovek světových dolarových miliardářů! Pokud jde o dolarové milionáře, těch je v Čechách na 17 000 a ročně jich přibývají dva i tři tisíce (podle studie World Wealth Report). Ti sice představují numericky zanedbatelný počet, ani ne dvě promile českých občanů, avšak na zkreslování částek našich příjmů, našeho osobního bohatství je to právě víc než dost.
   Tu si nelze nevzpomenout na komentář M. Daneše, inspirovaný rozhovorem s francouzským historikem Alainem Besanconem, jehož zájmem je zejména světový komunismus. Autor zmíněného článku se přiznal, že zprvu nepřičítal "velký význam faktu, že první polistopadovou vládu Václav Havel nazval 'vládou národního porozumění'; vedle disidentů a komunistů osmašedesátníků klíčové posty premiéra a ministra obrany obsadili prominentní zástupci svrženého režimu, a považoval to za přechodný jev, nutné zlo, které brzy pomine. Přechodná etapa to jistě byla, leč byla to též etapa, kdy se rozdávaly karty na dlouhá desetiletí dopředu. Představitelé starého establishmentu (dodejme, že ti se vzápětí zbavili svých rudých knížek), se jali upevňovat své ekonomické pozice, využívajíce svého vlivu, známostí i (zejména cizích) finančních prostředků. Hodili za hlavu pětiletky, přeskupili se v nový šik a nastartovali českou cestu ke kapitalismu". A jak se dočítáme dále, "šlo o kapitalismus mužů s rudým pozadím (či s červenou minulostí), šmelinářů a veksláků vyznávajících nade vše tyto dvě hodnoty: ovládat druhé a mít se dobře". Zkrátka všichni potvrdili slova Honoré de Balzaka, že "na počátku každého velkého bohatství je zločin". A tam, kde nalézáme zločin, se nalézají kriminálníci, darebáci a zločinci, a tudíž se nemůžeme divit, že ze zbohatlíků si sedl za katr jen málokdo. A z deseti milionů občanů naší republiky je krutá většina hluboce nespokojena, a jejich zlost byla podle ekonoma Františka Dvořáka vykompenzována "vznikem úzké vrstvy bohatých a spokojených, kteří na této 'transformaci' nesmírně vydělali". Milionářů a zámožných, kteří podle Dvořáka přišli k bohatým účtům "šejdrem", je dnes půl milionu. Tedy okolo 5 procent.
   Což není obecnému lidu neznámé. Víme, že se nelze dovolat práva, že jsme okrádáni na každém kroku (vzpomeňme jen na zdravotnictví a bytové inkaso), a tudíž se nedivme, jak dopadl poslední průzkum agentury STEM. Když se totiž vybraného počtu respondentů zeptali, jak se vyvíjí naše společnost, jen 37 procent shledalo, že jde v podstatě o správný směr. Zato 34 procent hovořilo o tom, že jsme se vydali cestou špatnou, a 29 procent poznalo, že "nesměřujeme nikam".
   Jsou ovšem tací, kteří rozpoznali běh událostí v Čechách. Mezi ně patří například Jiří Krejčík, autor filmu o vyšším principu mravním. Ten shledává, že moc používá vůči nám, kdož rozpoznávají stav věcí veřejných, neviditelného lasa. Člověk toto laso, které nás podráží, ovšem nevidí, takže"postiženému se může stát, že upadne jakoby sám od sebe".
   My, co o tomhle morálním propadu víme, si ovšem připomínáme neúspěchy antických věštkyň. Stihl nás totiž stejný osud - zejména trest Kassandry. O její přízeň se ucházel bůh Apollón, který své lásce dokonce věnoval věšteckého ducha. Kassandra se však Apollónovi neodvděčila a byla proto potrestána tím, že jejím věšteckým vizím, ba ani poznané pravdě nikdo nevěřil. A to je i osud nás, Lojzíků, přestože stále pevně věříme, že s těmi ostatními, těžce a teskně postiženými, nakonec pohneme!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]