Současný český historický román prožívá období různorodosti v pohledu na události, jednotlivé postavy i nadnárodní vztahy. Nejednou podléhá scestným, češství, náboženskou i občanskou orientaci obyvatel a českou státnost degradujícím tendencím.
   Pojem vlastenectví je překrýván děravým pláštíkem servilního evropanství nebo je suplován poněkud vyčpělými atributy. Trochu zahanbeně si to uvědomujeme, když pod názvem knihy čteme: Věnováno českému národu. Tou knihou je obsáhlý historický román PROKLETÁ KNÍŽATA (493 stran) spisovatele Miroslava Skačániho, národností Slováka, který je však již dlouho spjat s Jihlavou.
   Skačániho odklon do dávné minulosti je pozoruhodným autorským počinem. Hned v úvodním slově konstatuje skutečnost, kterou si příliš neuvědomujeme, když uvádí, že česká historie je krásná. Nezbývá, než mu dát za pravdu. Především si ceňme, že je prosta výraznějších agresivních tendencí. Měla by v nás probouzet úspornou míru hrdosti a neústupnosti. Skačáni se omlouvá za úsporný styl, jímž je román napsán. Poznamenejme, že je to omluva skromného spisovatele, který vstřebal množství historického materiálu, než v románové podobě předložil čtenářům velkolepě pojaté události z přelomu desátého a jedenáctého století našeho letopočtu, tak významné pro formování české státnosti. Záměrně se vyhýbá vedlejším, zavádějícím, nepodstatným a nejednou fiktivním detailům, jimiž mnohá historická díla oplývají, významné události v nich překrývají milostné avantýry a laciné dobrodružné prvky. Pozorného čtenáře zaujme Skačáni právě barvitou obrazností, půvabnými, originálními příměry a košatým jazykem, který v současné české próze není běžným pravidlem. Kdo se pozorně začte, uvědomí si, jak vhodným a cílevědomým stylem je román napsán. Věcně, otevřeně, upřímně a především objektivně. Dobrodružné prvky v historické próze nelze zcela pominout, patří k ní, neboť i v oněch dávno minulých časech nastávala tuze zlá období, nejednou se stalo nezbytností hájit existenci každého jedince, formující se národ a národní povědomí. Vždy to vyžadovalo nesmírné úsilí a mnohé oběti. Skačánim popisované události samozřejmě nejsou prosté dobrodružných aspektů, citových vazeb a emotivních prvků.
   Z událostí uvedeného období ulpěla většině z nás v paměti strohá kostra školských znalostí, jména knížat, vyvraždění rodu Slavníkovců a snad ještě v českých dějinách (žel) tak častá nesvornost, ohrožující nebezpečněji a hlouběji nad všechna nebezpečí vnější. Tady platí stará pravda, že neupřímný přítel sledující vlastní prospěch je výraznější hrozbou než zjevný nepřítel.
   Skačániho Prokletá knížata jsou obsáhlým románem, který upoutá jak zvolenou formou, tak konstruktivním přístupem k dějinným událostem. Je traktován do čtyř oddílů. Úvodní je nazván Romeo a Julie po česku. Milostná záplatka je sice evidentní a tragická, leč pozor, neobsahuje nic ze Shakespearova lyrizujícího pojetí tragédie, vždyť ještě mnohem později byly příkladně manželské svazky budovány cíleně v zájmu státnosti či hospodářského prospěchu. Ve struktuře druhého dílu je dominantní postavou svatý Vojtěch, následují Boleslav III. a Vršovci. Knihu uzavírá epilog, zavádějící čtenáře na konec roku 1100. S lítostí se dočteme, že rod Vršovců zmizel v propadlišti dějin, stejně tak rod Přemysla Oráče. V průběhu dalších století ovšem zmizela z mapy vůdčích rodů Evropy mnohá vladařská uskupení, to nebylo pouze českou specialitou.
   Předností románu Miroslava Skačániho je snaha o absolutní objektivitu v přístupu k historických událostem a postavám předních protagonistů. Nepodsouvá jim kladné či záporné charaktery, ukazuje je takové, jací patrně byli, jakým jim dovolilo být prostředí a doba. Skačáni se záměrně nevyhýbá událostem drastickým, zdánlivě zbytečně krutým a nemilosrdným, nutno si však zase uvědomit, že taková byla skutečnost, obživu dávala za základě usilovné práce příroda, ale bezpečí, životní jistoty a naději znamenal meč.
   S decentní elegancí vypravený román si zaslouží čtenářský zájem, v současné české historické próze je vybroušeným kamenem. Celým textem prolíná jako nezřetelné vlákno problematika otevřených i skrytých mezilidských vztahů, v nichž nelze nevidět i didaktické poslání románu, plamen šlehající z dávných ohnišť do dnešních časů, volání po bezprostředním, ničím nezkaleném vlastenectví a obezřetné svornosti. To vše Skačáni poodkrývá závěrečnou větou: „Bůh ochraňuj lidstvo před samotnými lidmi…“ Právě tady nacházíme vysoce uměleckou formou zašifrovanou paralelu mezi historickými událostmi a současností, vedoucí k poznání, že bychom se leckdy měli před působením negativních vlivů a škodlivých tendencí intenzivně a srdnatě chránit, majíce na vědomí budoucnost národa.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]