Fotografickou pamětí se v běžné řeči rozumí paměť mimořádně přesná, vybavující si z knih ne pouze jednořádkové výroky a přibližný obsah textu, ale celé stránky se všemi písmenky. Takový termín nespadl z nebe, je odvozen ze zázračné schopnosti fotografie, a tedy geneticky fotografů (fotograf není slepice a snímek vejce, tady není o prvenství sporu). Fotograf vidí i to, co my smrtelníci ne. Upínáme zrak k poštovní schránce na rohu ulice a nevidíme, že tři metry nad ní je krásný arkýř a/nebo omítka na spadnutí. Bude to tím, že do schránky házíme dopisy, a pokud v prvním nebo druhém patře nad ní v té vile nebydlí víla, o které si sníme, nemáme kdy pozvednout tím směrem zrak. Fotograf je zvláštní lidský druh, který vidí i schránku a chodce poblíž i ten arkýř a omítku a bezmračné nebo zatažené nebe nad tím. Zvlášť když je to tak vidoucí fotograf jako František Dostál.
   Jeho nejnovější kniha TOTO MĚSTO JE NA PRODEJ (Ostrov, Praha 2006) je bůhvíkolikátý svazek řady, započatý 1985 Prahou (v nakladatelství Olympia) a Trvalým bydlištěm Praha (1986, Čs. spisovatel), a přimyká se jak svým formátem, tak duchem, totiž fotografiemi, mezi které Dostál tu a tam vkládá vzpomínky na Prahu svého dětství, mládí i dalších časů, sám je ročník 1938), k pražské nostalgické causerii z roku 2003 Toto město je k pronajmutí. Ostatně rovněž podtitul je stejný, jen místo "z let 1969-2002" se v zatím poslední autorově knize čte "z let 1990-2006". Ač se svazek vonící ještě tiskařskou černí daty vzniku snímků nevrací tak daleko do minula jako svazek předešlý, nostalgie, která z knihy vane, není menší, právě naopak.
   Je to výsledek stále se stupňujícího tlaku, na jehož válcovací stolici bere za své po celé tisíciletí se skládající podoba města, ve kterém jsou i památkáři často bezmocní a zcela bez pomoci zanikají nesčetná zákoutí a ty stavby, ploty, dlažby a lidé na ní, jimž se nedostává jakéstakés (byť nikoli vždy skutečně účinné) zákonné ochrany. Občas se zdá, že globalizační válec, který směřuje k tomu, aby všecka města na planetě vypadala víceméně stejně a jen skýtala svým pánům maximální pohodlí, je poháněn komplexem méněcennosti bossů z měst, která žádnou památku a paměť nemají. Pražská nostalgie kvapem roste i z poznání, že město, které ještě před několika lety bylo k pronájmu, je dnes už na prodej, tak jako jeho sexuální i politické děvky.
   Jestliže název předešlé knihy inspirovala spolu s cedulemi za okny a na zdech domů Hrabalova kniha Toto město je ve společné péči obyvatel, už ve vstupu knihy Toto město je na prodej se hlásí prudší polemika. Výmluvný je už název toho vstupu: Jen několik vět Pražáka od Botiče. Sousloví několik vět nezní povědomě náhodou. Pohled Pražáka od Botiče je přirozeně jiný než dejme tomu pohled Pražana řekněmež od Ořechovky; a dnešních několik vět už diktovala jiná životní zkušenost a jiná skutečnost. Polemika? Bezděčná? To nechť posoudí čtenář sám. Zde si jen řekněme, že kniha černobílých snímků a nečernobílého vhledu do minulosti (Dostál není ani v nejmenším obhájce toho přihlouplého času, jímž nazývá padesátá léta, ani pozdějších vladařů jedné strany) je úchvatný, protože objevně s vědoucím humorem vidoucí a vtipný protiklad ke všem všemi barvami hrajícím, v podstatě reklamním, tedy ex definitione klamavým, často přímo lživým publikacím.
   Zatímco v nich je Praha turistických tras zalidněna dokonale oděnými modelkami a pravidelně mladými manekýny obligátně sebevědomého manažerského nakročení i pohledu, zatímco staré město měst se proměňuje v banky, kasina, autosalony, kanceláře, cizokrajné restaurace, pizzerie, prodejní velkohaly, zatímco za vysokými zdmi luxusních vil vyrostly bazény, František Dostál vždy znovu vyrážel do - většinou nevyfešákovaných - pražských ulic hledat genia loci jako obyčejný chodec a nalézal, dodejme, obyčejné a často staré lidi, a s nimi a vedle nich děti, bizarní postavy, zvířenu, děsivé chátrání periférie. A ví, protože vidí, jak je Praha prodávána těmi, kdož se o její krásu nezasloužili, a jak si s dnešní asanací, propletenou s bezohledným byznysem, žádný Klub za starou Prahu neporadí.
   Jak Dostál říká, jeho snímky jsou vychozené a vykoukané. Už v Tomto městě k pronajmutí se Dostál přihlásil k Nezvalovu Pražskému chodci, z jeho fotografií a Sýsových básní vznikla Praha zezadu (1999), Dostál si vůbec až nápadně rozumí s básníky (dvě knihy s J. Žáčkem, jedna s M. Holubem) a nyní nejnověji jeho smutné konstatování bylo (nikoli je) to město s magickou mocí souzní s tázáním v Pražském chodci roku 2000 (2006) Alberta Marenčina: Ale kde je, prosím vás, ich duch? Genius loci? Kde je mágia? Ztratila se? Snad mizí z ulic, ale žije a bude žít. V knihách básníků slovem i fotoobjektivem. I když další Dostálova kniha se možná bude muset jmenovat Toto město je už celé vyprodáno.
   Stránky textu Dostálovy knihy v ničem nezaostávají za stránkami snímků - Dostál umí vyprávět poutavěji a hlouběji než mnohý literát. A hlavně: text a fotografie se v obojím Tomto městě neilustrují, nemajíce toho zapotřebí - vypovídají, aniž potřebují dopovídání. Vedou spolu hovor dvou rovnocenných partnerů. Těžko říci, která stránka nebo dvě jsou nejlepší. Mne uhranula dvojstrana s pražským orlojem, odstavcem o Karlu IV., Otci vlasti, vlastně i Evropské unie, a dvěma snímky. Na jednom míří chlapec do dveří pod orlojem, zatímco jeho obézní kamarád marně škrábe do spáry ve zdi, na protilehlém se zvěrokruh orloje zrcadlí na střeše auta, pod níž si čekající řidič s prstem pod nosem čte noviny. A navíc jakýsi velký stín jakoby medvěda padající mezi orloj a vůz, v bočním okénku převrácený odraz figury a symbolů z orloje. Co všecko to znamená! Kniha by se o té dvojstraně dala sepsat! Nejen o ní. Dar vidění ve službě výmluvné paměti města.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]