Ran už padlo dost. Gestapák Böhm učinil »velkorysé« gesto. Povolil sestrám Julia Fučíka navštívit jejich bratra a dokonce mu přinést jeho oblíbené jídlo - švestkové knedlíky. Proto Libuše vstala časně ráno, uvařila je čerstvé, dala do kastrůlku, posypala tvarohem, cukrem, omastila a pak rendlík zabalila do utěrky, aby knedlíky přivezly s Věrou v tašce ještě teplé. Po osmé hodině ranní vystoupily z vlaku od Plzně na pražském Hlavním nádraží. Bylo září roku 1942. Nad Hradčany vlál stín hákového kříže a za kamennými zdmi Petschkova paláce se odehrávala bitva komunistického novináře a jeho ženy Gustiny.

   Komisař Böhm a švestkové knedlíky
   Julius Fučík vítá sestry s úsměvem. Z očí mu probleskují plamínky vzdoru i klukovského šibalství. Stojí před gestapákem vzpřímeně. To není zoufalý a pokořený muž. Povytaženým obočím sestrám naznačuje, aby neplakaly a neudělaly tím Böhmovi radost.
   Jakpak by nevěděl, že o čtrnáct let mladší Věra zbožňuje květiny. Pro koho jiného než pro ni ráno při rozcvičce na dvoře pankrácké věznice utrhl u zdi schoulenou pampelišku, ještě mokrou chladivými krůpějemi rosy. Honem ji schoval do kapsy. Protože vybočil z řady, dozorce ho několikrát udeřil. Fyzická bolest dávno vyprchala. Těžší je přemáhat bolest duševní. Sourozenci stojí v místnosti proti sobě. Kolik je v těch pohledech něhy po dlouhé době odloučení. Dříve než usednou, Julek přistoupí k Věře. Vytáhne pomačkanou pampelišku, ukloní se a s milým úsměvem, jako když chlapec přináší své vyvolené krásný dárek, podá ji sestře a řekne: »Vzácné dámě vzácnou květinu.«
   Gestapák Böhm vyhlíží pobaveně. Nač tolik lyriky tak blízko pod sekyrou? Za žoviální maskou bonvivána se skrývá tvář chladnokrevné bestie.
   Fučík však komisaře přehlíží. Vyptává se na matku, otce, oživuje si vzpomínky na Gustinu, na Chotiměř, kde napsal nádhernou studii Božena Němcovou bojující, i na psa Jeryka. »My máme oba rádi psy, viďte, pane komisaři? Ale každý jinou rasu, že?« obrátí se Jula jízlivě k Böhmovi.
   Ten se tváří, jako by neslyšel. Čmuchal se však v něm nezapře. Nahlédne pod pokličku do kastrůlku a začne píchat tužkou do knedlíků. Lačné oči vlka by rády našly ukrytou kořist. Počíná si směšně.
   »Hledáte špendlíky, nebo žiletky, pane komisaři?« ironizuje Fučík. »Snad si nemyslíte, že by mě sprovodila ze světa moje rodina. Vždyť od toho jste tady přece vy.«
   Fučík dával Böhmovi neustále najevo svou morální převahu. Rozleptával jeho sebedůvěru úžasnou vnitřní silou a bezmeznou vírou ve vítězství. Otřásl jím tak, že Böhm začal myslet na zadní kolečka a pochybovat o neporazitelnosti tisícileté říše.

   Život lidstva je jako mraveniště
   Libuše si vždycky uměla namlouvat to lepší. Věřila, že Jula zůstane živ. Věřila tomu i o poslední návštěvě bratra v jedné z úřadoven gestapa v Bredovské ulici naproti Pečkárně, než ho odvezli transportem do vyšetřovací vazby v Bautzenu. Ale Věra tušila...
   »Julečku, máme pro tebe vitamíny,« podávaly mu tašku s hlávkovým salátem, kouskem masa a čokolády, které byly v Protektorátu vzácností. »Tolik lahůdek pro mě? To už je škoda. Co s tím budu dělat,« poznamenal bratr. Libuše se rozplakala. A Julius Fučík, hlídaný strážemi, ji povzbudil: »Neplač, Líbo, je válka. Miliony lidí padají na frontě - a nechtěly válku. Já ji také nechtěl a také padnu. Život lidstva je jako mraveniště. Ale když zašlápneš jednoho mravence, tím jejich dílo nezboříš.«
   »Odchod!« vyštěkla stráž. Fučík obejme a políbí sestry. A Libuše s Věrou kvapem letí jako poplašená ptáčata po schodech dolů k bráně. Srdce jim buší v hrdlech. Snad ještě jednou zahlédnou Julu, až ho povedou? Chvějí se nedočkavostí, žalem i touhou - ještě tak jednou obejmout milovaného bratra.
   A pak ho naposledy spatří, jak ho vedou z vrat od nacistického soudce přes ulici do Petschkova paláce. Ještě poslední kapka štěstí zmírní trýzeň sklíčených duší. Fučík sestry zdraví zamáváním ruky, jako by se nic nedělo. Bezstarostně houpe síťovkou, v níž si odnáší trochu jídla. Najednou se stráži prudce vytrhne. Věra se také neudrží - rozběhnou se sobě naproti. Ještě si stačí stisknout ruce a říci poslední slova:
   »Na shledanou, Julo!«
   »Na shledanou, Věro!«
   Dozorčí je od sebe odtrhli. Navždy.

   Věřin poslední dopis
   Věra Roučková měla ještě možnost zaslat bratrovi do věznice v Bautzenu poslední dopis. Nese datum 7. července 1943:
   »Drahý Julku, tolik Ti toho Líba napsala, že už pro mne ani žádná novinka nezůstala. Víš, že jsem nikdy žádný písmák nebyla jako náš otec. Na povrch také tak drsná a nepřístupná, ale citu tolik, který před nikým neumím projevit. Snad se Ti proto při našich návštěvách jistě zdálo, že Tě mám asi méně ráda než Líba. Ale, chlapče drahý, nikdo si snad nepřeje víc Tvého návratu než právě já.
   Julečku, tolik na Tebe vzpomínám, ve chvílích, kdy jsem sama, ta nejkrásnější oslovení pro Tebe mám. A pak velikou víru, že se vrátíš. Musíš být hodně silný a také tak pevně věřit jako zde my všichni.
   Pa, můj drahý, a buď hodně statečný. Na rty Ti v duchu kladu takový pěkný polibek, jakýs Ty mi dával svou mokrou pusou.
   Tvoje Věra.«

   Nejmilejší knížka kytkové báby
   Hledím na ruce Věry Roučkové. Drobná žena ve svém plzeňském bytě listuje v knížce jí nejmilejší: Reportáži, psané na oprátce. Otevře ji na první straně a rozbalí záložku z jemného papíru. Jak v herbáři bylinkářů v něm leží vyschlá květinka. Nepatrný chomáček zvadlého chmýří. Čas dávno vysál svěžest a šťávu z lodyhy a listů. Sáhne na ni s neskrývaným vzrušením, s jakým ji svírala v dlani v Petschkově paláci v září 1942, ztýrána žalem a beznadějí. Pampeliška od Julia Fučíka. Památka nejdražší.
   »Julek mě rád škádlíval pojmenováváním kytková bába,« rozehrají se Věře vějířky vrásek kolem koutků úst. »Kdyby tak nyní viděl, jak mi sluší být bábou vnoučat. Moc se vždycky těším na jaro. Až zasvítí sluníčko a já začnu na zahrádce kypřit půdu, plít, sázet a okopávat záhonky. Snad kdybych zasadila semínko z Julkovy pampelišky do hlíny, možná...«
   Každý rok rostou pampelišky. Po celé naší zemi kvetou pampelišky Julia Fučíka.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]