„Koncem měsíce října jsem navštívil brněnského básníka Ivana Blatného, který žije od roku 1948 v emigraci, v malém anglickém městečku Clacton on Sea,“ mohl si přečíst ve Svobodném slově z 21. prosince 1989, kdo i tehdy, čase převratných politických událostí, nalistoval pátou, kulturní stránku. O své návštěvě u Blatného tam referoval Martin Pluháček, jemuž se podařilo do Anglie za básníkem vycestovat, ještě než sametové nůžky přestřihly ostnaté dráty. „Jelikož chci o Blatném napsat knihu, byl můj rozhovor s ním spíše ´pracovní´, především jsem si doplňoval a ověřoval údaje z jeho života. Místo původního interview tedy nabízím koláž z Blatného výroků, vyřčených během posledních jedenácti let v rozhovorech s...“
   Tomáš Mráz, vypravěč příběhu LUCKA, MACEŠKA A JÁ (Druhé město, Brno 2009), který se vypravil za básníkem Maceškou, pobývajícím jako emigrant tak jako Blatný v Anglii od téhož roku 1948, octl se „v blázinci“ na londýnském letišti Heathrow „v pozdním odpoledni v úterý 23. října 1989“. Protože knihu Lucka, Maceška a já napsal Martin Reiner, a to je původní i dnešní občanské jméno, sloužící jako jméno básnické v letech, kdy se úředně jmenoval po svém otčímovi Pluháček, a protože Pluháčkova koláž ve Svobodném slově 1989 a pak velmi rozšířena v únorovém čísle Proglasu 1990 se v mnohém víceméně shoduje s „Tomášovým“ vyprávěním o jeho výpravě za básníkem Maceškou, autor Lucky... postavil čtenáře před celou kopu otázek:
   Co vše je v Maceškovi z Blatného a co vůbec ne? V čem je a v čem není Tomáš Mráz sám autor? Proč motiv psychiatrické léčby z Blatného života má svou paralelu v příběhu vypravěčově, v osudu Lucčiny maminky? A proč se vůbec stále prolínají vzpomínky na návštěvu u nemocného, ale stále bystrého básníka s momentkami z vypravěčova ročního pečování o malou Lucku v době, kdy se její maminka léčila v blázinci? Kde a v jaké míře Reiner mystifikuje? A proč: zkouší, půjde-li kritika do hloubky, když píše v úterý 23/10 1989 místo v pondělí, anebo se raduje, pokud nejen čtenář nepozná, že v Lidovkách z 18/5 1990 nebyl nejen sloupek o Maceškově smrti, ale vůbec nic z toho, co vypadá tak pravděpodobně, že tam bylo? A co vůbec znamená ten trojúhelník titulních postav; proč je v něm Lucka a co znamená její jméno? Nakolik vážně autor míní, že Tomášovo řešení tajemství Maceškova života (když už ne smrti: Blatný umřel pokojně až 5/8 1990, Maceška z příběhu už 15/5 zavražděn), tj. tajená jiná erotická orientace, může vypovídat i o Ivanu Blatném?
   Podle jedné recenze Reiner odhaluje ve své próze pozoruhodná tajemství - recenzent tajemství podle něho hlavní vepsal do nadpisu: Touha po třetím pohlaví. Co jiného mu taky zbylo než takto bájit, když přece vůbec nemohl vzít na vědomí vypravěčův pocit, „že do tohoto světa nepatří“, a když se dost dobře nemohl vyrovnat s vypravěčovým rozčarováním z Londýna, kde se „necítí jako ten, kdo právě žije nesplněný sen dvou generací“ (sen cestovat), a klade si otázku, co „v tomhle surovém městě“ hledá. A když už vůbec musí taktně přejít odstavec vypravěčova dosud velice provokativního poznání: „Za komunistů v Československu chybělo zboží, ale měli jsme všechno, za co by nám dnes Němci zaplatili zlatem... Čas, prostor i přátelství.“
   Do kterého světa vypravěč patří, když nepatří do světa osamocení, osamocení stejně před listopadem (pocit nepatřičnosti do tohoto světa se vypravěče zmocnil už tehdy) jako po něm?
   Nejlépe je mu (a s ním i čtenáři) s dítětem Luckou a velkým dítětem, básníkem Maceškou, ale také s jinými básníky, jichž je v knize požehnaně a jeden z nichž v Tomášovi (před ním i v Reinerovi?) podnítil zájem o básníka v Anglii. Hned na pěti místech příběhu se objevuje Nezval, jednou i s pány Povolným a Plevou, kteří se na cestě z hospody Na Růžku do baru Boccaccio ujali kočičky a po svém o ni pečovali (než ji barman nalil do misky mléko):
   „´A pan učitel Pleva´, přidávám ještě výchovný dovětek, který má tak trochu naznačit, jak si představuji správného učitele, ´šel domů jako první už o půl čtvrté ráno, aby se mohl dobře připravit na vyučování. Tak pusinku a dobrou noc´,“ vypráví Tomáš Lucce o Nezvalovi i autorovi Malého Bobše.
   A jsme doma. Lucka, Maceška a Já je knížka dětství, přátelství, pohody a dobré míry. Což o to, postmoderna je tu a s ní i exploatace Kafky (Tomáš marně se snažící vysvětlit svůj omyl v londýnském metru jeho uniformovanému pracovníkovi), televizního seriálu („sedím v černém taxíku, který vypadá stejně jako v Profesionálech“), ale i lecčeho jiného (k čemupak asi odkazuje podkapitola Nadechni se a leť z kap. 13?). Lucka... je chvála básnického bláznovství, hravého, pravého, prahnoucího po lidech a vlastně šťastného, nadnášejícího bez ohledu na životní poměry někdy truchlivé - na rozdíl od bláznění nebásnivého, bez družnosti a zle váznoucího v úzkostných osaměních.
   O Maceškovi vypráví Tomášovi pamětnice, jak jejího otce rozčilovaly básníkovy extáze:
   „Hle a viz, sošná dokonalost stromových korun!“ „Ach, netečná kráso bledničkových lístků jarého ostružiníku!“ „Uch, ptačí výkřiku, poplašený jásote sojky!“
   Četl jsem to vzdělané kamarádce; bez zaváhání řekla: Ale to je přece Vančura. A není vančurovská dobrá míra ve větách jako „noc seděla obkročmo na mé posteli a hleděla mi do očí“ nebo „tohle je poledne příběhu, kdy jsou stíny nejkratší“?
   Tomáš Reinerova příběhu se podceňuje. Jako znalec lidských duší by si prý „nevydělal ani na slanou vodu“, a klade si otázku, bude-li „potom svůj“, až bude mít Lucka zas maminku a hlavně odroste.
   Reiner už je svůj. Řečeno Tomášovými slovy o Maceškovi: cítíme to „z jeho vyprávění, ze způsobu mluvy.“
   Patří do světa poezie, poezie života.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]