Není téměř týdne, aby se z produkce čilého nakladatelství XYZ neobjevil na knižních pultech nový titul.
   Zatím největším překvapením byl knižní rozhovor publicisty Jaroslava Dobiáše s Libuší Barkovou, známou z politické vánice kolem Stanislava Grosse a z působení jeho ženy, ženy s pověstí mimořádného talentu v podnikatelské sféře.
   Předmluvu ke knize OSUD JMÉNEM BARKOVÁ nenapsal nikdo jiný než Michal Viewegh: "... Nemohu se zbavit pocitu, že Libuše Barková je tak trochu oběť - novinářů, politiků, intelektuálního snobství a (nejen lidoveckého) pokrytectví. Majitelka bordelu... Když čtu, jak marně žádala slyšení u poslanců, vzpomenu si na Ztracenou čest Kateřiny Blumové, zapsal jsem si v polovině minulého roku ( 2005 - pozn. Z. H.) do svého deníku," líčí člověk zvučného jména.
   Je to smutné čtení ze dnů a měsíců křivého režimu, nazvaného nedávno spisovatelem Jaroslavem Čejkou příznačně "kapsáčem".
   Kdeže loňské sněhy jsou? Snad jenom v pohádce o populárním Standovi, o vysoce postaveném činiteli, kterému zčista jasna ve svazáckém věku přestaly růst stromy do nebe. Měl velké štěstí, že on ani jeho žena si nemuseli prožít, co si musela prožít a odbýt jejich dobrá rodinná známá Libuše Barková - několik potupných dnů ve věznici Ruzyně.
   Čtěte tu literaturu - abyste neupadli do klamu a šálení, čtěte řádky Dobiáše a Barkové, byť i se sebezapřením! Je to literatura potřebná k procitnutí ze současné lži a nenávisti.
   Z pera Radka Hromušky pochází jiný knižní titul - NELÍTOSTNĚ. Pojednává o vraždě sedmnáctileté dívky 30. ledna 2005 v Bílině. Tato kniha je šokující výpovědí o skutečném činu, který spáchali tři inteligentní mladí lidé ze spořádaných rodin. Teď budou pykat za zločiny vězením v celkové délce padesáti osmi let. Hra se změnila v nepochopitelný masakr. Kamilina smrt byla zbytečná...
   Kolik je mezi námi takových "normálních" lidí, v jejichž hlavách se rodí nepředvídatelné činy, jejichž kořeny teprve začínáme objevovat. Nelze spoléhat, že vznikají nahodile, bez jakýchkoliv příčin a sociálněekonomického a kulturního podhoubí, vedle "vzorného" konání a chování vůdců, kteří se vozí kolem nás v přepychových kočárech!
   Herečka Eva Holubová se v knize PRAVDU, PROSÍM! pustila do rozhovoru s jedním z nejobehranějších prominentů doby, s "mužem devatera řemesel", o nichž se může příslušníkům novinářské, herecké, spisovatelské, básnické tzv. holubí letky jenom zdát - s hercem, bavičem, prostořekým moderátorem televizních talkshow, sebevědomým partnerem, publicistou, scénáristou a podnikatelem Janem Krausem. Dovolím si pár citací Krause, vytržených ze souvislostí, nemaje více prostoru: "Pohrdám velkou částí novinářů, často právě tzv. kritiků, mluvím a píši o nich hanlivě a je mi jasné, že když začnou a dostanou šanci, užijí si zase oni mě." Když Jan Kraus přibližuje popudlivé kritiky kolem filmu Městečko, praví: "Městečko je rozhodně film o mých přátelích a známých, o autentických lidech, které jsem poznal, a velkou většinu z nich jsem měl nebo mám moc rád. Neměl jsem sebemenší důvod se jim posmívat. Na rozdíl od připochcaných recenzentek je pravda nijak neurazila."
   Kraus je břitký, je ostrý jako feferonka, je snad ze svého pohledu i pravdivý a odvážný. Avšak nelze přehlédnout, že co jemu projde, za to jiný trpí! Čtu se sebezapřením některé jeho myšlenky a názory a nezvedám nad nimi prst. Snad jde o satirické přehánění a nadsázku. Na otázku "A čím je pro tebe Václav Klaus?" odpovídá Evě Holubové mj.: "Nejraději jsem, když mně někdo vysvětluje jako Klausovu přednost, že má slušivé sako. Oponuji, že proti tomu Heydrichovu je to úplný drban. Heydrich byl vrcholem elegance, a k tomu hrál na piano. Ti, co volí 'reprezentaci', mohou časem volit Heydrichovy hadry. Bez ohledu na to, co je v nich... Klaus splňuje několik důležitých atributů řadového lokaje a měšťáka. Například, že je profesor, že si profesuru frknul, když byl premiérem, což je unikát, to se nějak přehlédlo. (Ceausescová měla kdysi doktorát z chemie a jedinou chemikálií, kterou znala, byla zřejmě vlastní moč)."
   Nic proti břitkosti, ale jenom v podvědomí si říkám nahlas: co kdybych něco podobného napsal já, český publicista. A kdybych šel s něčím takovým třeba do redakce nezávislých Lidových novin nebo nezávislého Práva (dříve Rudého)? Byl bych pro ně zcela určitě ještě dvakrát tak nežádoucí.
   Pakliže nakladatelství XYZ spoléhá na to, že řádky jeho autorů naši mocní nečtou, pak před tímto nakladatelským domem (o několika málo lidech) vyseknu poklonu.
   Na stole mám ještě další knihu z produkce XYZ; připravila ji Šárka Rezková spolu s Janou Doležalovou: KUS MÉHO ŽIVOTA S JIŘÍM BRABCEM.
   Znal jsem se s legendou české country osobně, nikoliv jen za "kapsáče", ale ještě z doby "totáče". Byla to neřízená střela s fantastickým uměleckým talentem. Jednou nám spolu s básníkem Jaroslavem Holoubkem koncertoval ve vinárně U Medvídků a my byli u vytržení. Spolkla nás hluboká noc. Na noční ulici jsme halekali bez obavy o svůj život a o prázdné redaktorské kapsy.
   S o to větším zájmem jsem si přečetl i tuto zajímavou knihu, která se nijak nevymyká ze započaté řady. Pochopil jsem, že XYZ vyrazilo plnou pravdou vpřed - zdá se, že na zelenou a po své vlastní koleji!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]