Před sto lety, 23. února 1908, zemřel Svatopluk Čech. Ve své době (narozen 21. února 1846) byl miláčkem národa, neboť byl považován za posledního obrozence. Literární dějepis jej charakterizuje jako vůdčího reprezentanta školy národní, jež se konstituovala v almanachu Ruch, zatímco vrstevníci Vrchlický a jeho družina, kteří se seskupili kolem časopisu Lumír, byli představiteli tzv. školy kosmopolitní. Protiklad Čech - Vrchlický nebyl však ani tehdy v některých aspektech zřejmý. Čech se zabýval i širší evropskou a světovou tematikou a určitou dobu dokonce redigoval i Lumír. V současnosti - po stu a více letech ve změněných podmínkách, aniž bychom zcela popírali tehdejší dobová a pozdější hodnocení, ztrácejí tato označení z hlediska recepce jednotlivých autorů svůj význam, neboť se tážeme po obecné trvalosti a aktuálnosti jejich uměleckého a osobnostního odkazu.
   Svatopluk Čech, věren svému jménu, dal národní kultuře svým dílem, lidským profilem a občanskými postoji cenný vklad dodnes v lecčem podnětný. Díky otci, účastníku revolučního roku 1848, a jeho širokému kulturnímu rozhledu, dostalo se chlapci dokonalé osobnostní průpravy, zejména v úctě k národním hodnotám a vlastenecké tradici. V jeho činnosti literární, které se po krátké advokátní praxi cele věnoval, hrála oddanost českým zájmům a národní tradici rozhodující roli. Byl dědicem Kollárovým, což dokázal díly, v nichž ožívala všeslovanská tradice jako zdroj i opora současného úsilí (romance Geronův smích, eposy Dagmar, Slavie, satirická ozvěna ruských bylin Kratochvilná historie o ptáku Velikánu Velikánoviči). Mnohé z toho odnesl čas, ale tradice slovanské vzájemnosti se ukázala jako životodárná i v letech druhé světové války a neztrácí na významu ani v dnešním globalizovaném světě.
   Tradici venkova, která byla tehdy výraznou linií české literatury, vyjádřil Čech v pásmu veršovaných povídek Ve stínu lípy, sevřeném do úvodní a závěrečné apoteózy rodného kraje. Idyličnost různorodých příběhů vyprávěných průzračnou češtinou vyvolá u dnešního čtenáře možná pousmání. Při hlubším zamyšlení však existenciální patos většiny z nich má trvalou etickou hodnotu, kterou si uvědomujeme právě v dnešním rozchváceném a chaotickém světě.
   Vkořeněnost v tradici postihl spisovatel v epických a dramatických skladbách, které jsou holdem době husitské i úvahou o době pobělohorské (Husita na Baltu, Žižka, Roháč na Sioně, zčásti i Adamité, Václav z Michalovic).
   Profesor Karel Dvořák před více než padesáti lety zdůraznil, že cenu literatury nedělá jen to, že je národně tradiční, ale že odhaluje společenské procesy a usiluje o pokrok. V tomto smyslu nejsou bez významu Čechovy básnické skladby s filozofickými úvahami o porážkách revolučních hnutí v minulosti. Šlo o dobu husitskou (epos Adamité) a reflektování porážky Pařížské komuny (epos Evropa) s vyjádřením pochybností o trvalém významu revolucí.
   Nesporný je však spisovatelův vztah k sociální tematice. F. X. Šalda, který Čecha nijak kriticky nešetřil, vytýkaje mu nedotaženost jeho epických opusů i přílišnou rétoričnost (nicméně prosazovanou "s žárem, jasem, přesností a nosností"), rozpoznal, že básník prokázal "první intenzivnější náměty sociální, ano socialistické poezie české větších rozměrů" (Šaldův Zápisník VIII, č. 9/10, červen 1936, str. 302).
   Svědčí o tom Čechova politická lyrika (Jitřní písně, Nové písně), určená pro Nerudovu knižnici Poetické besedy, v níž s tendenčností, která byla vlastní většině jeho tvorby, vyjádřil hold poctivé lidské práci (Buď práci čest) a dělníkovi, v němž viděl hrdinu budoucnosti (Hrdina budoucnosti, Podzemní hlas). Nadčasový význam mají básníkovy verše, jimiž vyjádřil víru ve velkou budoucnost slovanských národů (Věřím) i kritickou obžalobu soudobé společnosti, která se zpronevěřila demokratickým ideálům (Svoboda). Trvalou hodnotu mají Písně otroka zobrazující peripetie boje národního i sociálního. Ve formální různorodosti je pranýřován vztah mezi pánem a otrokem, který není stálý, a zvýrazněn odsudek těch ponižovaných, kteří zrazují své druhy a stávají se tak pomocníky otrokáře. Zachycení demoralizace člověka vlivem nesvobody i otroctví koloniálního systému oslovuje čtenáře i dnes. Na padesát vydání záhy po roce 1895, kdy sbírka vyšla poprvé, nejenže nemá v naší knižní produkci obdoby, ale svědčí především o potřebnosti díla reagujícího na soudobou společenskou atmosféru i o nadčasovosti vyjadřovaného vztahu.
   Nadčasový význam mají i Čechova některá díla satirická. Pohádkový příběh s hinduistickým námětem o opičákovi, Hanuman, dosvědčuje, že Čech se nevyhýbal ani tzv. kosmopolitním tématům, ale vypovídá zároveň, že nelze roubovat evropské mravy a zvyklosti na orientální poměry, neboť to nepřispívá k vytvoření vlastní etnické identity.
   V proslulých prozaických "broučkiádách" spočívá aktuálnost Pravého výletu pana Broučka do Měsíce ve zpochybnění módního trendu umění pro umění a umělecké odtrženosti od života. Nejznámější Nový epochální výlet pana Broučka tentokrát do XV. století je konfrontací soudobého měšťáctví s dobou husitskou, a především parodií Broučkovy bezzásadovosti, zbabělosti a proměny názoru podle aktuální potřeby, vyplývající z jeho sociálního statusu rentiéra, což dnes zní zvláště výrazně. O světovou proslulost obou příběhů se postaral Leoš Janáček operním zpracováním.
   Dobově podmíněná byla i básnická povídka Lešetínská kovář, zprvu cenzurou potlačená. Čech v ní v konzervativním duchu reagoval na odpor českého řemeslníka, který se postavil se zbraní v ruce německému podnikateli uzurpujícímu českou vesnici. Čechův protiněmecký postoj byl tehdy konkrétní podobou vzdoru proti pronikání cizího kapitálu a setrváváním na tradici patriarchálního venkova. Nelze jej považovat za protiněmecký šovinismus, který mu nebyl vlastní, což je zřetelné z básníkových některých dalších skladeb (např. báseň Říp).
   Sociální aspekt příběhu zdůraznil Ivan Olbracht, který ve dvacátých letech minulého století projektoval stejnojmenný film, jehož scénář v první verzi napsal v době ohrožení německým nacismem koncem třicátých let a v druhé podobě v r. 1941. Film, který měl být natočen v letech 1947-1948, se však realizace nedočkal.
   Při hodnocení místa Svatopluka Čecha v historii české literatury nelze opomenout fundovaná tvrzení významných kritiků a teoretiků (mj. i Šaldy a Mukařovského), že Čech je páteřní součástí literární tradice vedoucí od první fáze národního obrození přes Nerudu, Hálka a Vrchlického až k Březinovi. Básník, který byl svým založením romantik a některá svá díla tvořil v byronovském duchu, tak představuje souvislost s tradicí realistickou a spirituálně symbolistickou.
   Svatopluk Čech byl synem i poplatníkem doby a formální podobou (např. rétorickou nadměrností, užitím časomíry) se vzdaluje našemu čtenářskému zájmu. Jeho odkaz dnešku spočívá v tematické pestrosti a záměrnosti i v péči o jazykovou čistotu, s nimiž se vyjadřoval ke klíčovým společenským otázkám současnosti i minulosti. Je i v jeho dělné pracovitosti, s níž plnil úkoly umělecké, publicistické i organizátorské (např. redigování Lumíra a Květů). Příkladná byla básníkova tolerantnost a skromnost. Zřekl se členství v České akademii věd a umění, odmítl čestné občanství Prahy i poslaneckou kandidaturu za Mladočechy do vídeňského parlamentu.
   Nejsou to hodnoty hodné následování?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]