František Uher (1. 3. 1936 v Havlíčkově Brodě) patří k výrazným představitelům současného detektivního žánru. Je autorem doporučovaným milovníky dobré české detektivky, což není v zemi, v níž je stále živá tradice čapkovská, vachkovská či erbenovská, nic nepřirozeného. Méně známý je jako osobitý, konzistentní lyrik, člen Unie českých spisovatelů, jako básník "Královéhradeckého literárního kruhu" mj. přispěl do řady samizdatových sborníků nazvaných Pět z Kruhu, v r. 2002 vydal i sbírku Tichá plavba. A ještě méně je známá jeho tvorba aforistická, kterou publikuje časopisecky, kupř. v Obrysu-Kmeni. A právě AFORISMY shrnul do stejnojmenné sbírky, kterou s podtitulem Definice poznání loni vydalo agilní nakladatelství ALFA-OMEGA v Dobřejovicích u Prahy (200 výt., nestránkováno, doporučená cena 105 Kč).
   "Co vtěsnám do aforismu, / z toho pilný spisovatel vytvoří román", píše Uher a vystihuje podstatný důvod obliby aforismů, ale i jim blízkých bonmotů, maxim či sentencí, využívajících jazykových her a hříček, polysémie, paradoxů, jiskřivých antinomií. Jeho krédem je výrok připisovaný Aristotelovi: O všem je nutno pochybovat (OK č. 12/2002).
   Aforistická stručnost, duchaplnost a nápaditost, intelektuální vtip a šarm, schopnost koncentrovat maximum významu na minimální ploše, to vše vyhovuje hektickému tempu nejen dnešní doby. Uspokojí intelektuály všech profesí i lidi spoléhající toliko na selský rozum a individuální zkušenost. Aforismus se sice nestane přirozenou součástí folklóru jako anekdota, avšak jeho všeobecná přístupnost z něj činí žánr vyhledávaný a populární. Své by k tomu mohli říci kupř. Jiří Žáček nebo Ivan Fontana, nebo Pavol Janík či Ján Majerník, abychom jmenovali některé české a slovenské soudobé tvůrce.
   Aforismy Františka Uhra jsou polytematické a bohaté po stránce poetické, z hlediska "formy" a "techniky". Zjednodušeně pojato, najdeme zde jednak aforismy, jež jsou výsledkem pregnantně formulovaného zobecňujícího postřehu a mají blízko k sentencím, tak i útvary těžící ze sémantických možností jazyka, jeho zvukové i významové stránky. Ani jeden typ přitom nedominuje.
   K tomu prvnímu přiřaďme např. "Dát lidem svobodu je snadnější / než dát jim chleba" či "Lidská práva jsou hůl, / kterou lze vytáhnout na kohokoli". Jejich pravdivost budeme popírat asi stěží, přestože liberalistické pojetí tzv. svobody (pracovat zadarmo pro "dárce práce" nebo spát pod mostem) je čímsi jako oficiální politickou doktrínou a péče o "lidská práva" jednou z nejpodezřelejších činností éry restaurace.
   Druhý typ bohatě využívá takových jevů, jakými jsou frazeologismy, přísloví, okřídlená slova, lexikální mnohoznačnost apod. Tak je aktualizován písňový popěvek ("Temelín nedáme: Radši ho zbouráme!"), lidové rčení ("Ruka ruku myje: Penězi"), v příslovích se kontaminují slova podobně znějící ("Běda muži, jemuž žena mládne") nebo se těží ze slov příbuzných ("Plachtaři mají vítr z bezvětří"), pracuje se s mnohoznačností slova ("I vegetarián může mít zálusk na pěknou kost"), nově se konfrontují ustálená opozita ("Poctivé peklo je lepší než vylhaný ráj"), nebo pořekadla ("Život je pes. Pes je nejlepší přítel člověka"), matematická přímá úměra dává kompozici jiným výrokům ("Čím větší vážnost vyžaduješ, / tím většího posměchu se dočkáš"), atd.
   Uhrovu knížku můžeme přivítat nejen jako příslib budoucích "definic poznání" (autorův výraz básnický i prozaický má k aforizaci výpovědi či k sentenci blízko), ale i jako chytrou a humornou obranu před univerzálně platným a neradostným zjištěním, že "život je nepřetržitá řada zklamání".

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]