"V té době dosáhlo vlastnictví stejné úcty a vážnosti jako náboženství a lidé si je mátli s Bohem." - "Naturalistická estetika a víra v trh jsou neoddělitelné." - A do třetice ještě jeden citát: "Vypukne vášnivý a zmatený souboj, s hlučnými prohlášeními a ranami pod pás, obrovskými majetky a do očí bijícími bankroty, s odvážnými inovacemi a starými demagogickými recepty, z něhož se vynoří vrcholná figura modernosti: moc médií."
   V které "té době"? Nepadnou ty výroky jako ušité na "naši" dobu, jíž kralují média a naturalismus vystupuje pod pseudonymem Postmoderna? A nelze povědět právě teď a tady o leckom, že je "odborník na věrnost mnoha pánům"? Nevystihuje osud tolika bezbožných Saulů, náhle obrácených v hluboce věřící a zuřivě bojovné Pavly, prosté poznání, že "musejí publikovat, aby je bylo slyšet, ale publikovat znamená také vstoupit do systému, který odmítají," ulevujíce si jen tu a tam opatrnými stesky na stále tvrdší diktát trhu, který hlasitě dopřává všecky možné svobody, jen pokud mu neohrožují provoz?
   Nuže, výroky úvodem citované nejsou výrony nějakého nepoučitelného zpozdilce, který spílá "našemu dnešku", nepochopiv cenu svobody a neochoten mu platit za ni daň. Všechny jsou z knihy ZEMĚ LITERATURY (Host, Brno 2007, přeložila Nora Obrtelová; originál vyšel 2003), jíž Pierre Lepape (narozen 1941, do 2002 literární kritik Le Mondu) ve 43 "příbězích" přímo nabitých fakty, často překvapivými i pro znalce, vypráví o převratných dílech a osobnostech z vývoje "francouzského náboženství - literatury" od Štrasburských přísah (842) po pohřeb J.-P. Sartra (1980). A nepřímo i o našem dnešku.
   Leckdo a leccos, co znamenalo mohutný vývojový impuls a šířilo slávu francouzské literatury ve světě, hledáme v bytelné knize marně. Sám Lepape jmenuje Villona a Moliéra, kteří se mu prostě "do vyprávění nevešli". A co třeba Rimbaud? V celé knize všeho všudy čtyři letmé zmínky, Apollinaire jen ve výčtu jmen ze "skupinky kolem Gida", Prévert jako by nebyl. Vzdor tomu plně platí, co na zadní straně obálky čteme z pera Milana Kundery (právě možná on dal Hostu tip na vydání knihy, "k níž se často vrací"): "Mluví o spisovatelích a vám se před očima vynořují celé dějiny Francie."
   Vraťme se však k citátům ze začátku recenze. První výrok je Lepapův citát z Flaubertovy Citové výchovy, v dalších autor resumuje nebo komentuje úsilí Zolovo, situaci v době Balzakovy Staré panny atd., vše z časů dávno minulých, a přece jsou to postřehy někdy tak očividně vztažitelné na to, co se děje na prahu třetího tisíciletí (zvlášť brutálně u nás), že na to není třeba čtenáře ani slovíčkem upozornit. Lepape v závěrečném příběhu nazývá francouzskou literaturu "nositelkou absolutna a univerzálnosti"; čtenář si už sám domyslí: a v tom je přímým protikladem tržního sezónního relativna a globalizace. Lepape se až příliš skepticky ptá, zda francouzská literatura po Sartrovi nedegraduje na "provinční produkt světového trhu". Sama jeho kniha prokazuje, že literatura tak bytostně spjatá s osudem svého národa jako literatura francouzská (a přihřejme si slovanskou polívčičku: v mnohém i česká, polská, srbská nebo ruská) neztrácí obrovskou inspirativní sílu.
   Je chrámem i tvrzí (ta slova znamenají dnes víc než roku 1946, kdy Eisner v ně shrnul, čím byla národu v časech nejtěžších čeština), jaká je s to odolat náporu audiovizuálního třeštění. Má malá osobní zkušenost: od chvíle, kdy jsem Lepapovu knihu otevřel, bez váhání jsem obětoval celou řadu televizních pořadů, které by jinak snadno pohltily můj čas - tak strhující je Lepapovo vyprávění o tom, jací vlastně byli Beaumarchais nebo Chateaubriand, jak se Hugo a Baudelaire "mohli potkat na červnových barikádách" v Paříži 1848 (a "vyměnit si několik výstřelů") anebo jak a proč dopadl u soudu jinak Flaubert (s Paní Bovaryovou) a jinak Baudelaire (s Květy zla), když je oba v rozmezí několika měsíců roku 1857 stejný prokurátor Pinard obžaloval pro urážku veřejné morálky; Flaubert vyvázl, Baudelaire nikoli: "Protože nemá to štěstí, aby byl obhajován vzorem pořádku, jakým je Jules Senard," kdysi "dobrý republikán", který krvavě potlačil demonstraci chudiny v Rouenu a jako ministr vnitra druhé republiky je spoluodpovědný za masakr v červnové Paříži 1848. Baudelaire, "ten třídní vyděděnec", je "za urážku veřejné morálky" odsouzen. A přece jeho "diagnóza červnových masakrů" (Lepape ji cituje z jeho časopisu z října 1848) "se neliší od Flaubertovy" (v Citové výchově). Dva tak rozdílní francouzští spisovatelé - a přece jedna literatura, nositelka absolutna a univerzálnosti (humanity).
   Četba Lepapovy knihy je strhující nejenom proto, že Lepape vypráví tak poutavě a živě jako sám Dumas (od něhož se patrně učil, a aby zametl stopu, ani mu nevěnuje žádný příběh), ale i díky tomu, že má přitom odvahu strhávat aureolu a masky světcům, jimiž - v literatuře, která se podle Lepapa stala národním náboženstvím Francouzů - jsou velikáni slovesnosti; velikost jejich dílu neupírá, i když jako občané byli občas všelijací. Kdo by to řekl třeba do Lafontaina?
   Lepapova kniha je poctou jednotě literatury a národa, ale umí naslouchat i protifrancouzským tirádám paní de Sta?l; ví, že to francouzskou kulturu neohrozí. V tom nám bezděky připomíná někdejší kunderovské oživení pochybností H. G. Schauera o smyslu českého národní obrození.
   Nakonec dvakrát z příběhu Flaubert a Baudelaire proti rétorice iluze; napřed o tom, jak rouenská buržoazie reptala proti Deschampsovi a jeho úsilí pomoci chudině k práci a živobytí, a jak ho nakonec vyšachovala:
   "Deschamps nás zavaluje daněmi, aby mohl podporovat lenochy a opilce. Liberální tisk se svorně přidává. Písnička je věčná; vůbec se nezměnila."
   Písnička je věčná. Zpívá se sborem i u nás ještě po 159 letech.
   A není naděje? Hugo se dá v květnu 1849 znovu zvolit "na pravicové listině, ale aniž se připojí k rudé republice, vzdálí se od modré cholery a od pokrytecké strany."
   Od modré cholery se nakonec nutně vzdálí každý, díky komu literatura trvá co nositelka humanistického absolutna a univerzálnosti.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]