Pěknej nářez aneb
   "Kubánci to pětačtyřicet let jenom dojí a vysávají"
   
   prohlásil v rozhovoru pro Babylon pan Michal Cihlář, též fotograf-výtvarník, "o Kubě a dalších věcech". "Studentský list" (?), jak zní jeho "žánrová charakteristika", jest nazván, nevím proč, Babylon - namísto mnohohlasí, chaotického míjení a prolínání jen panská jednota hlasu, jednota názoru, jednota víry, očekávání vůdce-monarchy. Četba vyžaduje silný, opancéřovaný žaludek, vnímavost utlumenou sedativy (nechte blázny přistoupiti ke mně, jejich je království...) a inteligenci takystudenta, jehož úspěch se odvíjí od kvality napodobování a obdivu ke klonovaným vzorcům namyšleného nemyšlení. Tiskovinu platí i Ministerstvo kultury ČR, i Český literární fond, distribuuje se zdarma "na akademické půdě". Kultura? Literatura? Akademie? Ministerstvo? Jak "velká" a "prestižní" slova, a jakou mizérii zaštiťují!
   O Babylonu by bylo taktičtější mlčet, protože extremismus nejvíce vzkvétá tehdy, má-li popularitu. Fašistický, národovecký, rasistický, levičácký, soukromovlastnický, náboženský, imperiální etc. Pro Babylon je příznačná poměrně kuriózní podoba českého extremismu, totiž ona monarchistická, snoubící se s autoritářstvím, hyperindividualismem, fašistoidní mentalitou, pohrdáním člověkem a humanitou. Podporu nalézají naše "České děti", pardon - "Babyloňané" - v představitelích nadací jako Člověk v tísni (přivádějící ne jedince, ale celé národy do tísně, kupř. podporou "humanitárního bombardování", dnes se soustřeďují na demontáž "Castrova režimu", tedy socialismu na Kubě). Monarchistická falanga se dovolává i výroků Václava Havla. Jak stojí v editorialu 4. čísla 15. ročníku: "/./ sám jsem byl 28. října 1988 svědkem toho, když Havel při večerní oslavě zdařilé demonstrace v restauraci Olympia na Újezdě pozvedl číši, aby připil na budoucí české království a českého krále." Směs textů nelibě vonících, ale přesto o nich "musím" psát, když jsem to neprozřetelně /při/slíbil. Zmiňované prosincové číslo (resp. jeho Příloha) je totiž jakoby věnováno Kubě. A jakoby kubánské literatuře. A co čert nechtěl, v lednu se vyrojily stohy 5. čísla, ještě lepšího. Tedy do toho, Dobromile, nemaje ani pancíře, ani sedativ, natož ochoty napodobovat. Dosti sil!
   Zdalipak víte, že J. V. Frič "dal Marxovi takový direkt do plnovousu, až se Karl dočista složil na tépich"? Že na Kubě "je papír vzácnost"? Že v Číně je "1800 koncentračních táborů", v nichž jsou vyvražďovány "statisíce, možná milióny lidí"? Jak bohatý a krásný byl život na Kubě před rokem 1959 (před revolucí), kdy "fungovala spousta černošských organizací, ve kterých se přemýšlelo, co to znamená být černoch" (jak úžasné!) a "byly na Kubě k dostání knihy ve španělštině i v jiných jazycích". Anebo perly z následujícího čísla: že SNP by zvítězilo "jednoznačně" samo, to jen "Rusové nechtěli, aby se Československo osvobodilo bez nich". Demokrat, humanista a ctitel "vlastenecké povinnosti" genmjr. J. Babinec se chlubí tím, že školil agenty vysílané za železnou oponu ("k diverzní činnosti, spojení a střelbě" - ach, jak sladké je pokračovat ve válce, viďte, pane generále!?). Účastnil se též, patrně z "vlastenecké povinnosti", transportů za vietnamské války.
   Pokud jste se ještě nepozvraceli, tedy vězte, že v podobném duchu okázalého ignorantství a primitivismu (volím krajně mírná slova) jsou neseny i další porce. Označení Jiřího Žáčka a Josefa Hanzlíka za "tesilové poéty" nebo Evy Frantinové a Karla Sýse za "komunistické kašpary" je jen hloupé, zato věty typu "snažili jsme se z prokuratury vyházet všechny ty hajzly.", nebo "ten darebák měl tu drzost tvrdit." či "žádný velký svině tam nebyly, až tam přišel nějakej Fabián, to byl pošuk /./ moc blbej na to, aby ho udělali ředitelem." už hraničí se stylem gorily. I když - poslední "nářez" vyprodukoval univerzitní profesor na Právnické fakultě UK, hřímající něco o nutnosti orientovat se "na globalisovaný svět". Dost, proboha DOST!
   Jakkoli to nebyl záměr naší "babylonské" ligy proti bolševismu, za práva aristokratů, globalizátorů, bohatých a mocných, elitních, čteme mezi řádky i cosi, co cenzura našich Placáků a vůbec Velkého bratra nepostřehla, co nekoresponduje s obrazem oficiálním, zvláště v čísle protikubánském. Už z rozhovoru s M. Cihlářem tu a tam zazní špatně maskovaný obdiv ke kubánskému "konceptuálnímu umění" a také rozčarování z tzv. západního umění, které nikomu nic neříká, výtvarníkova snaha najít "alespoň nějakou střední cestu mezi postojem Evropanů a kubánskou improvizací." Nebo pro myslící lidi: C. A. Aguilery si stěžuje, že na Kubě "typ spisovatele, který má na literaturu odlišné názory, neexistuje" proto, že "kubánská literární politika kastruje jakýkoli prostor, ve kterém by se objevily odlišné postoje a otázky". To u nás, v Česku, je situace úplně odlišná, viďte? Trh, restaurační předsudky i přímý nátlak vedou k nesnesitelné tíži spisovatele, jenž je nájemníkem ve vlastní zemi. Soudobý český samizdat je fenomén, před nímž se jaksi tratí esprit většiny kubánských disidentů, přestože ty alespoň Kdosi Mocný podporuje a někde vydává. Nicht wahr?
   Vedle textů umělecky pramizerných byly v Babylonu (č. 4) redakční cenzurou přehlédnuty, a tedy zveřejněny, i kvalitní texty. Jenže ouha - ty byly přeloženy z knih publikovaných v Havaně, v Castrově Havaně, jak by napsal propagandista. Mám na mysli Elisea Alberta nebo Juana Carlose Florese. Jiný dobrý spisovatel, Raúl Aguilara, sice svoji povídku publikoval v Guatemale, ale ta je opatřena kuriózní (překladatelskou, redakční?) poznámkou: "Pokud dosud neemigroval, tak podle posledních dostupných informací vyučuje narativní techniky v Centru literárních studií Onelia Jorgeho Cardosa v Havaně." Pokud dosud čtenář neztratil soudnost, domyslí si sám. Že zde chybí Abel Prieto (kupř. Let kočky, nedávno v Praze vydaný "román o asimilaci" a "kubánském smíchu"), nebo A. Carpentier, N. Guillén, O. Jorge Cardoso, J. Lezama Lima, E. Diego a další netřeba připomínat. R. Arenas, kdysi opěvovaný na Kubě a po emigraci v kruzích Velkého bratra, porcuje svým Celestinem před úsvitem humanitu nadoraz, a to jakýmsi cynickým popřením vitality magického realismu ("Už nastal čas. Půjdu a praštím ho kamenem do zad.' Neudělal jsem to ale. A co když se netrefím a nezabiju ho? Pokud ho kamenem netrefím, bude se mnou konce, protože rozzuřený dědeček mě povalí a sekerou ze mě udělá fašírku"). Další dílka jako by opustila bohatou líheň fosilního myšlení současné oficiální literatury české (má bohaté tradice "undergroundové" a disidentské), jak je prezentována v různých zahraničních antologiích, včetně té, kterou v 5. čísle s potěšením glosuje M. Machovec. Na zakázku psané verše Carlose A. Aguilery, odvážně tepající diktátora Maa a hon na vrabce, zakončené parádním uříznutím prstu opisovače Ki "(křřup...)", jsou vpravdě velmi odvážné a novátorské. No fakt! Křřřřúúúúúp.
   Po přebolení Babylonu se však neobávám, že by v brzké době došlo na Kubě k restauraci moci Velkého bratra jako za Batistova režimu do r. 1958, k restauraci přímé či nepřímé diktatury na Kubě. Zatím ještě nehrozí guantanamizace, parodie demokracie ve stylu velkého Disneylandu pro pologramotné, usměvavé konzumenty politického trhu s důvěrou. Natož orgie konzumu, strachu, sugesce síly a vlády. Nevím, jak dlouho vydrží Kuba devastující tlak embarga a výhrůžky strýčka Sama, jemuž Babyloňané tak fandí, ale přece jen nehrozí to, co v 90. letech devastovalo Irák: v důsledku embarga kupř. na léky zde zahynulo na 1 000 000 dětí.
   I kubánská literatura, Babylonem přefiltrovaná a cenzurovaná, dává tušit, že západní model s glorifikací fiktivního světa věcí, kariéry, konzumu, úspěchu, moci, pýchy a nadvlády zde snad nemá půdu k metastáze, jíž jsme svědky u nás. Materiální nouze na Kubě - měřeno našimi hledisky, tzv. evropskými, nikoli třtinovými, kokainovými či banánovými republikami - neznamená bídu duševní ani duchovní. To fašistoidní mentalita, jejímž plodem je i undergroundový monarchismus za "socialismu", i ten finančně a mediálně podporovaný za "demokracie", duševní bídou jest.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]