Je poezie nesmrtelná, některá však vskutku »nesmrtelná« je. Je poezie dobová, některá nás pobaví i »po nějaké době«, je poezie nikdy nerezavějící, jiná však i v době svého vzniku byla plná děr, je poezie burcující, jiná však jen burácející, aby po čase ztratila i svou »burácivost«, je poezie, která přečká věky, ovšem i taková, která už v době svého vzniku byla určena jen pro »ten okamžik« a nešlo víc než o veršovánky, i když tvářící se zaníceně, či dokonce si nekladla za cíl ani to, jen jejich autoři si mysleli, že nad jejich velikost není…
   Jsou však i autoři, kteří kdysi byli zanícenými veršotepci a najednou výhybku přehodili o sto osmdesát stupňů, ale i autoři, kteří si mysleli, že vytvořili »dílo«, nad kterým svět ztuhne v úžasu. Bohužel neztuhl, a přesto si to oni o svých výtvorech myslí stále dál, opíjejíce se tím, že jim »svět« někdy z těch či oněch pohnutek i tleská, aby po straně říkal, ať už konečně také pro ně začne »odcházení«.
   Dnes, vážení čtenáři, vám předkládáme několik ukázek z takové poezie, takového »myšlenkového bohatství«, jaké překonalo dokonce i desetiletí…
   JAROSLAV KOJZAR

   Slovo k bratrům v těžkých dnech
   PAVEL KOHOUT
   Já vím. Když přijde smrt tak prudce -
   dvojnásob těžce zabolí.
   Pevně a vroucně tisknu ruce
   vám, bratři, ať jste kdekoli!

   Vám, čtoucím v děrách Paříže
   tu hroznou zprávu z »l´Humanité«,
   i vám, kteří jste do mříže
   zaťali svoje prsty zbité,

   když řekli strážní cynicky
   v radosti nad tím, jak vás drtí -
   »Je mrtev! Mrtev navždycky!«
   Chtějí vás zlomit jeho smrtí.

   Snad zachvěli se nad tou zprávou
   nezaměstnaní Londýna.
   Tak ne! Jen se vztyčenou hlavou
   lze vzpomínati Stalina!

   Daleko mimo dosah dobra
   Paul Robeson, jeho černý syn,
   svou vážnou, něžnou hlavu obra
   pomalu zvedne od novin.

   Přimhouřiv oči, začne zpívat.
   A jeho měkký, mocný zpěv
   jak rudá vlajka bude splývat
   rodnému otci na rakev.

   »Široká země moje rodná...«
   Nepláče - zpívá raději!
   A vyčerpá v té písni do dna
   svůj smutek i svou naději.

   Ptají se bubnem domorodci
   a chudí světa kabely:
   »Stalin byl světlo v naší noci,
   co bude s námi, zhasne-li?«

   A oči štvance-proletáře,
   těžké jak jeho okovy,
   neklidně čtou teď z naší tváře.
   Čekají, co jim odpoví.

   Jen takhle ať jim odpovídá,
   jedině tohle správné je:
   - My pamatujem, co je bída,
   a víme, co je naděje.

   A proto věřte, světa chudí,
   že slunce Stalin nezhasne,
   že bude, hoříc v naší hrudi,
   vydávat světlo úžasné.

   Vždyť on je síla našich pluků
   a v nich zas budoucnost vás všech.
   Uchopte, bratři, naši ruku
   v těžkých a přece slavných dnech.

   Vy v Chicagu i v Asturii,
   boj nekončí! Boj začíná!
   Je mrtev Stalin. Ale žijí
   dílo a žáci Stalina!


   Do bitev půjde před řadami
   MILAN UHDE
   (14. 3. 1953)
   Jedenáct hodin s věže Víta
   odlétlo jako černý pták.
   Je po naději, neprocitá...
   A opět slzou vlhne zrak.

   Jak smutně zní teď cimbál polí,
   neskřípou kola ve vískách.
   Slunce své zlato skoupě drolí,
   klarinet větru nepíská,

   sestřička sedí nakloněná...
   Tu tíhu chvíle sotva znáš.
   Při drahém zvuku jeho jména
   palčivě bolí dětský pláč.

   Jak bych šel nyní Prahou potmě
   a večer voní po kvítí.
   Pohlédnu na Hrad: v Jeho okně
   už zhasli, zhasli, nesvítí

   a černý večer přelaskavý
   bdí jako matka u syna.
   Ověnčen kvítím první slávy
   hospodář tiše usíná,

   jak lehá otec ustaraný.
   A pevně stojí jeho lid.
   Do bitev půjde Gottwald s námi,
   vzbudí ho těžká vůně lip.

   Do bitev půjde před řadami.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]