Ve Snu noci svatojánské si aténští ochotníci, řemeslníci tvrdých dlaní, vedou v síni Theseova paláce tak dobře, že je vznešené diváctvo pochválí: Dobře, lve, řvals! Dobře, Thisbe, utíkalas! A když Lev, jehož hraje tkadlec Klubko, správně pocuchá Thisbin plášť a odejde (ztratil se z parády, podotkne Lysandr), Theseus mu zatleská:
Dobře, Lve, rvals!
U nás se taky hraje divadlo, dokonce profesionálně, a taky tu máme lva, dokonce Českého lva. Ten neřve a nerve, je to lev správně ochočený a cvičený. Nehraje. Uděluje se. Je to veliká sláva. Všecek herecký výkvět se k tomu sleze. Jak švábi na pivo. Bere to televize, a ne jednou. Udělování by bylo málo. Napřed se musí nominovat.
Výsosti, herci se přece musí ukázat vždycky, když to jen trochu jde.
Nejlíp v listopadu, kdy pršívá, nebo třeba v únoru, když mrzne a národ vysedává u beden, žádostiv sledovat, jak sehrají radost, že jsou v nominaci.
Český lev je tak vycepovaný a up to date, že by bylo před ním netaktní mluvit jen tak po česku. Musí se aspoň přimíchat nějaká ta slova z řeči lepších lidí. Právě k tomu je tam snaživý poskok, Matohlava nebo Matonoha nebo tak nějak, a ten pořád mele o tom, že bude, je nebo byl break coffee. A co uvidíme během break coffee.
Český lev je už tak vydrezírovaný nebo zpitomělý, že nezařve, aby poskok mluvil česky a aby se neplazil před generálním partnerem pořadu; a na generálního partnera, kterého ten Matopáteř devótně doprovází pak do hlediště, zatímco pana profesora teologie Halíka (poslouživšího co křoví) z jeviště prostě odeslal, na toho generálního partnera teprve nesmí přeuctivý lev zařvat, aby se konečně naučil pořádně česky, když už se rád předvádí na nominaci na Českého lva.
Už je to tak, už je na tom český lev tak, že musí být vděčný i za ty bublinky z minerálky.
To je sen, pravila prababička, když taškařici vydržela až do samého konce, ale tomu snu noci svatojánské se to stejně nevyrovná. Ti aténští ochotníci bývají lepší.
Autor: ja
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |