Fakt, že se každý dívá na svět jinýma očima, je pochopitelný a v podstatě chvályhodný. Každý jsme jiný, zvláštní, jedinečný. Každý z nás považuje za dobré, krásné, hodnotné něco jiného, to je taky normální. Ale všichni žijeme v jednom světě, a tedy se musíme alespoň v hrubých rysech na něčem domluvit. Ta naše domluva by zřejmě měla respektovat jednu zásadní věc, a to je kritérium, jak a z jakého úhlu se na danou věc díváme, z jakého úhlu chceme vidět náš svět. A tady je asi pravý kámen úrazu. Každý z nás preferuje něco jiného. Někdo má rád holky a někdo vdolky. Když si klademe otázku, proč a jak vznikaly různé civilizace, dojdeme k jednomu závěru. Vznikaly proto, aby ujednotily pohled na svět, aby deklarovaly určitou hierarchii hodnot. Aby každému řekly, a to ještě před tím, než ho zavřou, než mu useknou ruku, co je dobré a co je špatné, co je krásné a co ošklivé, co je pravdivé a co je lež.
   Náš dnešní svět, alespoň u nás, to neumí a vlastně ani nechce umět. Když se ptáme, kdo to tedy nechce, je na to snadná odpověď. Nechtějí ti, kteří chtějí právě z tohoto stavu těžit, bohužel ne intelektuálně, ale naprosto sprostě materiálně.
   Různé společnosti, v celých dlouhých dějinách lidské civilizace, měly a prosazovaly různá kritéria. Vůbec s nimi nemusíme souhlasit, ale jistý žebříček hodnot existoval. Mladý člověk vstupující do života věděl, že se něco smí a něco nesmí. Společenské vzory, tedy jisté deklarované osobnosti (jako např. politici, vědci,umělci) byly demonstranty toho, co je dobré, krásné, pravdivé - tedy hodnotné. Pak mladý člověk věděl, že jestliže to překročí, bude nejen trestně zodpovědný, ale bude společensky nepřijatelný.
   Naše současnost již téměř vymazala tradiční kritéria, která jsou si ve všech předcházejících kulturách a společnostech tak podobná. Chammurabiho zákoník, křesťanské desatero... Tím samozřejmě nechceme říci, že se tato kritéria dříve nepřekračovala, ale jejich překračování bylo nejen sankciováno v rámci zákonů, pravidel, ale bylo společensky nepřijatelné. Naše současnost to již téměř nezná. Být například za něco zodpovědný bývá dokonce považováno za něco směšného, banálního. A tak naše "osobnosti" pobývající na různých ostrovech nejsou zloději, ale ve své podstatě hrdinové. Ne hrdinové jako Jánošík, který bohatým bral a chudým dával, kritériem hrdinství je tady vlastní kapsa. Jánošík je v našem světě naprosto směšná osoba. Tedy měřítko, kritérium toho, co je dobré, pravdivé, krásné je - slušně řečeno - pryč.
   Co s tím? Je toto lidská podstata. Je člověk ve své podstatě zlý? A musí tedy být kritéria našeho světa nastavena právě na tuto jeho podstatu? Tedy jaká jsou kritéria pro posuzování "kladných" hodnot našeho světa? Je to míra podvedených a okradených, je to počet opuštěných a zrazených, je to počet ledniček, praček, automobilů, bazénů? Je to procento opuštěných dětí a starých lidí? Je to množství pohřbů bez obřadu?
   Naštěstí či naneštěstí existuje lidská, či společenská paměť. A tak si pamatujeme, jak skončily kultury, společnosti budované na těchto kritériích. Bohužel jsme nepoučitelní. Budeme tedy zase muset projít kalvárií rozpadu?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]