O tempora!
   Časy se mění, literatura se mění, mění se i hodnocení literatury, třeba próz Vladimíra Párala. V době vzniku jeho románů Veletrh splněných přání, Profesionální žena nebo Mladý muž a bílá velryba se o Páralovi psalo - až na několik výjimek - jako o čtenářsky atraktivním a umělecky přínosném autorovi, jenž uměleckou formou tematizuje a odhaluje "falešnou autenticitu" a společenské, kulturní i privátní "stereotypy" maloměšťáka. Výtky směřovaly k tomu, že těmto stereotypům nakonec podléhá i autor sám, že "jako lék na bezvýchodnost konzumního pojetí života nabídl Páral paradoxně - tento maloměšťácký konzumní život sám" (Čeští spisovatelé 20. století. Praha 1985, s. 439). Tzv. revoluce a změna režimu se projevila zvláště vyhrocenou politizací biografických i jiných údajů. Tytéž romány se - jakoby ze dne na den - staly "svědectvím" o normalizační, popř. obecněji totalitní konzumní společnosti, "parabolou", podobenstvím komunistického útlaku, jemuž byl vystaven i autor sám. Pod tlakem "nastupující kulturní politiky normalizace" musel "změnit směr", ba dokonce se stal "spolupracovníkem StB", ovšem "podle polistopadového tisku" (srov. Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. Praha, nakl. Libri). Byl mu vytýkán i hedonismus a pragmatismus. Dočítáme se rovněž, že "pod čtenářsky atraktivními tématy lze najít politicko-ideologické alegorie" (Školní slovník českých spisovatelů).
   Doba nejnovější nabízí další interpretace, dejme tomu empirické a generační. A tak na serveru www.program.kgb.cz/literatura/VParal.htm můžeme číst tuto aktualizaci Veletrhu splněných přání. Sice s pravopisnými chybami, ale přesto stojí za citaci: "Brilantní popis části rutiního života chemického technika ing. Milana Renče. Plné rutiny, absurdity, závorek, opakování údajů a úkonů, nesmyslných rozhovorů a podivně jízlivého humoru. Je to výsměch tomu, jak možná zkončí většina z nás. Pokud by se změnilo několik dobových okolností, tak by se dalo říci, že tato kniha popisuje stav velké části společnosti. Rutina v práci, v sexu, rozhovory o stejných věcech, které všichni stejně znají, ignorance dialogu - paralelní monology, neschopnost, nemožnost a nedostatek odvahy s tím něco udělat."
   Tři různé interpretační roviny, ale možná až ta poslední, čtenářská a na pohled naivní, prozrazuje, čím je Vladimír Páral jako prozaik živý i dnes, kdy se nechtěně ocitl v roli spisovatele čítankového, a literárně se v podstatě odmlčel - jeho doposud poslední knihou byly rozhovory nazvané Profesionální muž (1995), jiskřící rovněž "podivně jízlivým humorem". Ale pokud přečteme dnešníma očima literaturu vydávanou donedávna za "svědectví o totalitě", ovšemže komunistické, možná dojdeme k závěrům platným pro dnešek, jistojistě nelichotivým k "vítězství" pravdy a lásky.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]