Tak jsme se zase vzdělali, se snaživě jásavým nadšením roztleskávačky zatokala moderátorka veřejnoprávního Českého rozhlasu poté, co nějaký pan botanik pochválil volající posluchačku, že do veršů Rány hojí odevřené na tom lidském těle / jenom čarodějná jarní šťáva z... doplnila slovo jitrocele (jako by tam mohl pasovat třeba heřmánek, přeslička nebo oměj šalamounek), ale zároveň jí vyvrátil její dohad, že ty verše citoval z Nezvala. Pravil, že to byl básník tak o třicet čtyřicet let starší, totiž Jan Neruda.
   I když se přírodovědec, který má možná třicet čtyřicet let po své maturitě, může splést a nikdo mu to nezazlí (na své exkursy do poezie by se ovšem mohl trochu připravit), mnohem mladší moderátorka by snad měla vědět, že Nezvala dělí od Nerudy tři až čtyři literární generace. A měla by, od toho je moderátorka, taktně a třeba vesele uvést hrubě nesprávný časový údaj na pravou míru. Ale jak se zdá z její radosti nad posluchačkou, která si plete Nerudu s Nezvalem, a nad panem botanikem citujícím verše, je to duše věděním příliš nedotčená a při moderování dohánějící, co dříve jaksi zanedbala.
   Tak jsem se zase vzdělali. Zejména v poznání, jaké síly se živí ve veřejnoprávní televizi a jaké je to televizní vzdělávání.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]