Se smutkem v srdci jsem se dozvídal zprávy o katastrofě slovenského armádního letadla AN-24, vracejícího se ze zahraniční mise v Kosovu. Uplynuly od ní už týdny. Přiznám se, že jsem - kromě smutku - byl zprávami i výroky šokován.
   Nejdříve jsem z obrazovky uslyšel rozlítostněnou kolegyni, která hned na úvod konstatovala a oznamovala, že si chlapci chtěli v Kosovu "zarobiť" (vždyť prý většinou pocházeli z regionů s velkou nezaměstnaností).
   Pak jsem vyslechl slova slovenského prezidenta, který mimo jiné prohlásil, že vojáci zahynuli v boji za mír, jenž si nelítostně bere své oběti.
   Poté mě zahlcovaly domácí zprávy o tom, že při dělení Československa si část letadel ponechala Armáda České republiky, která je již všechny do jednoho vyřadila, část převzala slovenská armáda, která je stále užívá.
   Nato jsem z české obrazovky sledoval unikátní rozhovor s manželkou velitele slovenské jednotky ze společné česko-slovenské vojenské formace, která nikoho nepodezírala z viny na tragédii.
   Posléze jsem se dozvídal neurčitá fakta o posledním letu, o výpadku radarového spojení při přistání i o vyšetřování nehody.
   Slyšel jsem promluvu ministra obrany Slovenské republiky, když odstoupil - neštěstí podle svého mínění nemohl zabránit.
   V životě jsem na vlastní kůži dostatečně poznal vojenské manýry, poznal jsem naprosto "dokonalé" harmonogramy přepravy transportů "živé síly" a materiálu, prožil jsem si stálé čekání, když se čekat vůbec nemuselo. Byl jsem svědkem malých i velkých tragédií, o nichž se za mých časů nikde nepsalo, ani psát nesmělo. Jenom se o nich šuškalo. Mluvilo se dokonce o plánovaných ztrátách, ač to nebyla pravda. Tenkrát se však vůbec nemluvilo o tom, že si oběti chtěly vojenskou službou vydělat, že ve vojenském mundúru sloužily hlavně kvůli žoldu a kvůli obavám z nezaměstnanosti. V obřadních síních se však stejně jako dnes mluvilo o světovém míru a také o tom, že se na vojenské oběti, co budeme živi, nikdy nezapomene.
   Dnes vím, že se sprostě lhalo, lhalo se, až se prášilo.
   Mám velmi nepříjemný pocit, že se dodneška vůbec nic nezměnilo. Jenom chlapskou a občanskou odvahu přiznat si vinu a odpovědnost za ztrátu mladých životů zase nikdo nemá.




Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)